Téma daného roku nabízí různé pohledy na fenomén zahrady. Löblhof & Artgrund poskytuje prostor pro zastavení, pro znovunalezení citu pro tradici a vesnický život. Je kreativním místem pro bezčasí, bez kterého se neobejdeme. Zakladatel projektu Jan C. Löbl je textilní designér a pedagog, vedoucí ateliéru Oděvní a textilní design na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Zabývá se textilní a oděvní historií Krušnohoří, působí také jako kostýmní návrhář a scénograf.

Jsou Staňkovice významné historické místo, navazuješ na nějakou tradici nebo je to tvůj nápad už od počátku udělat zde letní umělecké sídlo Löblhof & Artgrund?

Staňkovice nejsou nijak významné místo. Jestli bylo významné v minulosti nevím. Dům, který koupil můj otec, byl původně zájezdní hostinec, který v padesátých letech přestal existovat a plnit svou funkci. Před lety jsem otevřel dům umělcům a začal jsem realizovat letní sympozium „V zahradách“. Postupně se dům a okolí měnily a začalo se zde uskutečňovat více projektů. Toto místo se pro nás stalo inspirací. Je důležité, aby bylo inspirací a skicákem pro umělce, kteří se zde budou moci zastavit, rozjímat a tvořit.

Jak vznikla spolupráce s Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem? Je program nějak touto spoluprací formován nebo si většinu aktivit vymýšlíš sám a vznikají z tvé spolupráce s umělci a divadelníky?

Přirozeně vznikla i spolupráce s FUD díky tomu, že tam učím, a také díky tomu, že je tento dům tak blízko školy. Ateliéry tady pořádají plenéry, připravují výstavy, hledají inspiraci v krajině. S divadlem je to obdobné. V produkci Kult zde vznikl projekt Kredenc a Bermudský trojúhelník a bylo tady nazkoušeno i mnoho her. Divadlo se tady nehraje, ale prostor se využívá jako externí zkušebna. Löblhof & Artgrund není financován z veřejných zdrojů, protože si myslíme, že tyto zdroje mají sloužit záchraně a rozvoji zapomenutých míst. Navíc celý administrativní proces v Čechách zatěžuje a omezuje směr uměleckého rozhodování.

Máš tu zajímavou galerii Masthall. Jak vznikla a jaký je její výstavní program?

Nápad vytvořit stálou galerii vznikl tím, že jsme postupně rekonstruovali tyto prostory a hledali jsme jejich využití. Napadlo nás, že by tu byla, vedle prostoru pro vernisáže již tradičních sympozií, taková rodinná galerie, kde by se mohly prezentovat rezidenční aktivity, postupně představovat práce rezidenčních umělců. Galerie tak bude svou náplní vždycky reflektovat aktuální témata.

Jaký máte postup při výběru rezidentů, jste navázáni na již zmiňovanou univerzitu?

Těsně před lockdowny jsme oslovili fotografa Jiřího Dvořáka, jehož autorská tvorba se zaměřuje na vnímání krajiny, kterou světlem nebo kompozicí stylizuje. Jiří Dvořák je absolventem ateliéru Aplikované a reklamní fotografie na FUD UJEP a pracuje tam jako asistent. Nápad se získáváním rezidentů je takový, že rezident je námi vyzván a následně pozve dalšího autora a ten dalšího. Umělec se stává zároveň impulsem v pokračování zažité atmosféry.

Jaká témata nejčastěji rezidenti objevují?

Toto místo je pro ně nějakým způsobem panenské. Mohou dohledávat buď střípky minulosti, které lze spojit, nebo pracovat ve vztahu ke krajině. V nezávislém prostoru, v lese a v krajině, ale hlavně mimo veřejný prostor, můžou vznikat dočasné objekty nebo sochy. Je to silné ovlivnění místem v prostoru Českého středohoří vzniklého vulkanickou činností. Také historie a atmosféra domu samotného je spojená s obdobím před válkou a po válce. Zde vznikaly nové hranice, nové vztahy mezi Čechy a Němci. Jsou tu stále živá témata příhraniční oblasti, válečné téma, protože kousek odtud jsou Litoměřice a Terezín. Odsun německého obyvatelstva se hodně řeší, ale myslím, že daleko aktuálnější tématikou pro mě osobně je to, co se děje těch 70 let od odsunu, kdy se snažíme nějakým způsobem pochopit to místo a zkoumat jiné sociální vazby. Pro mě je aktuální otázka těch, kteří sem přišli po válce a začali svůj životní prostor nějakým způsobem měnit k obrazu svému. Téma zanikání oblastí, vznik zemědělských družstev, rozšíření průmyslu. Druhá věc, která je zajímavá, je potom porevoluční vlna, která vlastně fungovala jinak v rámci nového přístupu ke krajině, a s tím související hledání a vytváření nového příběhu. Severní Čechy na mě působí čím dál tím víc tak, že každá generace se tady snaží nějakým způsobem zakořenit, ale nevytváří kořeny pro další generaci. Je málo rodin, které by tu byly po dvě tři generace. Já ten příběh mám jiný, protože část mé rodiny pochází z Mostu a před válkou byla rodina rozdělena po mnichovské dohodě, po válce Benešovými dekrety a v šedesátých letech rodný dům zmizel pod těžebním lomem. Je zajímavé, že já se teď nemám kam vracet. Můžu to brát jako určitou výhodu. Tento dům zakoupil můj otec v sedmdesátém prvním roce a já jsem druhá generace, která zde začala budovat, tvořit a už to považuji za svůj rodný kraj nebo rodné místo.

Je to tu rok od roku útulnější. Vše si opravuješ na své vlastní náklady, abys byl vyvázán ze závazků např. grantů a dotací. Jak se ti to daří?

Na opravu domu nebo pro věci spojené s fungováním místa bych nerad žádal o finanční podporu, protože si myslím, že tyto věci by měly patřit do sféry nějakých spolků nebo sdružení, které chtějí určitou oblast zachránit nebo chtějí vytvářet prostor v komunitním režimu. Tady se jedná o soukromý objekt. Současně s Terezou Novákovou, se kterou akce zajišťujeme po stránce kurátorské, a vzhledem k tomu, že prostory jsou již opravené a hotové, můžeme uvažovat spíše o finanční podpoře uměleckých projektů a rezidencí. Chceme se zaměřovat na rezidenční formát, přijde mi to jako důležité. Není to výstavní síň, ale prostor nebo galerie, kde ta díla vznikají. Mají svůj potenciál v tom, že to může být pro autora skicák nebo inspirační bod. Můžou zde pracovat i spisovatelé, básníci, hudebníci. Tento přístup může rezonovat i v divadelní linii. Toto místo, venkov, má velký potenciál v příběhu vazeb a vztahů, takže si myslím, že spojení s literární rovinou by bylo skvělé. Být v tom místě a dohledávat souvislosti je dobrý moment. Vlastně hledáme nějaký rezidenční model a nechceme kopírovat to, co už běží jinde, spíš dávat prostor pro nový pohled autora. Díky letním sympoziím víme, že sem přijedou lidé, kteří většinou vůbec nic nevědí o historii této lokality, a začnou vyhledávat místní souvislosti. Často se stává, že objevují podobné momenty, stejný vstupní bod, kdy se snaží o propojení se svým tématem, ale je potřeba hledat dál, více do hloubky. Já bych nerad na ty lidi tlačil, že musí za každou cenu vytvořit nějakou veřejnou prezentaci, protože si myslím, že to je stresující. Nepřipadá mi zbytečné jen relaxovat a nabírat sílu na další věci. Je to příjemný moment. Mám to také asi spojené s něčím, co bylo dřív, co už taky trochu chybí, a to jsou výtvarně letní byty. Umělci jezdili na letní byt někam na venkov, kde pracovali, tvořili nebo se inspirovali. A druhá věc, která mi přijde zajímavá, je moment, že to není postavené na nějaké instituci, ale spíše, že jsou umělci zvaní do rodiny. Není to pozvání do galerie, která má vybudované renomé, svůj program a dlouhodobě nějaký výhledový plán, ale pozvání do nesvazujícího svobodného prostředí.

Můžu se zeptat, jestli vedle pozitivních reakcí není při rezidencích to tzv. starání se umělce pro tebe vyčerpávající?

Ne, není to vyčerpávající, stala se i zajímavá věc, že do tohoto stavu najela i má rodina, je skvělé vidět, že si Eva za tu dobu zvykla na jiný model vztahu mezi soukromým a veřejným.

Jaké jsou reakce lidí z obce, chodí k vám na výstavy, na sympozia? Jak vás vnímají?

Tato obec má v současnosti charakter většinových chalupářů. Obec je malá, jen necelých 20 domů. V letní sezóně lidé na vernisáže chodí běžně. Je fakt, že tady zmizela hospodářství, zmizela taková ta tzv. setkávací místa, není tu hospoda. Naše sympozia už běží 10 let, tak po 10 letech se už vlastně na akce lidé těší. Náš dům je bývalý zájezdní hostinec, tak jej znovu oživujeme. Myslím si, že tento dům potřebuje mít k sobě lidi, veřejnost, být nějakým způsobem otevřený.

Uvědomuješ si některá úskalí, která jsou pro vaši lokalitu charakteristická a jsou pojmenovatelná?

My jsme tady začínali jako chalupáři. Myslím, že je velký rozdíl mezi lidmi, kteří jezdí na venkov jako na chalupu a mezi těmi, kteří tam trvale žijí. Vzniká zde velký sociální rozdíl. A já jsem nikdy nevěděl, v čem ten problém spočívá, protože jsem to vnímal jako nepochopení mezi chalupářem a místní komunitou. Nyní, když více času trávím tady, mi dochází, že to je možná tím, že usedlíci jsou tady trvale na jednom místě, nemají možnost jezdit často někam relaxovat nebo někam jinam. Jsou stále spojení se svým domem a hospodářstvím. Je rozdíl sem jezdit jenom na víkend, bavit se, užívat si ten prostor a místním lidem dávat najevo, že se nestarají o svůj majetek, nevnímají své okolí a co všecko dělají špatně. To pak způsobuje takovou hlubokou propast mezi sociální vrstvou na vesnici. Uvědomil jsem si, že mi nepřísluší jakkoliv hodnotit tuto situaci, protože je hodně komplikovaná, hodně náročná. Mně, který tu žije sezónně, od listopadu do března tady nejsem, tak mi nepřísluší něco říkat nebo jim vnucovat svůj názor. Začal jsem více chápat, v čem ty problémy jsou. Pro nás je skvělé někam tzv. vyjet na chatu, chalupu z města, ale starousedlíci z malých obcí nebo vesnic ty možnosti moc nemají. Myslím si, že na vesnici se musí nějakým způsobem, vycházejícím z této skutečnosti, nahlížet nebo s tím nějak pracovat, mít pokoru a neporušovat sociální vazby. Tady je opět spousta domů na prodej, protože staří chalupáři zemřeli nebo odešli a nastupující generace a jejich rodiny už tu vazbu nemají. Nevzniklo tu pouto k místu.

V sérii sebraných rozhovorů v projektu Kartografie (Eko)systémů: RurArtMap a Mapa Perpedian: Black Edition, představujeme umělce, kulturní manažery a iniciativy z různých regionů. Projekt navazuje na Mapu Perpedian, která pravidelně zaznamenává profily menších kulturních iniciativ v regionech České republiky.

Projekt Kartografie (Eko)systemů: RurArtMap a Perpedian Mapa: Black Edition je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.