Vít Bohal: Ve své knize Digitální černoši zkoumáš, jakým způsobem digitální technologie kolonizují „digitální tělo“ uživatele, které chápeš jako jakési prodloužení těla fyzického, ale dále doplněného o „fyziologii kódu“. Jak přesně chápeš pozici uživatele v dnešním digitálním prostoru?
Dalibor Knapp: Nejprve bychom si měli říct, co vlastně digitální prostor je. Pro mě je jeho nejcharakterističtějším znakem to, že je ve veřejném prostoru stále velmi mytizován. Tak například, častokrát se mluví o dichotomii digitálního prostoru a tzv. reálného světa. Nic takového neexistuje – digitální prostor již dávno není místem, do kterého si můžeme jen na chvíli odskočit a opět z něj vystoupit. Slovo digitální je častokrát spojováno s něčím nehmotným, virtuálním. Digitální prostor je ale přitom vystavěn na milionech tun železa, plastu či mědi. Je náročný na energii, je významným producentem CO₂ a kvůli těžbě drahých kovů jsou transformovány celé krajiny i sociální struktury. Těžba je dále spojena s dětskou prací, negramotností, vysokými zdravotními riziky, atd.  
Na počátku byl digitální prostor prezentován jako svobodný svět, kterému nikdo nevládne, kde jsou si všichni rovni, kde neexistují hranice států a kde si můžeme dělat, co chceme. To samozřejmě také není pravda. Lokalita je stále stejně důležitá jako byla v předdigitálním světě. Digitální prostor kopíruje koloniální rozdělení světa, je zkrátka příliš velký rozdíl mezi digitálním Severem a digitálním Jihem.
Takže pozici uživatele v digitálním prostoru určuje velké množství faktorů a nedá se zevšeobecnit. A to se zatím bavíme jen o lidech. Uživateli, resp. obyvateli digitálního prostoru ale nejsou jen oni.
Kdo jiný?    
Chápání digitálního prostoru je vlastně dost sebestředné. Personalizace budí dojem, že se v digitálním prostoru nevyskytují jinak smýšlející uživatelé, antropocentrismus zase nepřipouští, že se zde vyskytuje někdo jiný než člověk. Ale součástí tohoto prostoru jsou i algoritmy. Jasně, stále to jsou zatím jen nástroje, ale dříve nebo později se z nich vyvine skutečná umělá inteligence. Všechny důsledky si zatím nedokážeme představit, ale je pravděpodobné, že lidé budou vůči této inteligenci nějakým způsobem znevýhodněni. Podobně bychom se mohli bavit o kyborzích. Vlastně to trochu připomíná situaci, kdy na Zemi bylo v jeden moment více druhů lidí (homo).      
Přijde mi, že se v této situaci základní etnografický vztah My versus Oni obrací. Jsou to Oni, kdo nás pozorují, kategorizují, hodnotí, nahrávají a kdo sbírají naše data.
Je zajímavé vidět, jakou přímou genealogii nacházíš mezi tradičním chápáním historické etapy kolonialismu, a dnešními digitálním prostorem. Pod heslem „Kolonizace“ ve své knize píšeš, že v předchozích dobách „některým kolonizovaným chyběl koncept vlastnictví půdy,“ zatímco dnes „některým kolonizovaným chybí koncept vlastnictví dat“. Nemáš však pocit, že samotné digitální médium, a jeho možnosti neomezené reprodukovatelnosti a přenositelnosti, ruku v ruce s jeho ideologickým podhoubím tzv. ‘open-source’, může digitální sféru ušetřit neblahých jevů monopolizace a kolonizace v tradičním slova smyslu?
Ano, myslím, že zčásti může. Ale nemyslím si, že stoprocentní rozšíření open-source a free softwaru a úplné vymícení proprietárního softwaru z digitálního prostoru by bylo řešením proti již probíhající monopolizaci. Tato představa je příliš totalitární. Rozhodně by se ale měly v šíření a budování open-source a free software více angažovat státy.   
Domnívám se, že řešením je změnit „hodnotu“ digitální identity, musí jí být přiřčena vyšší úroveň práv a „vážnost.“ Stát samozřejmě svým občanům v digitálním prostoru garantuje určitá práva, ale jedná se většinou o taková, která se do digitálního prostoru přenesla. Digitální prostor ale vytvořil zcela nové situace a podmínky, které legislativa zatím nepojala. Tak například, pohybujeme se po sociálních sítích, kde vytváříme obsah a zanecháváme naše osobní data, která generují zisk majitelům těchto sítí, sami za to ale nejsme placeni, proč? 
Co si v tomto smyslu myslíš o návrzích zestátnit Facebook, Google, či Amazon, které s těmito velkými daty obchodují, jako například navrhuje ekonom a filozof Nick Srnicek? 
Je určitě ve veřejném zájmu, aby zejména nad osobními daty neměly kontrolu soukromé společnosti. Navíc, politické události v posledních letech skutečně potvrzují nakolik zneužívání velkých dat, šíření fake news, atd. ohrožuje společnost. Argument, že lidé tyto služby využívají dobrovolně a nikdo je nenutí na nich být, neobstojí. Jsou již příliš propletené s fungováním společnosti, být na sociální síti považuji za lidské právo.       
Problém ale vidím v nadnárodním působení těchto firem, takže v současné chvíli si nedokážu představit, že je reálné je jakkoliv regulovat, donutit je něco dodržovat, natož zestátnit. Vždyť státy mají problém je vůbec donutit platit daně. Ještě znepokojivější vývoj ale vidíme u platforem, které jsou právě velmi úzce napojené na vládu, viz čínský Social Credit System, který bude od roku 2020 povinný pro každého čínského občana. To je něco neuvěřitelného.      
Říká se, že jeden profil uživatele facebooku z USA přináší firmě něco kolem 17 dolarů ročně (mimochodem, například africký vydělá kolem 4 dolarů). Raději bych platil za jeho používání obdobnou částku, když bych věděl, že moje data nejsou přístupná třetím stranám. To se ale bohužel nestane.
Proto by podle mě bylo úplně nejlepším řešením, kdyby státy či větší celky jako je Evropská Unie iniciovaly, místo zestátnění, vznik podobných služeb, které by byly založeny na open-source. Tento počin by byl velmi riskantní, ale opravdu asi není jiné cesty, chceme-li se vyhnout negativním jevům, které jsou spojeny s monopolizací digitálního prostoru.  
Je v dnešní době ekonomického pragmatismu stále ještě možné zaujmout k těmto jevům a k  přístupu zdánlivě cynického „business as usual“ radikálně kritické stanovisko? Z jaké ideologické či praktické pozice lze těmto jevům vzdorovat?
Budu-li mluvit za sebe, nemyslím si, že by mi šlo o to být radikálně kritický. Jednoduše jen požaduji zpět to, co je mi bráno. Nastavený princip je vlastně obdobně zvrhlý jako princip bio potravin –  normální stav věcí či přirozenost jsou draze prodávány. Navíc, nakupování těchto potravin je považováno za chvályhodné a, co je nejhorší, stalo se normou.
Současný design digitálního prostoru se také bohužel stal normou. Takže dokud budou jeho obyvatelé sledováni a jejich bytí a pohyb komodifikován, dokud bude digitální prostor rozdělen na bohatý Sever a chudý Jih nebo dokud bude jeho obsah cenzurován či podmínky digitální práce prekérní, je potřeba vzdorovat. Změna je možná, současná podoba digitálního prostoru je jen jednou z mnoha.    
Digitální černoši: etnografický slovník je velmi poutavý i po vizuální stránce. Společně se Zdeňkem Růžičkou jste zvolili zajímavý přebal, prý „inspirovaný 2001: Vesmírnou Odysseou“ – černý, lesklý povrch připomíná tajemný monolit, který v sobě propojuje budoucí, matně tušené technologie s tajemnou mocí dávné magie. Hesla, jako „Šaman“, „Rituál“ a „Magie“, která v knize zkoumáš, tento dojem dále umocňují. Jak chápeš vztah magie a technologie obecně, a jaký to mělo vliv na tvorbu tvé knihy?  
Ano, temným černým monolitem z Vesmírné Oddysey se inspirovali také designéři iPhonu. Líbila se nám představa, že vytvoříme objekt, black box, který odkazuje na displaye elektronických zařízení, jichž se všichni dotýkáme a na kterých rutinně opakujeme stále stejná ovládací gesta. Obálka se proměňuje v průběhu času ohmatáním a našimi otisky, které na obálce zanecháváme. 
Black box může být produktem jak technologie, tak i magie. Jejich vztah je velmi blízký, oba to jsou způsoby, které nějak umožňují měnit zaběhnutý stav věcí. A neznamená to, že by technologie vytěsňovala magii. Už třetí Clarkův zákon říká, že každá dostatečně pokročilá technologie je nerozpoznatelná od magie. Magie je i v technologizovaném světě neustále přítomna, častokrát jsou magicky zobrazovány třeba výsledky vědeckého zkoumání. Vezměte si třeba reklamy na léky – po pozření tablety odstraní bolest hlavy tajemná sršící síla, zablokovaná záda rozmasírují neviditelné ruce, atd. Magií v digitálním prostoru je postprodukce. Její snadnost, všudypřítomnost a hlavně možnost manipulace jsou ale spíše varováním, je potřeba věcem rozumět.   
Vít Bohal

---

Dalibor Knapp je autorem videoesejí, textů a instalací. Ve své práci se zabývá výzkumem sociální a kulturní vrstvy reality a zkoumá konstrukce různých jazyků, které o ní vypráví. Společným rysem těchto děl je vždypřítomná otázka lidského poznání. Dalibor vystudoval Centrum audiovizuálních studií na FAMU (MgA.) a Teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (PhDr.). V roce
2013 navštěvoval Lensbased class profesorky Hito Steyerl na Universität der Künste v Berlíně. Je kurátorem vzdělávací platformy pro digitální kulturu, umění a technologie Transmit a  poluzakladatelem studia pro výzkum Množina.org.
DIGITÁLNÍ ČERNOŠI:
ETNOGRAFICKÝ SLOVNÍK (2017)
kniha / objekt
164 stran, vydala Množina
česky / anglicky
grafický design: Zdeněk Růžička
ilustrace: Max Máslo

Kniha Digitální černoši: etnografický slovník Dalibora Knappa je první českou knihou o digitálním kolonialismu. Autor zde etnografickým způsobem zkoumá a popisuje situaci těla v digitálním  prostoru, který́ absorboval staré mocenské struktury a vzorce a rozvinul je do nových podob násilí, nadřazenosti a vykořisťování.