Koberce, záclony je původně název pro živý pódiový projekt Ivana Palackého (zvuk) a Filipa Cenka (obraz), na němž spolupracují od roku 2003. Výstava v Galerii Školská 28 je druhým případem převodu této improvizované synergie abstraktních zvuků a obrazů do galerijního nebo spíš „výtvarného“ režimu. (První proběhl před rokem v brněnské Galerii U Dobrého pastýře.)
Výstava je členěna do dvou částí: první je dokumentací, nebo spíš rozložením jejich pódiového projektu do dílčích zvukových a obrazových modulů, které naznačují přeměny konkrétních zdrojových kódů zvuku a obrazu do abstraktních poloh. Druhou částí je instalace Výhybka, pracující s větami, které se v neustále se měnícím pořadí vytrhávají z kontextu a znovu se do něj vrací - což je princip, kterému se věnují Cenek a Palacký od počátku své spolupráce.
Může být technologie tajemstvím? Pokud ano, netřeba se pokoušet o objasňování způsobu, jak autoři vytvářejí „koberce a záclony“ a jak funguje „výhybka“, což jsou jednoduché metafory pro jejich vizuální a zvukové převody. Není vhodnější nezasahovat do intuitivního diváckého vnímání a nekorigovat je zpřesňujícím výkladem? Protože fascinace technickým provedením, pokud se toto provedení nestaví sebereflexivně, stáčí naši pozornost k technologickému aparátu jako exaktní kvalitě. Od „jak to vypadá“ přes „jak to působí“ se dostaneme k tomu, „jak to vlastně pracuje“. Alibismus laika? Raději zůstaňme u neurčitého konstatování, že posloupnost obrazů promítaných z diaprojektoru - stejně jako zvuková složka - není sestavena s estetickým zřetelem nebo jinou formou standardní autorské intence, ale je vytvářena strojem. (Označení stroj používám jako příznakové označení, které může odkazovat až k mytizovanému protivenství stroj versus člověk.) Určujícím principem výběru a pořadí je tedy strojově generovaná náhoda, podobně jako třeba padají výherní čísla ve slosovacích zařízeních.
V Cenkově a Palackého 2-kanálové instalaci vzniká napětí mezi „všedností“ karuselové mechaniky diaprojektoru a neviditelným technickým zázemím, které si samo řídí vizuální a zvukovou skladbu. Konkrétněji - hlučný projektor pohyblivého obrazu, jehož pohyb spočívá v projekci statických fotografií a textů, je řízen algoritmem programu. Sekvenční projekce fotografií je současně kvazifilmem, který odkazuje ke kanonickému dílu Rampa (La Jetée) Chrise Markera z poloviny 60. let. (Namísto vize konce světa a cestování pamětí je Cenkovo a Palackého vyprávění pointováno „jen“ strojově řízenou náhodou.)
Nabízí se i aktuálně oblíbený odkaz k rané kinematografii v kontextu digitálních efektů. Necyklické, náhodné pořadí diapozitivů znamená, že při každém sledování instalace vidíme novou, neopakovatelnou projekci. Stroj tak paradoxně dodává instalaci efekt performativní dimenze, radikálně řečeno - vrací jí auru originálu.
kurátorka Marika Kupková
Součástí výstavního projektu je představení současné podoby koncertního projektu dvojice Koberce, záclony, v němž Palacký a Cenek pracují se spojitým světlem - živá stereo diaprojektorová performance na fotovoltaické nástroje, uvedená v rámci festivalu Babel Prague, který se uskuteční v Divadle Archa v pátek 5. října 2012. Vystoupí společně s Peterem Grahamem.
Výstava je součástí mezinárodního projektu Soundexchange a festivalu Babel Prague
Sound Exchange je projekt iniciativy DOCK e.V., Berlin a Goethe-Institutu. Podpořila jej Spolková Kulturní Nadace SRN.
