Rozhovor: Dalibor Borovec
Na okraj banality
V galerii Školská 28 vystavujete společně s Vojtěchem Kováříkem. Vaše práce odrážejí zaujetí společnými tématy prolínání prostorů, průhledy, hranice sdělení. Pracujete každý s jinými médii. Co si jako autorská dvojice slibujete od spojení linoritů a fotografií?
Nejde jen o propojení dvou technik, vidím spíš blízkost v našem přemýšlení a vyjadřování. Myslím, že bych klidně mohl pracovat i s Vojtovými tématy a byly by mi pořád blízké. Je to dvojí pohled na podobnou věc.
Jak se pozná dobrá fotografie?
Na to se necítím kompetentní odpovědět, ale měla by podávat nějakým způsobem pravdivou výpověd. Možná se sem hodí Tarkovského slova: "Krása je symbolem pravdy", s čímž bych se ztotožnil i v pohledu na ostatní umění."
Čím tě oslovuje fotografické médium?
Necítím se být uměleckým fotografem, i když s fotografií hodně pracuji a stává se často mojí první skicou, ve výsledku ale často použiji jiné médium. Tentokrát jsem však zvolil fotografii na transparentních fóliích. V jejich průhlednosti cítím návaznost k námětu, kterým jsou noční reflexe v oknech tramvají - fólie pořád zůstává tím oknem, který nese určitou obrazovou informaci.
Kudy vedla Tvoje cesta od sítotisku k fotografii a videu?
Poslední roky před bakalářkou jsem pracoval už jen se sítotiskem, ale dostavil se pocit únavy z média jako takového a jediná cesta jak se z toho dostat ven, byla ho opustit. Takže jsem začal pracovat s fotografií, videem a nakonec jsem i stříkal obrazy pistolí. Bylo to moje osobní rozhodnutí. Když se něco dobře naučíš, může ti hrozit, že se začneš vyčerpávat a jenom to rozmělňuješ.
Reflexe v oknech, není to již vyčerpané téma?
Je to možné, ale vlastně neznám nikoho, kdo by se tomu nějak koncentrovaněji věnoval. Pro mě je téma důležité a musím si ho zažít. Okna jsou a nejsou zrcadla, spojuje se obraz z vnitřku a vnějšku a přitom to je banální realita. Jak se mění světlo okolo a venku, tak se mění i odraz v okně a mě baví sledovat to prolínání do "prázdna". Co potom z toho ze všeho ze sebe vyplivnu, je druhá věc. Ale v tom je to možná právě vzrušující.
Napsal jsi, že se dlouhou dobu zabýváš banálními situacemi, máš nějaký klíč k určení hranice banality?
Banalitu chápu v obecnější rovině, nechci ji nijak rozpitvávat v nějaké definici, používám to slovo jen jako dorozumívací prostředek, zároveň doufám, že svou prací manifestuji něco víc, než jen banalitu. Kdysi jsem musel v nemocnici dlouho ležet v jedné poloze, hodiny jsem třeba sledoval "banální" hrnek až se skoro vytratil, jak se stmívalo. V té chvíli mi to přišlo úžasný - jako bych vytěžil nějaký příběh z úplného prázdna.
Jak vidíš banalitu v podání Jasanského a Poláka?
Připadá mi, že sledují naprosto jiné cíle, jejich výpověď je hodně surová a je hodně vnímaná jako klasická fotografie. Doufám, že já takový dojem nebudím. Chci ji brát jako čisté médium, bez zátěže stopadesátileté tradice. Myslím, že umění posledních padesáti let je hodně o hledání ideální formy pro jakékoliv vyjádření.
Další plány a projekty?
Chci nějakou dobu pokračovat v práci se stříkanými barvami na skleněných tabulích, v nichž je zase jistá přímost jako u fólií, ale je v nich navíc můj osobní rukopis.
Vojtěch Kovářík a Dalibor Borovec jsou absolventi brněnské FaVU VUT.
Vojtěch Kovářík (1976) se věnuje volné grafice, převážně linorytu a sítotisku. Na výstavě prezentuje linoryty průmyslové architektury, interiéry a exteriéry převážně industriálního prostředí. Dalibor Borovec (1978) představuje fotografie a video zachycující reflexe v oknech dopravních prostředků, kde je rozpoznatelnost obrazu znejistěna prolínáním před a za odrazovou plochou okna.
