školská 28

Henry Hills je americký filmař, kurátor a pedagog. Od roku 1975 realizoval více než 20 krátkých experimentálních filmů. V roce 1978 absolvoval filmový obor na San Francisco Art Institute, z této doby pochází i jeho rané filmy - rytmické, po jednotlivých snímcích snímané studie Porter Springs a North Beach Series. Po několika němých filmech natočil v toce 1981 v chlebnikovském duchu portrét básníka a revolucionáře Jacka Hirschmana pod názvem Kino Da!. Tento film zapadá do doby jeho pobytu v New Yorku, kde jeho hlavními tématy byl jazyk, fónická poezie a také spolupráce s improvizační scénou downtownu (John Zorn, Zeena Parkins, Christian Marclay, Tom Cora a další). Koncem 80. let k těmto vlivům přibírá i improvizovaný tanec (např. film SSSS se Sally Silvers, Davidem Zambranem, a d.). S Johnem Zornem pak realizoval i rozsáhlejší experimentální projekt Little Lieutenant (1992) vycházející z revize stejnojmenné písně Kurta Weilla.

Je rovněž autorem řady videoportrétů portrétů amerických avangardních režisérů a umělců pod názvem Emma’s Dilemma. V nich prostřednictvím dospívající Emmy Bee Bernstein improvizovaně rozmlouvá s Kenem Jacobsem, Tony Ourslerem, Kenny Goldsmithem, Carolee Schneemann a dalšími.

Filmy Henryho Hillse jsou přítomny mj. ve sbírkách Museum of Modern Art, Arsenal Berlin, San Francisco Art Institute, Bard College a další. V letech 1985-88 byl členem rady Film-Makers' Cooperative, byl aktivní jako kurátor a promotér v Anthology Film, Millenium a mnoha dalších místech. V současnosti žuje ve Vídni a v Praze, vyučuje na pražské FAMU.

"Rád pracuji se záběry drobných detailů. Skladba, spíše než něco časového, pro mě znamená prostor, sochařský proces. Proto se snažím vždycky pracovat s určitým místem. První hrubý střih se skládá z poměrně dlouhých záběrů, hodně prostoru a pomalejšího tempa. Postupně přidávám další prvky, splétám je do větší hustoty a komplikuji rytmus tak, aby to pro mě bylo zajímavé. Silně to souvisí s hudbou, která mě přitahuje, a je podobně těžce rytmická, mnohovrstevná a nepředvídatelná. Přestože při střihu většinou improvizuji, skládá se z mnoha vrstev improvizací s cílem udržet nepravidelný rytmus a nepředvídatelnou návaznost obrazů a myšlenek tak, aby imitoval rytmus mého těla a mysli. Tak jak vyplňuji prostor, rozpínám čas. A takto rozšířený se ke mně během setkání film vrací, pokaždé trochu jiný."