Připomenutí experimentální poezie, dramatického kouzla severních Čech a básníka stojícího v ohni.
Emil Juliš /1920 – 2006/ na literární scénu vstoupil až ve svých sedmatřiceti letech, verše naprosto neznámého básníka z Loun tehdy doporučil Jiří Kolář k vydání v Klubu bibliofilů. Roku 1953 byl v rámci akce „70 000 z administrativy do výroby“ poslán pracovat do ocelárny na Mostecku. Znamenalo to pro něj iniciační zážitek. Jak sám tvrdil, tato krajina plná kontrastů byla fascinující, tak jako pro Danta peklo. V šedesátých letech náležel k předním osobnostem české experimentální poezie, důmyslné mystifikace, jež se ironicky vyrovnávala s lyrickým pokrytectvím „angažovaného“ básnictví. Tehdy mu během čtyř let vyšlo pět sbírek, ale náklad té šesté byl roku 1971 úřady zničen. Svého uznání se dočkal až po roce 1990, ale do povědomí širší veřejnosti jeho suverénní básnické dílo zatím dosud neproniklo.
.
.
.
Jdu prašnou cestou
Sudkovým krajinám Mostecka
Jdu prašnou cestou, plnou popílku a jakýchsi rezavým
součástek,
před sebou kopu kámen a občas pozdvihnu oči k blízkým
horám,
ale je večer a nejsem si proto jist, zda jsou to opravdu hory,
nebo jenom výsypky.
Avšak mraky nad nimi letí stejně
a měsíc je stejně co chvíli překryt jejich cáry.
Kopnu do kamene, ten zapadne do uhelného lomu,
slyším, jak se valí po jeho srázu se stále silnějším hlukem,
slyším, jak naráží na kov, na dřevo, na uhlí, na oheň,
slyším, jak jeho nárazy jsou stále silnější,
už jsou to výbuchy,
a pak vše končí dlouhotrvajícím duněním exploze ticha.
