kurátorka : Veronika Resslová
Malíř Jaromír Novotný se pohybuje v prostoru mezi průmyslovým tiskem a obrazem, jeho plátna přinášejí subtilní smyslové kvality a koncentrovaný důraz na detail, v kontextu současného malířství poněkud ojedinělý. Autor důsledně ignoruje všechny zobrazovací nebo významotvorné možnosti obrazu a zároveň omezuje na minimum i volbu malířských prostředků : tiskový nebo malířský proces redukuje na jeho technologický základ - molitanový malířský váleček a průmyslové odstíny ofsetové barvy (CMYK).
Přísné vymezení podmínek vzniku obrazu, které se tak přibližuje hranici průmyslové výroby, potlačuje autorskou osobnost a do centra pozornosti přivádí samotný proces malby. V jistém smyslu můžou být autorovy práce čteny jako časový záznam mnohokrát opakovaného stejného gesta v předem připravených podmínkách, což není nepodobné laboratornímu pokusu nebo meditaci: malíř používá opakovaně „stejné“ komponenty ve „stejné“ situaci a monitoruje průběh malby. Takto interpretovaná plátna dávají možná větší smysl jako celek než jako jednotlivé obrazy; je to však celek, který nemůže být nikdy ukončen, protože kontinuum bdělé pozornosti, které se tady vizualizuje, nemá lineární vývoj.
Minimální množství neředěné průmyslově vyrobené ofsetové tiskové barvy (v naprosté většině případů je to černá) navaluje autor opakovaně na obraz, dokud barva nezaschne. Vzniklá plocha tak umožňuje zraku diváka pohybovat se v jakémsi mělkém reliéfu nesoucím stopy nepředpokládaných událostí nebo struktury podkladu. Proto ji nemůžeme vidět pouze jako geometrický znak : umožňuje dlouhé prodlévání v materialitě malby a čtení nahromaděných stop pohybů nástroje. Zároveň ji nemůžeme číst ani jako lyrickou abstrakci : autor se vzpírá i této interpretaci odmítáním jiných než striktně věcných východisek a důsledným redukováním malby na její základní technologické podmínky.
Ačkoliv jsou obrazy často členěny do několika horizontálních pásů, samotná malba probíhá výhradně vertikálně; měřítkem se přizpůsobuje velikosti stojícího člověka. Její proporce jsou většinou jedna ku jedné, autor se i tady vzdává možnosti výběru jiných poměrů. Co se týče nahodilých prvků přítomných v obrazu (smetí, struktura podkladu, echa po lepících páskách), jako by jejich selekce probíhala spíš negativní cestou : jakoby si autor byl spíše vědom toho, co v obrazu nemá být, a tyto jevy důsledně odstraňoval nebo se jim vyhýbal, než předpokládal, jak má výsledek vypadat.
Novotný pracuje detailně i se způsobem instalace : někdy plátna nenapíná a nechá je volně viset, aby ještě víc znejistil hranici mezi obrazem a tiskem; navaluje vrstvu magenty na skleněné okno hřbitovní síně (Galerie Nashledanou), nebo si vypůjčí formu procesních praporců (Kostel Nejsvětějšího Salvátora).
Pozoruhodnou polohou v práci Jaromíra Novotného jsou jeho abstraktní fotografie. Autor používá fotografický postup analogicky svým malířským postupům – na denním světle opakovaně natírá úseky fotografického papíru vývojkou a poté ustaluje. Znovu se tu místo jakéhokoliv zobrazení dostává ke slovu jen vlastní vyvolávací proces a odkrývá malířský potenciál proužkových zkoušek expozice; kromě bohatě diferencované světelné škály se na přeexponovaném papíru objevují i jemné fialové, hnědé, či růžové odstíny.
Pro negalerijní prostor Bílý nástěnka sestavil Jaromír Novotný sekvenci menších prací na kancelářském papíře. Prosté řazení jednotlivých tisků za sebe dává zvlněnou horizontálu (která může být třeba vizuální obdobou kmitající struny hudebního nástroje). Název instalace je odvozen z notového značení – symbol fermaty dává možnost prodlouženého trvání příslušnému tónu.
„Navaluji kancelářskou A4 černou tiskovou barvou. Opakovanými nárazy na horní okraj papíru se přenáší rozmlžený pruh dovnitř formátu. Dělám to mechanicky. Ale výsledkem je vždy mlhavá lyrická abstrakce, vyvstává sama od sebe a výsledný dojem je poněkud protikladný k metodě. Co s nimi dál? Lze třídit podle různých parametrů. Tentokrát zkusím nastavovat vzniklý pruh do delší horizontály, pruh, který je vizuální obdobou dlouhého tónu, nebo struny v různém stupni rozkmitu. Bílé svislé okraje (stopy po lepící pásce) mohou sloužit jako taktové čáry.“ (J.N.)
