Výstava The Expanding Mall cont’d. představuje poslední verzi multimediálního projektu Karni Dorell a Jennifer Protas, který byl před několika lety realizován pro galerii Niuewe Vide v Haarlemu. Obě autorky (jedna žije v USA a druhá v Amsterodamu) pokračují teď společně na nové verzi této site-specific instalace, která je ryze kolaborativním projektem: neustále se obměňuje ve svém otevřeném konceptu a vyvíjí se bez předem vymezených hranic. Výstava pojednává jednak o této volbě, na které se umělkyně, používající nejrůznější aspekty technologií shodly, jednak o archtetypu, kterým je zobrazení člověka v různých situacích.
Slovo “mall” odkazuje k názvu těžké palice, používané ve staré britské míčové hře pall-mall, připomínající cosi mezi kroketem a golfem; později se slovo ustálilo jako synonym hry samotné a postupně také označuje pruh trávníku, nebo cesty, kde byla hrána. Posléze se slovo mall stává hlavně označením chodníku pro pěší, promenády, lemované obchody. Termín byl vždycky spojován s davem, nebo se shlukování lidí, s jejich pohybem, takže zvolený název výstavy je vhodný.
Dvě videoprojekce Karni Dorell zachycují interakce jednotlivců, ocitnuvších se ve sdíleném prostoru, který zůstává ovšem mimo jejich kontrolu. Potýkají se se svou tělesností v ohraničeném prostoru. I když jsou ve společenství, navzájem se neznají a téma anonymity je tedy zřetelným podtextem této práce. Postavy jsou zacykleny - jsou vystaveny vnější nutnosti provádět opakovaně stále stejné pohyby. Každá z projekcí (počítačová animace záznamu mnoha protagonistů, vykonávajících rutinní úkony) se navzájem velmi liší. Ta animace, kde se pohybující postavy postupně shlukují v hustý roj tvarů, aby se nakonec rozplynuly v prázdnotě, se zdá nabízet svým figurantům určitý stupeň svobody. Lineárně pravidlené uspořádání druhé projekce (formálně pregnantní ve své přísné geometrii), naopak navozuje odkaz na militaristické tendence, převažující v našich moderních dějinách.
Na dvojdiaprojekci Jennifer Protas vystupuje naopak pouze postava samotné umělkyně, snímané z různých úhlů pohledu. Intimní soustředění postavy, zaměřené na opakování totožných zadání jí tak staví do kontrapunkltu vůči množině bezejmenných postav ve videoanimaci Karni Dorell. Protas se rozhodla pomocí fotografického záznamu vlastního autobiografického výroku vytvořit dílo o obecných pocitech a přístupech. Jednotvárnost krajiny je hledisko, které odráží stav společnosti, odsouzené k tomu, aby stále opakovala sama sebe se všemi svými nedokonalostmi i přednostmi. Věž vystavená ze zavěšených pruhů diapozitivů, připomínajících patra miniaturních věžáků vnáší do celé instalace architektonický prvek. Diapozitivy zobrazující různé aspekty krajiny jsou zevnitř osvětlovány letkovými světly, rozpohybovanými kroužícím modelem dětského vláčku.
Klíčovým prvkem celé instalace je pohyb v kruhu. Pohyb, který se donekonečna opakuje a nesměřuje tedy k jakékoli změně či řešeni. Postavy v projekcích se jakoby pokoušejí dospět k cílům, ktere jsou mimo jejich dosah. Pokud by je jejich fascinace opakovanými úkony přiblížilo k jejich tužbám, nezbývá než se ptát, jestli by se jim vůbec někdy dostalo skutečného zadostiučinění. Pochopitelně je zde naznačena možnost přiblížit se jakési formě řešení, ta je však obsažena snad v příštích verzích instalace těchto dvou umělkyň.
Charlotta Kotik, Brooklyn, New York
