Mateřídouška
Setkání s Mateřídouškou je opravdový mystický zážitek, který u citlivějších povah může přivodit až změněné stavy vnímání. Vlastně jenom u citlivějších povah. Mateřídouška je totiž přesně ten typ skupiny, jejíž tvorbu můžete buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím. Názory lidí, kteří byli Mateřídouškou „zasaženi“, se občas tak různí, že se zdá, že každý při jejich koncertě vidí a slyší něco jiného. Někdo se cítí jako by se vrátil do dětství a zcela se poddá imaginaci a podmanivosti hudby a obrazu, jiný se zase cítí doslova uražen naivností a nepochopenou infantilitou viděného a slyšeného. Někdo vás bude až příliš zapáleně přesvědčovat o tom, že je to hrozná nuda a někdo se třeba i zamiluje. Takovou má Mateřídouška moc – interpretace a kritiky jejích diváků a posluchačů prozrazují více o nich samých než o ní.
Mateřídouška vznikla na přelomu roku 2004 a 2005 je tvořena dvěma dosti odlišnými osobnostmi s jasně rozdělenými úkoly a funkcemi. Oba se navzájem doplňují a ovlivňují - jing a jang v čisté podobě, dalo by se říci. Zatímco Tereza Damcová (zpěv, kostýmy, objekty, kresby a koncept videoprojekce) je éterickou duší Mateřídoušky, jejím vizuálním ztělesněním, neustále se měnícím a morfujícím stvořením z jiné planety, vědmou, která je uvězněna ve snech a jež si sní realitu, ovládající a zároveň ovládanou, matkou i dítětem, Jiří Suchánek (hudba, kamera, střih a animace) je naopak pevným bodem, který dává věcem řád a strukturu. Spřádá trpělivě jemné hudební a rytmické motivy a krotí jimi svou partnerku podobně jako krotitel divou šelmu (třeba leoparda) v manéži. Je to občas nebezpečná hra a možná je to právě on, kdo nakonec zachraňuje (nejen) obecenstvo před úplnou ztrátou v bludišti imaginace.
Oba umělci pocházejí z umělecké scény kolem FAVU a jakási „brněnská rozšafnost“ je v jejich vizuálním a hudebním stylu poměrně dobře zachytitelná. Inspirace lidovou hudbou, daleko snadnější a přirozenější stylové přechody, pitvořivé názvy a specifický smysl pro humor. Zkrátka místo upjatosti, pózy a snad odstupu, tak typického pro pražskou výtvarnou scénu je z nich cítit spíše opravdovost a lidskost. A to i se všemi vrtochy a nedokonalostmi, které lidství obnáší. Vystoupení Mateřídoušky je určitě více divadelním představením, než koncertem, vyžaduje na jedné straně soustředění a schopnost nechat se unést jemnými zvuky a vizuálními návnadami a na druhé straně odvahu a připravenost na nečekané.
Země
Medium
