uvede kurátorka výstavy Helena Musilová
Pokorně odpovídá na Váš rozkaz forma, ona, která se zdá být nepřemožitelnou v klamu a musí být donucena, aby vyznala závrať a slávu mystické pravdy!, napsal v roce 1901 Otokar Březina Františku Bílkovi. Oba umělci – básník a sochař – se celý život intenzivně ovlivňovali, období pravidelných kontaktů střídaly doby mlčení. A i když každý byl silnou tvůrčí individualitou, v jejich tvorbě najdeme stopy vlivu toho druhého.
Výstavy dvou autorů, kteří netvoří společně, jsou často založeny na podobnosti – ať formální nebo obsahové – málokdy jde o výsledek onoho goethovského spříznění volbou. Ladislav Babuščák a Jan Šimánek se potkali někdy v září roku 2005, oba čerstvě imatrikulovaní studenti Katedry fotografie FAMU. Po třech letech se představují na výstavě, která je specifickým zaznamenáním jejich někdy komplikovaného vztahu (bez onoho významu, který mu nejčastěji čeština přisuzuje). Babuščákovy i Šimánkovy práce jsou v mnoha směrech odlišné a vycházejí z jiných kořenů, přesto najdeme několik společných rysů – oba oscilují mezi grafikou, instalací, malbou či videem, fotografie, ke které jsou kmenově řazeni, je často vstupním impulzem, kterým vlastní tvorba teprve začíná a která někde úplně chybí; oba často používají precizně provedenou rukodělnou práci
Smyslem výstavy není popisně zaznamenat "umělecký dialog". Skoro naopak. Na první pohled jsou prezentované práce rozdílné, výjimku, jasné pojítko, tvoří jen dva velké portréty, Babuščákův věnovaný Šimánkovi a naopak. Oba zároveň ukazují to podstatné z obou autorských přístupů i pochopení toho druhého – LB zachytil JŠ jako Achilla, hrdinu, který navzdory všem snahám zůstal zranitelný a smrtelný (přičemž v portrétu se projevuje znalost kompozičních zákonů i klasických ideálů krásy), jako fotograf je fascinován interpretačními možnostmi fotografie (a btw americkými filmy). Opačně JŠ vnímá LB jako člověka často se pohybujícího mimo čas a prostor; on sám je jako autor inspirován přírodou a filozofií z ní vycházející. K uvedenému se váží i další díla: Šimánkova Jabloň (detail), stromek (reprezentující část Přírody), rozřezaný na drobné části a sestavený do původního tvaru, ovšem převedeného do plochy – výsledkem je téměř počítačová struktura, ozvěna kdysi používaných děrných štítků. Určitý, jedinečný strom se stal univerzálním kódem. I Babuščák vystavuje fotografie, kde je východiskem krajina: Oceán More a sérii Od und leer das meer (6 téměř černých fotografií) – zda je to Šimánkovým vlivem, autorovou snahou zachytit nekonečno či božské principy nebo z formálního hlediska zkoumat možnosti monochromu ve fotografii není celkem podstatné. Jako protipól těchto velmi osobních prací, vznikajících v tradici slovenského konceptuálního umění, Babuščák často využívá internet jako databázi neuvěřitelného množství fotografií, přičemž v podtextu stojí i otázka autorství uměleckého díla. Další vystavenou sérii jsou velké práce s fragmenty portrétů fotografií JŠ (xeroxy přenesené na balicí papír toluenem). Rozzrněný obraz a drsný povrch tvoří kontrast k vytříbené estetice ostatních děl.
Vyvrcholením výstavy je společná práce obou autorů, v níž pracují se zářivým nápisem. Podobně jako pro kontroverzní (a autory obdivovanou) britku Tracey Emin je to pro ně způsob, jak poetickým a mírně ironickým způsobem sdělit těžko sdělitelné. Ono ouch a yeah.
Helena Musilová
