15questions:  Kdy jsi začal s terénními nahrávkami a co, nebo kdo, byl tehdy pro tebe vzorem? Kdo na tebe měl vliv? Co tě k tomu, co děláš vlastně přivedlo - hudba nebo zvuk?

LSR: V dětství jsem se s vědomým posloucháním setkal náhodou, nebo spíš řízením osudu. A od tehdy moje láska k naslouchání světu i sobě trvá. Když jsem kolem roku 1996 dostal poprvé do ruky přenosnou nahrávací techniku, začal jsem se sbíráním hluků a šumů. Se soustředěným posloucháním při nahrávání a poslechu zvuků přicházely také první úvahy o obrazech a různých formátech. Díky tomu všemu jsem si uvědomil, že u sebe musím rozvíjet schopnost celostního naslouchání a podporovat poslouchání také ve společenském kontextu. Nešlo mi tedy jen o estetiku, ale i o aktivismus.

U nás doma se často muzicírovalo. Řekl bych, že ten zvyk pocházel od mého dědečka, který byl dobrý improvizátor. Každý z nás dostal do ruky nějaký nástroj a začali jsme hrát. To bylo asi moje vůbec první seznámení s tím, co vlastně znamená poslouchat druhé, co je to rytmus, práce s časem, atd. Od poloviny 80. do poloviny 90. let jsme žili na severu Německa nedaleko lesa. Takže chodit si hrát do lesa bylo součástí mého každodenního života. Každý rok jsme objevili nějaká nová krásná místa. Když nechodíte v lese po pěšinách, abyste se neztratili, je třeba se naučit naslouchat svému okolí. Už jako kluk jsem dovedl naslouchat tomu, co mi les říká a jaký to pro posluchače má význam.

Když mi bylo asi 13 nebo 15 let, a protože se mi líbilo poslouchání za tmy, chodil jsem do lesa častěji, sám a pozdě v noci. Každý zvuk byl jiný. Nedovedete si představit, kolik tam těch zvuků bylo! Zvuky hmyzu, větších zvířat, ptáků, divočáků, jelenů, hadů a pak vítr, teplo a chlad. V těch letech jsem zjistil, co vlastně poslouchání v přírodě je a řekl jsem si, že se do toho všeho musím nějak víc zapojit.

V sedmnácti jsem se začal intenzivně věnovat výtvarnému umění, které se tak stalo mým životním programem i způsobem vnímání světa. Než jsem kolem roku 1999 odešel studovat a ze severu Německa se přestěhoval do Frankfurtu nad Mohanem, vyučil jsem se v několika profesích. Vytvářel jsem volné výtvarné umění a ve svých pracech jsem kombinoval různá média – až jsem nakonec zjistil, že nejvíc mě zajímá zabývat se zvukem.

Než dosáhne většina umělců osobního stylu, napřed se věnují učení a často i napodobování ostatních. Jak to bylo u tebe? Jak bys popsal vlastní uměleckou cestu, nalezení vlastnímu hlasu? A jak vnímáš vztah mezi kopírováním, učením a tvorbou?

LSR: V dětství a mládí u mně důležitou úlohu sehrála rozmanitost v hudbě. Vzpomínám na otce jak na podlaze v setmělém obýváku poslouchal skladbu „We are the robots“ od skupiny Kraftwerk. U nás doma nějaká hudba zněla pořád, ale psychedelická a rock převažovaly. U Pink Floydu jsem mezi písničkami najednou zaslechl kvákání žab a cvrčení hmyzu... Tehdy jsem objevil, jak v hudbě používat zvuky přírody. A zvuky přírody se nakonec pro mně staly nečím jako je hudební styl. Objevil jsem koncepční práci se zvukem: konkrétní hudbu.

Pracovat se zvukem bylo hodně napínavé. Začal jsem s komponováním jakéhosi soundtracku. Sestavoval jsem koláže! Byl jsem pořád dost ovlivněn psychedelickou muzikou. Pak jsem na objevil na bleším trhu terénní nahrávky přírody Waltera Tilgnera... pak od Bernieho Krause a dalších. Díky vydavatelství Touch jsem se nakonec dostal i soudobé komunitě autorů pracujících s terénními nahrávkami a začal poslouchat cédéčka Chrise Watsona. Pak se mi to pole otevíralo dál a dál. Dal jsem se sám do nahrávání v místech, kde jsem žil a pokračoval za okraj vesnice a města ven, do přírody. Měl jsem hodně nesestříhaných nahrávek, které byly pro mě hodně důležité. Tak jak jsem zkoušel různé postupy, pomalu jsem se se blížil k tomu, co mne skutečně zajímalo: jak jsme zvukem propojeni s bytím a se světem.

Co bylo pro tebe na nahrávání v krajině největší výzvou, a jak se to postupem času měnilo?

LSR: V oblasti přírodních zvuků a biofonie mne hodně zajímal zvuk živlů: třeba vítr, déšť, teplota, vlhkost – tedy atmosféry, která je mimo naši kontrolu. To se vlastně už nezměnilo. I když každá nová nahrávka znamená další nové i staré výzvy…

Co bylo tvoje první technické vybavení? Co, jak a proč jsi během let na nástrojích měnil a co je teď pro tebe ta nejdůležitější součást?

LSR: Měl jsem jen půjčený minidisk a malý externí stereofonní mikrofon. To mi tenkrát úplně stačilo. Bylo to praktické a lehce ovladatelné . Ale když chcete nahrávat zvuk z různých perspektiv potřebujete odpovídající typ zařízení. Záleží i na místě odkud nahráváte a na celkové atmosféře, kterou chcete zaznamenat.

Docela dlouho jsem se zabýval nahráváním hlasů různých druhů netopýrů. Jejich lokalizační signály jsou vysílány v ultrazvukových frekvencích, takže jsem si musel obstarat speciální vybavení – ultrazvukový detektor pro záznamy pro ucho neslyšitelných frekvencí. Například k nahrávání pod vodou potřebujete hydrofon. K zachycení celkové atmosféry potřebujete vícekanálový rekordér, a pro nahrávání vzdálených signálů parabolu, atd. V poslední době mne hodně zaujaly signály vysílané rostlinami a hmyzem. K tomu potřebujete hlavně senzory a nástroje na překódování.

Jak tu techniku používáš? V čem je dobrý člověk a v čem stroj? Mám na mysli zpětnou vazbu mezi technologií a kreativitou...

LSR: Člověk slyší, přístroj funguje. Konkrétní řešení volím vždycky až na místě. Například pro tunelový systém jsem rozšířil stereofonní systém o vstupy a výstupy a o další mikrofony. Samozřejmě pak už to není skutečné stereo, ale zase to odpovídá prostorové akustice samotného tunelu. Nějakou dobu jsem mikrofony a zapnuté rekordéry zahrabával do země – samozřejmě na označeném místě, abych je pak našel. Menší rekordéry často vkládám do předmětů. Potom jsou přepravovány, nebo jen někde uloženy. Je to metoda, která mi připadá vzrušující... Nebo jsem také rozvěšoval několik malých mikrofonů na větve, nebo je z větví stromu pověsil. Jak asi zní ovoce na stromech?

Při komponování se používají různé nástroje, od hardware po sofistikované softwarové prostředí. Jak se to odráží ve tvé práci? Co si myslíš o spoluautorství mezi autorem a jeho nástrojem?

LSR: Se složitými editačními programy pracuji relativně málo. Kompozice a nápady závisí často na konkrétní situaci. Než se určitá kompozice dostane do nějakého stavu, zabere to nějakou dobu. V posledním století jsme navrhli a vyrobili spoustu přístrojů, umožňujících rozumět a naslouchat zvukům a zkoumat jejich příčiny. Moje zkušenosti mne dovedly k přesvědčení, že bychom se stejně dobře mohli také vrátit k přímému, nereprodukovanému poslouchání zvuků naším tělem a ušima. Jen tak můžeme umění sluchu dál rozvíjet. Dokonce ne ani tak rozvíjet, jako spíš prostě sluch „jen“ používat.

Spolupráce může mít různé podoby. Jaký je tvůj přístup a jakým způsobům interakce s ostatními dáváš přednost? Co třeba sdílení nahrávek nebo hovory o nápadech?

LSR: Spolupracovat s ostatními kolegy je pro mne čím dál víc důležité. Dlouhodobé projekty většinou podobnou spolupráci prohlubují. Od roku 2004 pracuji s Christophem Kornem na projektu Series Invisible, spočívá v tom, že nahrávky různých lokací postupně mažeme a příslušné údaje převádíme do textu. Je to dialogický způsob práce. Texty si vyměňujeme informace o nahrávkách, které jsme právě vymazali. Je to jistá forma korespondence. Vzniká archiv v knižní podobě, kde jsou záznamy o vymazávání a o procesech, vše je převedeno do různých formátů. Už 13 let se v nepravidelných intervalech s Thomasem Siefertem věnuji výzkumu esence řeky, konkrétně Rýna. Potkáme se někde u řeky, chodíme a po celé dny posloucháme. Žijeme tak společně u řeky, v řece. Průběžně si vyměňujeme osobní zážitky a dojmy. Thomas třeba přemýšlí o kameni a o jeho příběhu a já o zvucích. Tento a další způsoby spolupráce jsou pro mě hodně důležité.

Zajímalo by mne, jak vypadá tvůj všední den od ranní rutiny až po pracovní režim. Máš pevný rozvrh? A jak se hudba a ostatní okolnosti prolínají? Jsou oddělené, nebo se naopak snažíš, aby byly co nevíc splynuly?

LSR: Každodenní situace závisí na konkrétní věci , na které právě dělám. Koncepty a nápady vznikají obvykle během expedic a ve volném čase. Nahrávání je už méně spontánní. Většinou se snažím, aby osobní bylo součástí pracovního, což samozřejmě nejde pokaždé. Pokud mám u sebe děti, dám se do nějaké rutinní práce ve studiu, jako je prohlížení, poslouchání, úpravy a třídění nahrávek. Když mám večer volno, věnuju se - ať už to znamená cokoli - komponování.

Mohl bys na příkladu alba, které máš hodně rád, popsat jak zacházíš s nahrávkami? Odkud bereš nápady, jak se od chvíle, kdy začneš, proměňují? A jaký způsobem věci dotahuješ do konečné podoby?

LSR: Mám rád všechno, co jsem kdy vydal. Všechno jsou to moje srdeční záležitosti. Pokud bych ale měl zvolit jedno album, před očima mám jeden strom ve Finsku. Ten strom byl před oknem v rezidenci v Alarjarvi ve středním Finsku. Venku řádily silné letní bouře a ráno jsem se díval jak se ten strom pohybuje. Těch stromů tam bylo samozřejmě víc. Mnohem víc. Vypadalo to jako takový kolový tanec. Protože jsem takříkajíc žil v lese, rozhodl jsem se využít příležitosti k vytvoření sonického portrétu stromu, stromů. Stromy mají v různých kulturách hodně různý význam. Pro mě byl strom vždycky společník, jako kluk jsem si jich všímal od prvního okamžiku: jejich zakořenění v zemi, jejich rozpětí větví, jejich napojení na slunce, půdu, roční období, jejich vazby s ostatními stromy pod zemí. To všechno mi bylo, a dodnes je, hodně blízké.

Tak blízké, že jsem zatoužil - a dodnes toužím - zvukem, akusticky strom zachytit. Začal jsem s nahráváním zvuků mladých lístků ve větru. Protože jsem na tom místě žil delší dobu, mohl jsem sledovat akusticky jak listy rostou. Strom mne zaujal jako fyzický předmět. Abych pod kůrou mohl slyšet proudění mízy, zkoumal jsem strom stetoskopem. Za bouře mají stromy díky architektuře, struktuře a hustotě větví, i místu kde stojí a síle větru, vlastní zvukovou sféru. Podobné jevy jsem den za dnem několik hodin nahrával.

lastelínou jsem připevnil kontaktní mikrofony na kůru a rekordér uložil do batohu na zemi. Tak to bylo po dobu několika dní. Za několik týdnů jsem měl data zaznamenávající vnitřní život stromu a vnější signály jeho koruny. Rozhodl jsem se, že záznamy zkrátím a nebudu je dál upravovat. Rozdělil jsem je podle míst, kde na kmeni a na koruně stromu byly senzory umístěny a hledal intuitivně jednotlivé výrazné body. Vzniklo tak koncepční album o vnitřku a vnějšku stromu. Poslal jsem ho do USA Dale Lloydovi a po nějaké době mi přišla pozitivní odpověď. Spolupracovali jsme potom na vydání alba, které v roce 2016 vyšlo ve vydavatelstí And / OAR pod názvem One Hour As Trees In Finland..

Později jsem se na ta místa vrátil v jiných ročních obdobích a začal nahrávat v teplotě -20 stupňů a víc. V takovém mraze stromy začínají podivně praskat. Jako by po vlivem mrazu lignitová vlákna reagovala. Můžete dokonce zaznamenat změny biotopu a klimatu, třeba zvuky vydávané dřevokaznými škůdci, které – pokud k tomu máte ty správné senzory a kontaktní mikrofony – lze převést do slyšitelných frekvencí.

V poslední době začínám s průzkumem různých stromů v ultrazvukových frekvencích. Několik let se diskutuje téma, jak u stromů pracovat s biotopy. Například jak stromy ovlivňuje sucho. Všechno se vyvíjí podle toho, jak stromy rostou a pak zase umírají. Vlastně by bylo možné uvažovat o otevřeném projektu, v němž nepřetržitě vznikají nové způsoby vyjádřit podstatu stromu. "Otevřené umělecké díloŮ, pokud chcete...

Jsou různé představy o ideálním stavu mysli pro tvorbu. Jak je to u tebe? Co je pro tebe ideální stav mysli a co tě naopak rozptyluje? Máš nějakou metodu, jak se do takového rozpoložení naladit?

LSR: Řekl bych, že když se dostaneš do ideálního naladění, nic tě nerozptýlit nemůže. Dokážu se soustředit, i když mne něco rozptyluje. I když je kolem mne pohyb, zůstávám většinou klidný a dál se soustředím na práci. Pokud začínám ztrácet koncentraci, tak ze studia odejdu a chvíli třeba zametám dvůr, nebo si sednu ve stínu lísky. Zabývám se něčím úplně jiným. Celková změna nastavení. Pokud to jde, dělám si víc krátkých přestávek. Takže na jedné straně se na práci soustředím, na druhé straně si snažím zachovat pocit všudypřítomnosti.

Jak polní nahrávání v terénu souvisí s editací zvuku ve studiu? Čeho se snažíš dosáhnout a z jaké zkušenosti nejvíc čerpáš? Jaký je podle tebe vztah mezi improvizací a kompozicí?

LSR: Místa a pozornost jsou propojeny s pamětí a očekáváním. Zkušenosti z místa jsou pro mě hodně důležité. Pomáhají mi pak ve studiu zacházet s nahrávkami nově a často nečekaně. Pokud dokážete poslouchat, ten materiál k vám promlouvá. Zevnitř. Ve studiu jde ve srovnání s procesem nahrávání v krajině o něco úplně jiného. Obě síly – energie v krajině a energie prostorové a emocionální vzdálenosti – se ve studiu často sčítají. Při práci se záznamem zvuku v krajině čerpám většinou z kompozičních postupů. Plánování, realizace jsou ve vztahu ke všemu, co se děje v krajině a co se nakonec také stane. Jakmile se situace promění - což je skoro pokaždé - začínám improvizovat. Záznamy se proměnují nebo dokonce přeruší. Proces a práce s materiálem se dostává do další fáze. Někdy nastane nová kombinace improvizace a konceptu. Myslím, že to souvisí s otevřeností a jednotou situace. Pokud se něco zcela změní, je v rámci kompozice možné improvizovat.

Jak vidíš vztah mezi „zvukovými“ aspekty hudby a jejími „kompozičními“ aspekty? Jak pracuješ se zvukem, s jeho barvou, abys dospěl k nápadu, a jak některé zvuky dostanou podobu kompozice?

LSR: Snažím se nerozlišovat mezi hlukem a hudbou. Vnímání se s otevřeným sluchem nepřetržitě mění. Zaznamenaný materiál je celostní a pokud jeho celistvost uchovám, uchovám také jeho vlastnosti. Potom to posluchačům usnadní poslech.

Náš sluch je zajímavým způsobem propojen s ostatními smysly. Co je podle tebe tím nejinspirativnějším propojením mezi smysly – a co to napovídá o jejich funkci? Jak docílit toho, aby zvuky rezonovaly na těch nejvzdálenějších hranicích?

LSR: Při nahrávání ve volné krajině jsou všechny smysly důležité. Ocitneme se tady a teď, modus vnímání je rozšiřen v každém smyslovém počitku. Samozřejmě to můžeme také sami cvičit.

Vedle akustiky jsou důležté také tvary, pohyby a vůně. Mikrofonem nemůžete zaznamenat všechno. Takže bychom se neustále měli spoléhat na vlastní sluch, proto si taky často sundavám sluchátka: poodstupte, vraťte se, lehněte si, sedněte... Teplota, vlhkost a např. tlak vzduchu, všechny parametry poskytují informace o místu a propojují mne se současností.

Umění se může obracet samo k sobě, ale může nás také vracet zpět životu, může nést společenské a politické poselství a stimulovat nás k abychom se zapojili. Můžeš popsat tvoje pojetí umění a co pro tebe znamená být umělcem?

LSR: Umění, nebo aspoň ten druh umění, kterým se zabývám, je pro mne způsob existence a spojením s okolním světem, je to způsob, jak být součástí světa. Zvukové umění -  zejména to, které používá ambientní zvuky - je schopné vzbuzovat silnou společenskou a politickou odezvu.

Skutečná výzva spočívá v tom, aby se posluchač stal také součástí díla. Pamatovat si, pohybovat se. Něco přesunout. Věřím v dialog prostřednictvím umění. V umění dialogu. Můžete stvořit jistou magii, zájem, sluchovou poznámku světu. Protože to, co opravdu potřebujeme, je na světě nelézt nějaké místo. Být jeho součástí. Proto bychom se měli spojit a společně nést zodpovědnost. Vzbuzovat pocit odpovědnosti, respektu a péči o svět v našem velice malém prostředí. Jako umělci bychom měli být empatičtí a pomáhat kultivovat citlivost a vnímavost. Být empatický znamená vzbudit pocit vzájemného vztahu ke skutečnosti. Být aktivní součástí světa.

Je zvláštní, že do 21. století jsme vstoupili s nezměněnou představou o tom, co je hudba. Jaká je tvoje vize hudby, představy o tom, co by současné pojetí hudby mohlo přesáhnout?

LSR: Až hudba přestane být jenom nástrojem, může se zase stát součástí života. Bude rezonovat s každým pohybem, s každým postojem, každým názorem. Bude komunikovat vibracemi, znějícími harmonicky i disharmonicky zároveň. Bude rozrušovat to dobré i to špatné. Potom prožijeme čas jako okamžik, nikoliv jako něco, co jen ubíhá, co mizí. Například jako moment, kdy milujeme a sami jsme milovaní. Tehdy se čas zastaví a zjeví se v jiné časové dimenzi. Jak to pomine, zůstane jen láska.

---

_{Rozhovory pro Fifteen Questions vznikly formou spolupráce s hudebním vydavatelstvím The Wire. Vydavatel, autor konceptu & kurátor Tobias Fischer je zakladatel a bývalý šéfredaktor předního hudebního webu tokafi.com a kulturní redaktor německého časopisu „Beat“ Printmag on Recording žije a pracuje v Berlíně. Pravidelně publikuje v časopise „White Fungus“ a píše o nahrávkách, počínaje od skladeb Steva Reicha až po tvorbu vidnaObmana. Je přispěvatelem „Gekonnt Gekocht“ - jednoho z předních portálů o jídle a založil portál rozhovorů (15 otázek) původně pro tokafi.com. Vyšlo zde v letech 2005 až 2012 skoro 400 samostatních příspěvků. Původní koncept webu 15questions.net rozšířil o rozhovory s novináři, manažery a zvukovými inženýry.}

_{Šéfredaktorka Lara C. Cory je spisovatelka na volné noze se specializací na hudbu, jídlo a film a zajímá ji, jak se nečekaným způsobem propojují. Píše pro časopisy The Wire, The Quietus, Little White Lies, Caught by the River, Oh Magazine a mnoho dalších. Lara studovala hru na klavír, píše krátké povídky a v některých i vystupuje. S rodinou a rostlinami žije v Berkshire ve Velké Británii.}