školská 28

Pavel Rudolf (narozen 1943) vstoupil do československé výtvarné kultury v šedesátých letech - již tehdy jeho tvorba vycházela z dobově aktuální problematiky, na niž navazoval. Vzhledem k jeho orientaci to byl lettrismus, v kresbách se objevily i různé problémy, využívající možností jazyka geometrie. Lettristická východiska pro něj byla důležitá i v letech sedmdesátých, kdy vznikaly - někdy semifigurativní - parafráze různých podob znaků, především v linorytech a dřevořezech. V roce 1978 jej tato podoba tvorby přestala uspokojovat a začal rozvíjet celou škálu realizací, které mají konceptuální základ. Především to byly kreslené zásahy do nalezených tištěných materiálů - fotografií, notových partitur a textů, většinou básnických. Rudolfovy komentáře byly zpočátku expresívní, naznačující potenciální děj, ale brzy se prosadily lapidární rýsované linie, které přesně zviditelňovaly určitý myšlenkový koncept, často aktualizující fenomén, bezprostředně spjatý s povahou zvoleného vizuálního materiálu. Na fotografiích tak bylo možno iluzívně spojit dvě ve skutečném prostoru oddělená místa, v notových partiturách aktualizovat určitý fenomén - třeba přítomnost identických not se stala při jejich spojování liniemi východiskem výsledné konstrukce, v prozaickém textu či v básních bylo možno zviditelnit četnost určitého grafému atd. Během několika let pak umělcova tvorba nabyla podoby konceptuálního konstruktivismu - rýsované kresebné konstrukce se proměňovaly podle daného "pravidla hry" ve dvou či více sekvencích. Umělcův zájem o práci s jazykem vedl k tomu, že řada konstrukcí měla podobu grafémů, někdy celého slova, jejichž transformacemi vizuálními pak docházelo k různým neverbalizovatelným proměnám výchozího významu. Základem všech Rudolfových konstrukcí bylo jejich vymezení body - posouváním bodů po dané ose pak vznikaly překvapivé metamorfózy výchozích konstrukcí. Stále to ovšem byla díla, určená pro reflexi v mysli vnímatele - ten měl objevovat ona "pravidla hry", která autor objevoval většinou pro každou kresbu jiná. Protože konstrukce vycházely z uplatnění bodů jako limitujících elementů, naskytly se Rudolfovi i příležitosti k realizaci rozměrnějších prostorových instalací. Objevil i originální řešení některých již "klasických" konstruktivních témat, především dělení čtverce, a tím ještě více akcentoval příslušnost své tvorby do sféry konstruktivního umění. V roce 1998 se od šedesátých let poprvé vrátil k médiu obrazu, zatímco mezitím byly výhradním métier jeho zájmu práce na papíře a instalace v konkrétním prostoru. Zájem o změnu média souvisel s tím, že se tehdy začaly na kresbách objevovat svého druhu struktury řad nevelkých obloučků, které vystřídaly lapidární koncepty, demonstrované sestavami rýsovaných linií, zviditelňujících určité "pravidlo hry". S příklonem k médiu obrazu určité věci přestaly být samozřejmé - podklad nemusel být bílý (jako u papíru), konstrukce nemusela být černá jako u prvků, rýsovaných tuší, ani šedá, jako linie tužky: náhle se - i když cílem byla pregnantní konstrukce řady elementů - mnohé "otevřelo", především do hry vstoupila možnost zvolit třeba několik barev a také se východiskem pro další interpretaci stala sama plocha obrazu. Ta měla být zaplňována podle určitých pravidel sestavami kružnic či půlkružnic, jejichž středy byly umístěny přímo na obvodu obrazu, případně na konstrukcích, které jej dělily (horizontální a vertikální osa, úhlopříčky, vepsaná kružnice atd.). Použitím několika barev bylo možno diferencovat jednotlivé sekvence nebo zkoumat možnosti jejich převrstvování při malé, ale patrné změně poloměru. Všechny struktury Rudolfových Uspořádání měly v sobě určitý moment náhody - vznikaly postupně v návaznosti na první segment, i když při respektování autorem předem rozhodnutého "pravidla hry", určujícího, jak má být celá plocha postupně zaplňována. Specifickou skupinu prací, vizuálně na první pohled odlišných, tvoří ty, u nichž jsou středy oblouků umístěny na horizontálně-vertikálním rastru. Také bylo možno zkoumat různé délky oblouků, v nichž zase jako náhodný aspekt fungoval subjekt autora - celé struktury byly samozřejmě mnohem dynamičtější. Dosavadní dílo Pavla Rudolfa, v němž má soubor Uspořádání jedinečné místo, patří k tomu nejpodstatnějšímu, co vznikalo a vzniká v té sféře československého umění, která užívá jazyka geometrie - i v zahraničí je oceňována jeho originalita. Jeho realizace v médiu obrazu jsou navíc nejen konceptuálně jasné, ale také v dobrém slova smyslu vizuálně atraktivní. A o tom, že umělec zřejmě nechce ustrnout ani u tohoto řešení, i když má své oprávněné obdivovatele, svědčí fakt, že od roku 2006 začaly vznikat zase práce s texty či slovy, někdy rýsované barvou, jindy psané na psacím stroji, v nichž někde na pomezí sfér konkrétní poezie a konceptuálního umění objevuje plošné struktury, jejichž organizaci zase různým způsobem determinují vizualizované myšlenkové procesy.
Jiří Valoch