Radim sedí v práci a píše. Je recepčním v jedné z mála zbývajících internetových kaváren v Praze. Přidává písmeno za písmenem a přemýšlí o zániku. Marek sedí doma na dřevěné rozkládací židli Ikea, píše, a protože má na sebe napsanou hypotéku, jdou mu hlavou myšlenky, jak by se jí mohl snadno zbavit, jak by mohl oblafnout tento trapný stát, tuto zpropadenou společnost.
Oba produkují umělecké artefakty, protože však tato činnost není jejich hlavním zdrojem příjmů, jedná se o činnost nahodilou a přerušovanou. Občas je však, a spíše každého jednotlivě, termín přinutí vzít náčiní do ruky, nažhavit mysl do běla a ve vysoké peci své mysli odlít nějaký ten nepodarek, tak pravil jeden z nás. Zatímco druhý by sice mohl napsat, že po senoseči se louky jejich kariér jásavě smály, ovšem učinil by tak navzdory faktu, že jejich cílem jsou nablýskané řady ingotů, ignorujíc, že příměry k vysokým pecím a loukám jsou jen obtížně slučitelné. Navíc by imaginární třetí mohl namítnout, že metafora vysokých pecí není příliš podařená, neboť odkazuje k touze, ale ne ke skutečnosti. Ta je mnohem prostší. Langer i Meduna jsou pouzí příštipkáři uhnízdění ve svých zaplivaných dílničkách, obrat jim churaví a jejich nezajištěné existence se krčí na samém okraji společenského těla. Jsou to viry, přinášející nemoc a zmar. Ano, to jsou oni, naši výtečníci, protagonisté ducha doby. Herci bez dramatu. Jsou to mezuláni: jak by řekl Jiří Korn nad nepolapitelným pecnem chleba.
Svět se však nedá zastavit, lidstvo se nově šatí, nově jí a odvážně proniká na neprobádaná území virtuálních světů. Sedm miliard lidí se prostě nemůže mýlit, a navzdory rotaci Země směřujeme přímo vpřed. Ve zpětném zrcátku vidíme temný kosmos příčin a důsledků, hvězdy budoucích válek a komety hracích automatů. Lesklé bulvy olejově tupých očí.
Radim Langer/Marek Meduna
Berg
Jako velké jazyky minulosti, které se sotva vejdou do úst. Jako rozpálená silnice odněkud někam. Jako mnohonásobná multiexpozice. Takto již nelze smýšlet: ve velikášství a drzých předpovědích je malost a ničemnost. Nejsme celkem, nýbrž jeho iluzí. Ve skutečnosti nás ovládá démon individuace, jsme zabedněni v touze po genialitě a výjimečnosti. To, co zbývá, jsou falešné výstavy a nikam nevedoucí půtky. Z ochozu galerie shlížíme na zbytečnost našich mizerných existencí. A slova, která měla podat pomocnou ruku, zradila.
Umění pochází od slova umět, to je jasné i těm největším břídilům.
Umění, umělé, umělost, umělák. Lidská opice vytváří stínový svět, který mu nepřináší nic krom sebe sama.
Umění to je struktura sama pro sebe. Je rozdělena hierarchickou perspektivou. Nerovnost napříč uměleckou strukturou nabyla za svou historickou dráhu zhoubných rozměrů.
Umění je hádanka, která má pouze potenciálního luštitele. V tajence se totiž skrývá další hádanka. Řetězec nemá konce. Transcendence. A tak to také má být, vždy podotkne mrtvý duch západního umění. Zánik nepřijde, každý den je poslední a bič JGD stále dopadá na lněná plátna jeho kupců.
Umění nelze korunovat na jednom trůně. Nejspolehlivěji funguje za troubení demise. Odstoupení umění je pravou chvílí, kdy nepozorovaně přichází. Kdy se vkrádá do úst nečekaných situací, kdy se nestaví na odiv. Kdy je uměním, protože jím není. Základní obratností umělce je dialektika. Ideálem umělce je Janus kombinovaný s Two-facem.
Umění je vždy ideologické. Jakékoliv umění. Umění hází perly myšlenek na tupé ksichty v zrcadle světa. Umění to je zbytečnost sama, přesně ta zbytečnost, která se pyšně domnívá, že mění celou společnost, že ji buduje a boří zároveň. Přesně to je ráj, ve kterém se nachází každý umělec za svého života: zajištěná i vetchá instituce zbytečných i nezbytných svobod.
Umění sedá na lep minulosti. My, dnešní lidé jsme mnohem spíše lidmi včerejška, než zítřka. Výstavní exempláře člověka chodí do kruhu podél mříží Mondrianovy klece. ZOO světa umění, pavilony význačných modernistů. Informace přestaly být stimulantem odvahy, vystavěli jsme z nich barikádu před nejistým. Jak se hromadí materiál, rozšiřující se hromada postupně zasypává celou ulici. Ve společnosti stárnoucích i mladí myslí na stáří.
Umění je vždy ideologické. Ano, opakujeme se, aby více vynikla neideologičnost výše položeného sdělení. Tento výrok je pravdivý za všech existujících okolností. Umění je ideologií bez zásadních voleb, výstavy jsou pouze technická řešení. Umělci praktikují Mondriana, Picassa, Maleviče a další výtečníky. Hrají stolní hry s danými pravidly. Čára je čárou a rozhodně ne žádným čarováním. Koláž je rozstříhaným papírem a ne předzvěstí Nového světa. Obdivujeme Aleistera Crowleyho, neboť víme, že mu šlo především o sex.
Umění si hází perly do vlastní tváře a naloženo v příjemné finanční lázni odpočívá už pátým rokem světové krize. Něco se však láme a umělecké školy chrlí jednoho absoloventa za druhým. Vždyť jsme také jedni z nich. Jeden lidský (český) umělec kopíruje jeden obraz ze složky do druhé. Hledí si svého a snaží se, aby se mu jednotlivé, odněkud stažené, JPGy nepomíchaly. Granty negranty, gaučáky a strašáci, nula plus nula, mzdy a odměny. Prý se tam prali za nás, prý se snaží zastupovat naše zájmy. Umělci nevěřte umělcům, ti nepotřebují argumentovat. Udržují umění v provozu. My jsme oni.
