Pracovat pro menší komunitu má velký smysl

Rozhovor s Jonatanem Hudcem, Martinem Heroldem a Jiřím Daleckým

Galerie sv. Havla v Mladé Boleslavi zahájila první výstavu v roce 2017 při Noci kostelů. Motivací pro otevření galerie bylo zpřístupnit kulturní prostor, nezávislý na městu a představit zřetelnou alternativu k provozu městského kulturního centra. Hovoříme s evangelickým farářem Jonatanem Hudcem, malířem Martinem Heroldem a organizátorem Jiřím Daleckým, kteří se o Galerii sv. Havla starají.

 

Agosto Foundation (AF): Jak Galerie sv. Havla vznikla?

Jiří Dalecký: Poznali jsme se s Jonatanem, farářem Evangelické církve, který má na starost budovy a celý prostor Havelského parku, a ten nám ukázal do té doby nevyužívaný prostor pod správcovským domem u kostela sv. Havla. Dal nám ho víceméně k dispozici, chtěl, aby místo ožilo. S Martinem, který vystudoval Akademii výtvarných umění jsme spojili síly a uspořádali jeho výstavu. To byla první výstava. Já i Martin jsme se narodili v Mladé Boleslavi, a i když jsme teď v Praze, vždycky nám tam něco chybělo, a bylo to přesně tohle.

AF: Dočetla jsem se, že to měla být původně městská galerie Mladé Boleslavi.

Martin Herold: Když se Havelský park v roce 2003 renovoval, byl prostor údajně koncipován jako městská galerie, byla tam kdysi jedna výstava, ale potom se využíval jako sklad.

Jiří Dalecký: Z Boleslaváků o tom prostoru skoro nikdo neví, přitom je to zajímavé místo, nejen prostor samotný, ale i jeho umístění v parku.

Martin Herold: Jonatan byl nakloněn tomu, abychom v pořádání akcí pokračovali. Měli jsme představu, jaký program bychom sem mohli přinést. Byly to výstavy současného umění, tvorba profesionálních umělců a absolventů uměleckých vysokých škol, které nám ve městě chyběly. V městských galeriích jsou většinou výstavy místních autorů i hobby umělců, bez hlubší dramaturgie. Ještě ten rok, který jsme pojali jako nultý ročník, jsme uspořádali několik dalších výstav. A od jara 2018 jsme už měli naplánovaný program pěti výstav na sezónu. Program běží od jara do podzimu. Galerie je v parku, je tam i terasa, a když se uspořádá nějaká akce, lidé přicházejí na příjemné místo.

AF: Jonatane, co vás vedlo k tomu, abyste prostor nabídl pro aktivitu tohoto typu? Zaujalo mě, že současné umění je tu spojeno s evangelickou církví, to nebývá časté. Církevní instituce mívají na současné umění poměrně konzervativní pohled.

Jonatan Hudec: Chtěl jsem ho nějak oživit. Prostor si o to „říkal sám“. No, já nevím, co mě k tomu vedlo. Nějaké řízení shůry? Byla to skutečně náhoda. Všechno, co přijde, přijímám jako příležitost, kterou je potřeba vyzkoušet. Když se osvědčí, anebo když vidím nějaký přínos, tak je třeba to rozvíjet. Proto jsme také žádali o grant Agosto Foundation, abychom v tom mohli pokračovat. Současné umění, respektive práce generace Martina a jeho kolegů mě baví a obohacuje v tom, že je to něco jiného, nového. A také je to jakési hledání cesty v současném světě, reflektování jeho skutečnosti. Výstavy mívají přesah, dobrý cíl. Třeba Juliana Höschlová se svojí „dobou plastovou”, nebo performance, která reflektovala poruchu soustředění.

Martin Herold: Snažíme se vybírat autorky nebo autory, kteří se svojí prací vztahují k nějakému obecnějšímu současnému problému. Zajímá nás také vztah k místu a jeho kontextu nebo i k městu. To je náš klíč, jak vybírat výstavy.

Jonatan Hudec: Myslím, že to odpovídá nikoli spirituálním důrazům církve, ale spíš křesťanské angažovanosti, která se s tím prolíná. Sociální obsahy výstav mladších umělců, myslím, docela rezonují a jsou v harmonii s tím, jak to mám nastavené já, nebo jak to má nastavené církev. Mám dojem, že to může otevřít obzory skupinám, které zajímá umění, ale i tomu společenství, které mám na starosti. Umění na podobné věci upozorňuje jinak než slovem, které používám já, jako farář.

Martin Herold: Snažíme se myslet na to, do jakého prostředí výstavy děláme. Hledáme rovnováhu mezi poněkud uzavřeným světem současného umění a větší přístupností pro nepřipravené diváky. Chceme se ovšem vyhnout podbízení a pořádání nenáročných, dekorativních výstav.

AF: Jak vidíte další rozvoj této galerie? Jaká je udržitelnost projektu?

Martin Herold: Trápí nás některé věci související s urbanismem a s tím, jak město vypadá. Galerie sídlí v historické části, respektive v centru, které je dost vylidněné a nic moc se tam neděje. Vnímáme problémy s památkami, s veřejným prostorem. V tomhle roce se na to chceme více zaměřit. První výstavu bude mít sochař Matouš Lipus, který se zabývá uměním ve veřejném prostoru a měl by expandovat ven z galerie. A pak jsou tu další aktivity, se kterými souvisí naše spolupráce se spolkem Prázdné domy.

Jiří Dalecký: Spolek mapuje prázdné, nevyužívané domy a vedle toho pořádá procházky městem, zatím to bylo v Praze. Domluvili jsme se na první akci mimo hlavní město. První procházka Mladou Boleslaví dopadla skvěle, přišlo přes padesát lidí a chtěli bychom v tom pokračovat. Chceme lidem ukázat, že je možné se procházet městem a přemýšlet o tom, kudy chodí. Že i dům, kolem kterého chodí každý den do práce, z práce, do školy, ze školy, má nějakou kvalitu. Přemýšlet, jak vypadá, co se v něm odehrává. Ideální by bylo, kdyby se na procházky nabalila další skupina lidí, kteří pak budou chodit i k nám do galerie. Chceme uspořádat také besedy, kdy si pozveme hosta k tématům jako urbanismus, umění ve veřejném prostoru nebo historie umění.

Martin Herold: Rádi bychom aktivně působili i mimo galerii, avšak s tématy, které s ní nějak souvisí. Například připojit takovéto akce k výstavám jako jejich doprovodný program. V tom vidíme směr, kterým by mělo smysl pokračovat. Letos nás napadlo tohle, příští rok to může být zase něco jiného.

AF: Jednáte nebo máte v plánu jednat s městem, aby vás podpořilo?

Jiří Dalecký: Minulou sezónu jsme získali grant Středočeského kraje. Ale město žádat o peníze nechceme. Jsme si vědomi toho, že pokud chceme něco měnit, tak musíme být kritičtí vůči městu, a to bychom byli limitováni ve svobodném vyjadřování, buď přímo nebo nepřímo. Zároveň nechceme být vůči městu a priori kritičtí, například pro zmíněnou vycházku nám zpřístupnilo jeden prázdný dům, Grandhotel Věnec na Staroměstském náměstí, který je nyní v majetku města. Pro všechny bylo zajímavé dovědět se o jeho slavné éře před zhruba sto lety, návštěvě T. G. Masaryka a pak vidět jeho současný stav. V kontaktu s městem tedy jsme, ale chceme být spíše na městě nezávislá jednotka.

AF. Mluvili jste o tom, že vy dva v současnosti žijete v Praze, Martine vy jste členem Studia Prám?

Martin Herold: Studio Prám je spolek, kde máme ateliéry, rezidenční i výstavní program. Výstavy v GSH se těm prámovským v něčem podobají: jsme menší, nezávislá galerie a často dáváme prostor nedávným absolventům uměleckých škol. Momentálně se já i Jirka pohybujeme více v Praze, ale na Mladé Boleslavi nám záleží. Proto jsme ocenili, že Jonatan byl iniciativní a podporuje nás.

Jonatan Hudec: Já spíše teď hodně přemýšlím o udržitelnosti galerie. Trochu se bojím, že to visí na mně. Za čtyři roky mi skončí v Boleslavi volební období, možná změním místo. Kluci jsou mladí a mohou to táhnout déle. Každopádně by bylo třeba uvažovat ještě víc o budoucnosti. Zda nenajít někoho angažovaného přímo z Boleslavi. Někoho, kdo na výstavy chodí a zajímá ho to. Pokusit se prostor osamostatnit, aby žil vlastním životem. Ale to jsou moje vize, které se mohou zhmotnit a nemusí.

Jiří Dalecký: Galerie opravdu stojí a padá s Jonatanem. My to děláme ze zájmu o město, ale Jonatan je tam fyzicky. Funguje mezi námi kamarádská rovina, a proto se to dá dělat takto dobrovolnicky. Myslím, že jde hlavně o téma, nemusí to být Galerie sv. Havla, ale aby to, co děláme, rezonovalo mezi lidmi a někdo v jiném formátu může pokračovat. Byl bych spokojený, kdyby to takhle dopadlo.

AF: Rozumím tomu tak, že se snažíte něco iniciovat i za rámec samotné galerie?

Jiří Dalecký: Ano, podobná debata je ve městě vlastně nulová, alespoň tak to vnímám. Může tam ale být nějaká paralelní skupina, která to vnímá úplně stejně, ale vzájemně o sobě nevíme. Podle mě, když se tam podaří něco nastartovat, něco zažehnout, tak už to poběží samo.

Jonatan Hudec: Já čekám, že to přijde, protože v tom prostoru operuje ještě správce Marek Havlas, který tam má kavárnu, promítá filmy a snaží se o totéž, jen jinými prostředky. Dělíme se o prostor a částečně i o jeho komunitu. Přínos Jirky a Martina je právě přesah k současnému umění. Ono se v Boleslavi samo nic neuděje, ale není to tak daleko třeba do Prahy, abychom její kulturní zázemí nemohli využít. Pro začínající umělce je důležité, že mohou někde vystavovat.

Martin Herold: Díky Jonatanovi mohou umělci při přípravě výstavy také pobývat na faře. Celkově je prostředí pro autory příjemné i inspirativní.

Jonatan Hudec: Ano, přijedou a skládají výstavu, aby byla podle jejich představy, a stráví na faře nějaký čas. I tohle prolínání v rámci každodenní komunikace je přínosem pro obě strany. Myslím, že je to dobře nastavené. Uvažoval jsem o rozšíření činnosti o rezidenční pobyty, ale teď na to nemáme podmínky.

AF: Mě v této souvislosti napadá, že když se něco děje v regionu mimo velká kulturní centra, tak je důležité, zda to pozitivně přijímá širší komunita. Pokud to nenastane, tak často aktivita zanikne. Jaké máte reakce z širší komunity?

Jiří Dalecký: Zprvu přicházeli spíše přátelé, ale za tu dobu se utvořila určitá komunita, je to společenská událost a postupně se nabaluje více lidí. Ale Mladá Boleslav je spíš netečná, že by to nějak výrazně rezonovalo ve městě, to ne. Snažíme se postupnými krůčky činnost šířit do povědomí lidí. Děláme to ve volném čase a nemáme prostředky, abychom to mohli třeba lépe zpropagovat. Je to běh na dlouhou trať.

Jonatan Hudec: Většina lidí v Boleslavi žije zjednodušeně řečeno uspěchaným, vyprázdněným, a taky konzumním životem. K vypuštění páry hledá populární kulturu nebo slavnosti piva na Psí louce. To, co chystáme, roste jinde a pro trochu jiný typ lidí, kteří ve městě také žijí. Jsem přesvědčen, že budoucnost naší země a kultivování společnosti na základě nějakých hodnot, spočívá a vždycky bude spočívat spíš v menších skupinách, které hledí dál a snaží se něco změnit či posunout společnost, která se někam valí, aniž by tušila kam. V tomhle kontextu má velký smysl dělat něco pro menší komunitu. Odtud je možné působit, proměňovat nebo vychylovat směr naší společnosti, která se, alespoň mě to tak přijde, vnitřně vyprazdňuje a stává netečnou.

AF: A ohlasy z uměleckých kruhů? Snažíte se udržet kvalitu výstav a zvete sem profesionální umělce.

Martin Herold: Ohlasy jsou přiměřené tomu, že je to malá, začínající galerie, které se věnujeme ve svém volném čase. Ale mám pozitivní reakce, někdy nečekané. Někdy nás sledují lidé, o nichž bych netušil, že to k nim dosáhne. V naší generaci se umění dost sleduje přes sociální sítě a přestává být tak důležité, kde se výstava koná. Ano, máme pozitivní ohlasy, ale není to nějak masový feedback. Máme tři až pět výstav za rok.

AF: Stojíte o to, aby si vás všimla třeba i odborná kritika, nebo vás to nezajímá?

Martin Herold: Mohl by to být další krok, jak pokračovat. Chtěli bychom více oslovit i odbornou veřejnost.

Jiří Dalecký: Mohli bychom žádat o veřejné granty, ale už jen zmíněný grant ze Středočeského kraje znamenal pro Jonatana skutečně hodně administrativní práce a povinností. Grant od Agosto Foundation nám dává daleko větší svobodu a perspektivu v tom smyslu, že můžeme prostředky rozložit do více sezón. Pro nás je jednoznačně lepší vyžít co nejdelší dobu s menším rozpočtem a být svobodní a nezávislí.

Za Agosto Foundation se ptala Radoslava Schmelzová