Výstava Tomáše Rullera (*1957) v Komunikačním prostoru Školská 28 představuje výběr umělcových prací od roku 2007 do současnosti. Najdeme na ní autorovy sólové projekty, výsledky mezinárodní spolupráce v rámci sdružení Black Market, Open Situation nebo Groundworks, nebo performance z festivalů In/Fr/Actions Biennale Venice a Séte, Guangzhou Live, Crossroads, Live Action Gotteborg, Malamut a dalších.
Co tedy Tomáš Ruller v posledních šesti letech dělal? Performeři na podobně přirozenou otázku odpovídají komplikovaněji než malíři nebo sochaři. Za dílo performera často považujeme její dokumentaci. Je tím, s čím se setkáváme nejčastěji, má podobu nezřídka výtvarně působivých fotografií, videa nebo dochovaných rekvizit a objektů. Kdyby dokumentace byla sama o sobě performerovým cílem, zřejmě by se stal fotografem, filmařem nebo sochařem. Performer však nabízí především společné prožívání. Většinou dělá něco, co bychom sami udělat mohli, ale nikdy nás to nenapadlo. Performer to dělá za nás, nabízí svůj prožitek jako katarzní nástroj všem, kdo jsou přítomni.
Ale jak tuto přítomnost přenést do galerie? Žánr retrospektiv akčních umělců se ustavil až v posledních desetiletích a většinou se uchyluje ke dvěma extrémům: Jeden klade úzkostlivý důraz na dobovou dokumentaci, mnohdy neúplnou a fakticky zavádějící. Na druhém pólu najdeme pokusy o znovuprovedení historických akcí, většinou v jiném kontextu a s velmi rozdílnými výsledky. Dilema, jak dílo pomocí různých médií dále zprostředkovávat, je v umění performance přítomné od jeho historických počátků. Samotný Tomáš Ruller jej reflektoval již minimálně od počátku 80. let. Tehdy začal používat nejen fotografickou, ale i videodokumentaci, nebo přímo vytvářel mediální performance pracující s různými úrovněmi zprostředkování.
Typologii jednotlivých druhů dokumentace dodržuje i způsob instalace výstavy v Komunikačním prostoru Školská 28. V jedné části galerie je umístěná fotodokumentace, v druhé výběr videí. Fotografie mají schopnost zachytit esenci performance. Mají svou výtvarnou hodnotu, jež ale nemusí být totožná se záměrem performance. Chybí ji časový rozměr a v nejhorším případě může připomínat listy z kalendáře nebo vzorník kostýmů. Video zachycuje to, co fotografie nedokáže: čas a interakci s prostředím. Například na pozadí paintbalové akce Open Situation na Václavském náměstí v roce 2007 vidíme probíhat odborářskou manifestaci, která nakonec vstoupí přímo do probíhajícího festivalu. Jenže je čas videa totožný s časem performance? Zajímavým způsobem to zpochybňuje Vážení váhy čekání z roku 2010. Umělec tehdy stál osm hodin na váze, která zaznamenávala úbytek jeho váhy způsobené vydanou energií. Sedmihodinový videozáznam je jakousi dokumentací 1:1, reálně zprostředkovávající průběh viditelné části akce, která končila ve tmě.
Některá díla jsou na výstavě prezentována jak fotografiemi, tak videem, a můžeme tedy názorně vnímat rozdíl jejich vlastností. Igelitový Duch- Strašák na fotografii vypadá jako skutečná ikona tajemného boha či mimozemšťana. Videozáznam nám však navíc prozradí, že vítr této bytosti neustále měnil tvar a vydával při tom výhružný zvuk.
Tam, kde se zóny fotodokumentace a videa v galerii dotýkají, Tomáš Ruller při příležitosti vernisáže provede živou akci navazující na projekty IN IN a Peace for Grotowski. Ruller a jeho spolupracovník v Los Angeles Habib Kheradyar Zamani v ní vejdou prostřednictvím streamingu v dialog. Ten však má zpoždění, rozpadá se do sekvence vzájemně na sebe reagujících obrazů, tematizujících virtuální a skutečnou komunikaci a mezikulturní dialog. Termín živá akce zde není zcela namístě, protože jejím obsahem je právě zprostředkování a posun, zvýrazněný prostorovou vzdáleností a technologickým médiem. Jak sami autoři uvádějí, „setkání na internetu přechází mezi reálným a virtuálním prostorem, přítomným a míjejícím časem, stvořeným a mizejícím obrazem…“
Jak se za poslední roky proměnila samotná tvorba Tomáše Rullera? Na první pohled jen nepatrně. Snad je civilnější, obejde se bez velkých symbolů, někdy objevíme dříve utajovaný smysl pro humor.
Při svých performance je Ruller dál často nehybný a absorbovaný do daného okamžiku. Jeho pomalé a stylizované pohyby připomínají těžkopádnou choreografii robota nebo vojáka. Za černými brýlemi si zdánlivě nevšímá diváků, je nevypočitatelně soustředěný a provokující svou netečností. Připomíná stráž, živou sochu před palácem, která je víc symbolem bojovníka než reálnou ochrankou. Při pečlivém pozorování dokumentace je však zřejmé, že ve skutečnosti je celý Rullerův výkon postaven na pozorné interakci s okolím a dokonce na improvizaci.
Oproti minulosti směřuje Tomáš Ruller od statických instalací k prostředkům divadla. Pokud to jde, snaží se zasahovat diváky mimo galerijní prostor, často doslova vychází z galerií ven. V jeho práci se současně objevují díla, ve kterých vstupuje v dialog s uměním nebo uměleckým světem. Jako jeden z nejprominentnějších u něj stále najdeme rituálně-symbolický, smyslově působivý a v širokém smyslu ekologický motiv očisty. Snad se jen zvýšil jeho zájem o společnost a její život. Stálicí je u Rullera motiv spolupráce, ať už přímé, nebo zprostředkované pomocí technických médií.
Tomáš Pospiszyl
