Umělec je nepochybně formován svou dobou a společností. Ale jaká je půda, na níž stojíme? Žijeme ve společností pozdního kapitalismu a zdánlivě jsme pokrokoví co se týká lidských práv a demokracie. Vytváříme Evropskou unii jako dlouhodobý mírový projekt abychom mohli zajistit lidem obživu a práci. Je to projekt spíš ekonomický, než kulturní. Naše planeta míří směrem k automatizaci veřejných procesů, ke zvýšené spotřebě veřejných statků, včetně vody a vzduchu – veřejných statků, které všechny živé organismy potřebují ke svému životu. Genetika předpokládá, že je schopna „nasytit celý svět“ (název dokumentárního filmu Erwina Wagenhofera, 2005). Bezpečnostní sektor zase tvrdí, že potřebuje Velká data, aby předešel teroristickým útokům. Převládá nadšení z představy, že roboti nás zbaví manuální práce. Všichni se s tím nějak musíme vypořádat, uspořádat si, čemu a kdy bychom měli věnovat odpovídající pozornost. Subjektivní prožívání času se myslím velmi změnilo.
Změnily se také naše profese: z mnohých se dnes stali něco jako vynálezci, pracují sami, nebo v kolektivu. Někteří se cítí spíš jako podnikatelé, protože investují a prodávají. Máme štěstí, že v otázce životního stylu máme vůbec na výběr. Je jasné, že už dávno nejsme farmáři, dělníci a řemeslníci. Samozřejmě mám na mysli takzvaný neoliberalistický model vývoje, který na západě momentálně zažíváme. Například v Thajsku slovo umění překládají jako „silabha“, a používají jej celkem třemi způsoby: vedle významu „řemeslo” a „rukodělné umění“ má také společenský rozměr, definovaný jako „zodpovědně splnit něco společensky choulostivého“.
Příslušníci všech tří profesí – zemědělec, dělník a řemeslník – museli dříve pracovat s věděním, tedy s náležitým citem pro danou situaci, ať už ve fyzickém či metafyzickém smyslu. Muselí mít dobré znalosti o materiálech, se kterými zacházeli. Museli snoubit rukodělnou dovednost s hlubokým porozuměním přírodním procesům. Například zemědělci (pokud stále ještě nějací zemědělci existují) podobně jako umělci hledají místo v širším společenském prostředí – například v oboru bio-zemědělství, či pěstování nezávadných plodin. V Rakousku přežívají díky turistickému ruchu a s plnou podporou Evropské unie. Jindy se mohou stát velko-pěstiteli, provozovat průmyslově chov zvířat. Velké stroje si pořídí sami, nebo začnou spolupracovat v družstvu podobných pěstitelů. Velké stroje ale radikálně změní vzhled krajiny, jako jsme svědky například zde v Mariánských Radčicích a na Mostecku obecně. Nastala změna samotné podstaty krajiny. Antropocén.
Jako třetí skupinu jsem zmínila řemeslníky a umělce. Ačkoliv přírodovědci, kteří převážně pracují pro ekonomické a výzkumné zájmy často umělce přehlížejí, bylo by dobré chápat umělce jako průzkumníky, jako dobrodruhy, kteří jsou schopni varovat ostatní před nebezpečím. (Pokud v Rakousku říkají, že milují své umělce, mají na mysli divadelní herce a operní pěvce, nikdy nepohodlné a kritické spisovatele, jako je například Elfriede Jelineková. Naštěstí i takoví umělci si v uměleckém průmyslu vydobyli jisté místo a mohou tedy promluvit). Umělci často spolupráci s vědci, filosofy, či moderními médii vyhledávají, ale vyhrazují si právo vykládat si slovo „experiment“ po svém. 

V tomto smyslu jsem se rozhodla snímat „zvukové žížaly“ (Soundworms) jako nový druh organizmu, který vznikl přímo z tohoto ekologicky zaměřeného setkání. Ať žijí navěky. Zde jsem si vzpoměla na mýtus o Uroborovi – hadu, který požírá svůj vlastní ocas. V roce 2000 jsem se na Ústavu systémové biologie na univerzitě v Gottingenu setkala s jiným druhem Urobora: když jsem pracovala na sérii „Soil Sample“ profesor a vedoucí ústavu v jedné osobě mne pozval, protože na univerzitě právě zkoumali červa rodu Caenorhabditis elegans. Tento milimetrový červík splňuje všechny požadavky pro výzkum: má průhlednou nervovou soustavu a je to tak vhodný organizmus pro pozorování a pochopení jeho životních procesů. Po vyjmutí jistého genu se tento půvabný, hadovitý červ začal otáčet jen na jednu stranu – doleva, nebo doprava a tato nová čeleď  dostala jméno ROL6. Druhou výhodou je, že C. elegans umí přežít ve výzkumných chladících přístrojích zcela bez potravy. Prostě usne. Jakmile dostane živiny, probudí se a lze pokračovat v experimentech. Je tedy zřejmé, že tímto způsobem mohou vzniknout pro vědecké účely miliardy nových druhů.

Když se dnes ohlédnu zpět, zdá se, že současný stav genetiky je srovnatelný pouze s obdobím přelomu minulého století, kdy byl zmapován genom mnoha zvířat, včetně člověka. Tehdy jsme ještě měli naději, že lidské tělo i mozek dokonale "přečteme". Dnes se zdá, že musíme přijmout méně mechanický pohled na člověka.
V následujících řádcích se pokusím odpovědět na tyto otázky:
OTÁZKA č. 1
Znamená to všechno, že jsem ve své práci vždy a priori pozadu? Že mohu vždycky jen reagovat a jednat na základě poznatků, získaných pozorováním a pochopením? Mohu nabídnout kritiku, poukázat na možné analogie, nebo vytvořit metafyzickou množinu, kterou pak nazvu „uměním“, či „zoufalostí“, či „pozitivním myšlením“? Je tomu opravdu tak?
OTÁZKA č. 2
Mohou umělci pracovat ve spolupráci s vědci, filozofy, a sociálními pracovníky? Může si občanská společnost nárokovat svoji budoucnost zpět? Mohou umělci intervenovat do struktur a ovlivnit myšlení lidí? Mohou umělci, spíše než politici, kteří se většinou starají pouze o volby a mají tendence k populismu, být těmi „zástupci“ či vzory, těmi veřejnými osobami s politickým smýšlením?
OTÁZKA č. 3
Pokud znovu promýšlíme roli jakou hrají média a přijmeme fakt, že dnes se již nic neděje v ústraní, znamená to, že všechno se promění ve spektákl?! Že všechno umění, filosofie a žurnalistika, neodehrávající se přímo v centru dění, či na Facebooku, skutečně a v pravém slova smyslu existuje? Co když si ho nikdo nevšimne? Na začátku jsem podotkla, že jsme stále více prodejci sami sebe, a že všichni musíme optimalizovat vlastní sebe-propagaci.
Navrhuji následující odpovědi: 

Začnu otázkou poslední. Věřím, že vytrvalá práce i jednoho jediného člověka může změnit strukturu myšlení dané skupiny či komunity. Že společenské a profesionální prostředí z toho na duchovní úrovni může mít prospěch. Zde odkazuji na známé pořekadlo že „i stokrát nic umoří osla“.
Zadruhé: Získat zpět naději na budoucnost našich dětí a vnuků se může jevit jako to nejdůležitější, ale je to na první pohled i ten nejtěžší úkol. Občanská společnost, protesty a chytrý způsob odporu formou veřejných intervencí se děje všude a brání korporacím a nadnárodním společnostem, aby si vzaly, co se jim zachce. Aby kvůli vlastnímu profitu zničily všechno, co je možné. Obyčejný člověk může křičet „Ale kde jsou umělci a jejich umění?“ Umělci zřídka přistoupí na to, aby se nechati naverbovat. Nechtějí svou práci nakazit banalitou a chtějí, aby umění zůstalo jemné a rafinované. Politizované umění je naopak často tak názorné! Co tedy s tím? „Když se postoj promění ve formu“ (Harald Szeemann) je podle mne jeden z nejlepších sloganů raných 70. let: nechme se tímto názvem inspirovat.
Musíme si tedy otázky zodpovědět sami. Umělci mohou pracovat pouze mentálně, což může být jistá forma eskapizmu. Umělci by měli být statečnější, energičtější, jasnozřivější a tvárnější – měli by si vzít do hledáčku jedno téma, poeticky ho zpracovat, strávit a vyplivnout. Jak? To závisí na jejich osobním temperamentu. Prostřednictvím herectví, performance, tím že ho "ochutnají" myšlenkově i smyslově. Prostě musí s daným tématem splynout a poměřit se s ním. Na tomto setkání jsme vyslechli řadu skvělých příkladů i podnětů a já tímto děkuji Nadaci Agosto Foundation za pozvání. 

Gertrude Moser-Wagner, září, 2017