Spíše šlo o setkání jednotlivců, kam každý přinesl a podělil se o některé z poznatků a nápadů získaných v jejich specifickém oboru, či v rámci předešlých uměleckých, akademických či jiných projektů.

 

Do severočeského městečka Mariánské Radčice se nedávno sjela různorodá skupina audio-vizuálních umělců, makerů, hudebníků, fotografů, akademiků a spřízněných duší. Účastníci letošního Soundworms Ecology Gathering zde strávili tři dny, a v prostorách fary u poutního kostela Panny Marie Sedmibolestné se podělili o nápady a názory z oborů akustické ekologie, umění, estetiky, a environmentalismu. Takový výčet témat se může na první pohled zdát dosti široký a různorodý, a je pravda, že přednášek a prezentací se za tři dny stihlo opravdu hodně, a ještě zbyl čas na dvě zvukové procházky a jedno orákulum v dnes už zmizelém městečku Libkovice. Příspěvky plynně přecházely mezi zaměřením subjektivním a společenským, splétaly prvky přímého aktivismu s uměleckou „objektivitou“, a většinou se dotýkaly překryvů mezi lokálním a globálním. Když vezmeme v potaz tak široký rozstřel témat, nabízí se otázka po důvodu a původu celého setkání. Měl Soundworms Gathering nějaký smysl?
Prvotní impuls pro SEG vzešel od Miloše Vojtěchovského, který navrhl připravit neformální setkání, které by posílilo axony zatím stále ještě dosti chabé sítě environmentálně smýšlejících (převážně zvukových) umělců, akademiků a aktivistů ve střední Evropě. Cílem bylo přinést „podnět pro spolupráci a komunikaci“ a „stimulovat ‘žížalí peristaltiky‘, pohyb kolmo k vrstvám, oborům, žargonům.“ Ve výsledku se ze Setkání vyklubalo neformální, ale intenzivní mezinárodní symposium, které přivítalo účastníky z mnoha evropských zemí, včetně Řecka, Německa, Polska, Slovinska, či Spojeného království.
Očekávání účastníků byla zcela jistě různorodá, a lze předpokládat, že nějaká se splnila, zatímco jiná se ztratila v překladu. Navzdory povětšinou perfektní angličtině, kterou účastníci disponovali, se rychle ukázalo, že nikdo z nás nemluví úplně stejným jazykem. Specifický slovník každého nebyl ani tak odvislý od jejich místa původu, ale spíše od jejich předešlých zkušeností, studia, profesního oboru. Pokus o synchronizaci slovníčku za účelem efektivní a kreativní komunikace byl vždy v pozadí jakékoliv debaty či prezentace, která na setkání zazněla. Neohraničenost a nedílná hybridita jistých abstraktních termínů, jako „umění“, „aktivismus“, či „instituce“, se stala odrazovým můstkem pro další otázky, pro další průzkum. Rachot strojů doléhající z nedalekého velkolomu Bílina podkresloval debaty o umělecké produkci, vzdělávání, tvorbě a vědění.
V průběhu debat se brzy ukázalo, že každý z účastníků je pevně spjat s konkrétním, materiálním prostředím, ze kterého přichází. V tomto smyslu nebylo Setkání čistě akademickou konferencí, poháněnou setrvačností uhlazených, všem přítomným dobře známých frází a vytuněných PowerPointových prezentací. Spíše šlo o setkání jednotlivců, kam každý přinesl a podělil se o některé z poznatků a nápadů získaných v jejich specifickém oboru, či v rámci předešlých uměleckých, akademických či jiných projektů. V tomto smyslu lze Setkání vnímat spíše jako interdisciplinární potlač pro sdílení konkrétních osobních zkušeností, které rezonovaly v širším, společensko-kulturním kontextu. Tak se otevřel prostor pro sdílení a střetávání různých názorů.
Na čistě pragmatické úrovni tkvěl úspěch Setkání v tom, že posílilo stávající či latentní vazby mezi lidmi, kteří se pohybují ve spřízněných oborech, avšak jsou od sebe geograficky dosti vzdáleni. Na jiné, snad efemérnější, úrovni také kultivovalo akustickou formu toho, co Fredric Jameson nazval „kognitivním mapováním“. Specifická hodnota podobných mezioborových setkání tkví právě v jejich schopnosti kultivovat druh dialogu a kontextu vnímání, které se nesnaží v rámci vlastního úzkého oboru dominovat, či „prométheánsky“ proklamovat jistou linku budoucího vývoje. Spíše se pokouší o umění poslouchat a rozumět svému okolí prostřednictvím přímého kontaktu, který je však vždy široce distribuovaný, a jehož jednotlivé neurony jsou vždy usazeny ve svém konkrétním prostředí. V epoše „post-přírodního“ světa řízeného převážně vizuálními vjemy, je absence čirého poslechu způsobena jistou formou kolapsu té široké škály možných významů, která se rozkládá v prostoru mezi extrémy signálu a ruchu. V tomto ohledu se poslech stává společensky určeným mechanismem, který pro své fungování potřebuje pouze binární vztah stimulu a reakce. Tato degenerace akustického vnímání pak vytváří člověka, který je méně informovaný, méně sociálně inteligentní, a v jistém smyslu méně lidský. Setkání se v tomto ohledu nesnažilo propagovat jakoukoliv jasnou vizi, která by si kladla za cíl budovat krásný nový svět, ale spíše umožnilo účastníkům brodit se v nespočtu úponů, které každého z nás váží k jeho každodenní, žité realitě. Takové vazby působí samy o sobě, a jedním zásadním výstupem Setkání bylo, že tyto vztahy byly vytěženy na povrch, kde bylo možné dále spekulovat a diskutovat o jejich širších, politických dopadech a zmapovat jejich vzájemné vztahy.
Obor akustické ekologie, ačkoliv je v jádru společensky a politicky zaměřen, je stále spíše marginální obor, který zatím často pasivně předpovídá širší společensko-kulturní hnutí a posuvy. Stejně jako slepý prorok Tirhésias věštil podle ptačího zpěvu, uši slyšících bytostí také naslouchají zlověstným zvukům změn klimatu, zrychlující se deteritorializace lidských populací, a plíživému tichu umírající biosféry. To vše „streamováno“ živě a připraveno k pohodlné konzumaci v našich zabydlených obývacích. Takový způsob vnímání je bohužel často vzdálen od aktivního způsobu estetického i společenského prožitku, od emocionálního a vědomého zapojení a spoluúčasti posluchače, nebo diváka.
Jak tedy přetavit vědění získané praktickým poslechem do praxe, která by byla aktivní a činná v širším společenském spektru? Ačkoliv vztah umění a aktivismu představoval jeden z pilířů, okolo kterého se mnohé debaty na Soundworms Gathering odehrávaly, k uspokojivému konsenzu jsme pochopitelně nedošli. Politické aspekty umělecké produkce a jejich vztah ke každodenním krizím našeho světa tvořil leitmotiv mnoha diskuzí, avšak pro přímou implementaci a workshopy na Setkání už nezbylo místo. Otázkou tedy zůstává: jak a kdy získá Tirhésias zpět svůj zrak, a jak přetaví své vědění do praxe?
Vít Bohal