s úvodním slovem Věry Jirousové
Zahrají Jan Kotulán a Petr Korbelář
a ranní nedělní koncert
Jan Kotulán – bansuri
Petr Korbelář – klapkodastrová kytara
neděle 4. března v 9.30h
Krajinu na okraji města chápu jako znak, prostor bez centra, jako celek otevřený do hloubky, v němž se pozorovatel-divák ztrácí, je prostorem pohlcován ... splývá.
Krajiny-zjevení odrážejí strukturu prostoru bytí a vědomí, noří se do tajemné symboliky úkazu-rytmu-tkáně předměstské krajiny, jejího "inscape", vnitřního vzoru.
Zrakový vjem považuji za vstupní bránu porozumění organické formě, jako jednu její část. Zároveň je pro mě důležité vnímat texturu celku, v němž se viditelně zjevuje-síť krajiny periferie, kterou jsem se zabývala v předchozích obrazech fraktálu a genetických krajin. ...
Plynojem při pohledu z okna vystupuje nad horizont, jako vidina, topoly kolem tohoto rondo- menhiru města září, nasvíceny přilehlým stadionem. Ponořuji se do modré ... tu a tam přerušované projíždějící tramvají, mířící směrem k mostu do prostoru noci.
— Bára Němcová, Praha, listopad 2006
V obrazech periferie se často bez zvláštního úmyslu ukazuje přítomná povaha každodennosti; to co se děje bezděčně – jen tak – má obvykle v centru nevalnou cenu a bývá to přehlíženo nebo překryto nejrůznějšími záměry, případně "vyššími zájmy". Díváme-li se však na nezabydlený terén předměstí pozorně, nemůžeme přehlédnout výrazné úkazy probíhající proměny. V provizorním kontextu věcí na okraji se vždycky projevuje o něco zřetelněji smysl toho co přichází. ... Život je to co se děje, zatímco si děláš jiné plány, jak zpívá v jedné známé písni John Lennon. Je snad něco skutečnějšího než přezíraný, obyčejný život ze dne na den?
Na obrazech Báry Němcové poznáme některé části východního předměstí Prahy: můžeme sledovat Pohled z okna dosahující až k východní straně horizontu, kde se zastaví před záhadou koule plynojemu na Palmovce; na jiném její pohled proniká do Libeňského ostrova, dotýká se siluety loděnice a Lewitova mlýnu. Pokud by se její obrazy pokoušely naplnit pouze významy tradiční krajinomalby, byly by to nejspíš monotónní, bezútěšné krajiny. Zpřítomňuje se v nich však znovu připomenuté téma vnitřní krajiny – inscape, jímž oživil chřadnoucí paradigma měšťanské kultury anglický básník Gerhard Manley Hopkins.
Krajiny, v nichž se snoubí kroužení a projasněné elementární rastry abstraktní formy se znaky konkrétních sekvencí pražské periferie, soustřeďují svou sílu do skladby barevných emocí. Spřízněné poselství obrazů vytváří ve výstavě síť pozitivních tvořivých sil z kosmického zdroje, síť do níž jsou jako svorníky vsazeny obrazy Buddhy.
— Věra Jirousová
