Autorská projekce a diskuze s australským experimentálním filmařem a výtvarným umělcem.
Marcus Bergner (*1956) je australský experimentující filmař, performer a autor fónické poesie. Zajímá se o průniky literárních a filmových forem a o archetypální koncepty oživování-animace. V Praze je Bergner znám hlavně jako člen melbournské skupiny Arf Arf (spolu s Frankem Lovecem a Marisou Stirpe) tvořící od poloviny 80.let filmy a performance založené na jazykových poetických hrách a improvizaci. Podobné principy Marcus Bergner rozvíjí i ve svých samostatných filmech: lingvistické hříčky, dekonstrukce slov, expresivní a útržkovitá montáž textu na hranicích srozumitelnosti. Jeho filmy jsou často založeny na animačních technikách, fragmentální montáži útržků nalezených textů a obrazů. Tvůrčí postupy zvukové poesie uplatňuje v konceptu "povrchu" filmového obrazu. Metody rozkladu jazyka se stávají metodami filmové dekoláže. Převážně nalezené obrazy jsou během nejrůznějších chemických, mechanických a kopírovacích postupů na povrchu filmu zbavovány původního významu, izolované obrazové prvky jsou poté v dalším zmnožení a vrstvení pomocí optické kopírky uváděny v nový kontext. Částečná eliminace povrchu, až do podoby jednotlivých záblesků o délce mrknutí, nebo jak autor sám nazývá "kinestetické vzorkování otvorů". (mb)
Program:
The Surface (16mm, 60mins, sound, colour, 2008)
Musical Four Letters (16mm, 1989, sound, 6mins)
Nikdy jsem neuměl lyžovat, natož pak provádět skoky na lyžích, a tak nemůžu než jen spekulovat, jaké to asi je, zažít takový archetypální všeobjímající zimní sport. Přesto si rád představuji, jaké by bylo skočit si z můstku v Innsbrucku, který navrhla vizionářská architektka Zaha Hadid. Má neobyčejné nadání navrhovat z abstraktních prostorových forem trajektorie vzdorující zemské přitažlivosti. Její stavby přitom zůstávají užitnými budovami, a podle mě zcela odpovídají metafyzickým a transformativním rysům, jaké má mít každý slušný skok na lyžích. Na první pohled se zdá, že účelem skákání na lyžích je poskytnout jeho aktérovi a v menší míře i pozorovateli okamžiky nahuštěné závratnou fyzickou i vizuální euforií a současně přivodit zdánlivě nespoutaná, ale zároveň rozpojitelná a nedefinovatelná uspořádání na okamžik zastavených animovaných projekcí v čase a prostoru. Připomíná to klasický vizuální gag z kreslených filmů, kdy animovaná postavička vyběhne až za okraj útesu či mrakodrapu a zůstane viset ve vzduchu až do chvíle, kdy si uvědomí situaci, nebo snad přímo rozpustí metafyzické určení, a tehdy vtrhne do děje realita se svou gravitací a začíná pád. Přes široce pojaté úvahy o nuancích skákání na lyžích jsem se dostal k příjemně ambivalentním odkazům na stavy zastaveného vědomí a dočasně pozměněné zakoušení prostoru a vizuálních vjemů. Zkoumání niterných perceptuálních souvislostí a přechodných vznětů, které lze najít v povaze náhlého zastavení, mi odhalilo věcné paralely mezi zkušeností experimentálního filmu a lyžařských skoků, především ve vztahu k mým novým filmům. Tyto dvě činnosti, totiž sledování experimentálního filmu a skákání na lyžích, vyžadují zvláštní druh účasti, která s sebou nese zapomnětlivost a jistý stav, jemuž budu říkat ostražitá pasivita. V obou činnostech je žádoucí stav zvýšené bdělosti zaměřený na hmotné podmínky a okolo působící síly, které člověka těmito zkušenostmi provázejí. Při takových událostech povstává specifické vědomí míjející přítomnosti, jinými slovy dispozice k zvláštnímu pojímání času a okolností plných přesahující závažnosti, které se v jejich průběhu kontrastně proplétají.
(Úryvek z textu Linie rozpuštěná povrchem, Marcus Bergner, KinoIkon 2005)
