Centrum pro Metamedia bylo
založeno z iniciativy Nadace Hermit a Společnosti přátel umění v Plasích v
prostorách bývalého kláštera Plasy. Programy a projekty jsou zaměřeny na
neformální organické propojení tzv. tradičních a nových médií v
disiplinách jako je hudba, performance, divadlo, výtvarné umění.
Od roku 1992 se symposií, výstav, festivalů, setkání zůčastnilo kolem
350 umělců, teoretiků a studentů z různých oborů.
(Pro bližší
informaci zde uvádíme úryvek z katalogu Křížení
poledníků.)
Další informace o Centru naleznete pod tlačítky nalevo. Informace o přihlášce naleznete na stránce o programu pobytů , nebo pod projekty. Speciální projekty vytvořené pro Internet v rámci CMM naleznete pod tlačítkem WWW projekty. Očekáváme reakce, přání a stížnosti a nebo na informaci o podobných aktivitách [naše adresa].
Činnost Centra pro Metamedia je umožněna díky podpoře mnoha institucí a jednotlivců, především s grantem za technické výbavení od holandské nadace Prince Bernhard Fund a od roku 1996 s velkorysou podporou programu OST WEST Nadace Pro Helvetia.
pasáž z
"Půlnoční poledníky z Plas do Země královny Maud
aneb Severní záře a jižní kříž",
Křížení poledníků,
1995
Hermit je název, který může být pro někoho zavádějící.
Nejedná se zde o vytvoření úkrytu před světem, o útěk od reality nebo o pokus
o módní esoterickou, tajnou společnost, o akt zmizení, které poklamovali
teoretici sociálních podzemních hnutí. Projekt Nadace Hermit znamená jen určitý
odstup od banality postindustriální neurotizované a konzumující společnosti,
je hledáním tichého místa. Je hlavně vytvářením místa pro přirozenou komunikaci
a rozhovor. Skutečný dialog je slyšitelný a srozumitelný právě v ústraní,
vzdáleném od hluku reklamy a masových médií. Současná koncentrace
kultury, medií a moci do měst vyprázdnilo venkov, jehož nezaplněnost je pro
vznik takových dočasných "autonomních zón", jako byly v minulosti
například právě kláštery, mnohem příznivější. Hermetický může v myšlenkovém
systému zbaveném jakékoliv úcty k tajemství, úžasu, zázraku, hloubce a
intimitě paradoxně znamenat právě otevřenost k prostoru mezi lidmi. Hermeneutika
takové "autonomní zóny" se vyznačuje tichem, které umožňuje naslouchat zvukům okolí
a vnímat slovo a jeho ozvěnu.
Jedno z takových míst vniklo před několika lety ve starém, poničeném a
napůl opuštěném klášteře v Plasích, založeném před 850 lety jako symbol moci
katolické nadvlády nad krajinou a pohanstvím, jako výraz bohatství cíkevního
řádu cisterciáků. Později patřil klášter a okolní panství knížeti Klementu
Metternichovi, který chtěl (pro změnu) ochránit evropské status quo od zhoubného
vlivu francouzské revoluce. V ideologii obou systémů nebylo právě mnoho pochopení
a tolerance k svobodnému umění, ani pro politické protivníky. Potřeba autonomity,
osobní svobody a svobodného kulturního výrazu nezanikla ani zdaleka v dnešní
sekularizované společnosti, ovládájící naše životy jiným způsobem.
Poněkud spartánské sympozium Křížení poledníků se lišílo od vetšiny oficiálních uměleckých projektů
právě svojí mnohotvárností, svým hybridním charakterem, který je přiřazuje spíš k
tradicím lidové slavnosti, potlachu, tábořišti tuláků, než k exkluzivtním
výstavám artistních vybraných kruhů "důležitých" umělců. Právě tento prvek
nezávaznosti, otevřenosti, svátečnosti, hybridnosti, přírozený babylón
národnosti, oborů, estetik pestrost "sociálních stavů", solidarita,
polyfonie různých druhů umění v místě původně koncipovaném jako uzavřené
obydlí pro uniformitu jediného duchovního řádu. Už sama existence tohoto
projektu je zázrakem a náznakem možnosti oteplení klimatu, příznakem konce
dlouhé sezóny studených válek, politických polarit, dogmatismu, násilí,
funcionářského "správného" řízeného myšlení, "čistého" a "angažového" umění,
univerzálních a nadčasových pravd, oficiálního policejního blbství, šovinismu
a rasových předpojatosti.
Hosté dílen a symposií v CMM se nachazejí spíš v nádražní situaci dočasného
tábora, jsou odkázání sami na sebe, na své schopnosti domluvit se, orientovat
se, experimentovat, improvizovat, dohodnout se vzájemně o místě, kde budou
pracovat, co potřebují, kde se co dá najít. Během symposií není nikdo ze
zúčastněných nucen mimo požadavek tolerance naprosto k ničemu, dokonce ani
k veřejné "prezentaci" své práce. Prostředí, kontext, téma, forma, charakter
a materiál, který si zvolí, je věc jejich volby a uvážlivosti a až jednotlivé
zásahy do organismu místa dávaly vzniknout konečné celkové instalaci. Uvedu
zde pro ilustraci registr některých materiálů, medií a pomůcek, se kterými
účastnici během "poledníkového sympozia a festivalu" pracovali:světlo, tma,
elektřina, železo, teplomet, slunce, chleba, modrá skalice, voda, čerpadlo,
cibule, video, fotografie, rybářské boty, plánek podzemních štol, skalničky,
irský valoun, větve, měděné cedulky, čas, text, mouka, vosk, diaprojektor,
čaj, porcelán, kámen, plátno, štětec a akrylové barvy, stan, basy láhví se
sodovku, váhy, hovězí jazyk, talíř a příbory, linoleum, tenisová síť,
hlas, hudební nástroje všech druhů a velikosti, zpětná vazba, neon, gramofon,
drát, MIDIcomputer, vata, loutky, zvětšovací lupa, pěna, UV světlo, včelí vosk,
provázky, tanec, zlatá barva, 16mm film, camera obscura, filmový projektor,
žebřík, koks, magnetofon, cihly a železné armatury, oheň, plastiková folie,
šicí stroj, písek, vývěva, rádio, pivo, stará vojenská uniforma, lepenka,
silikon graphic, nafukovací míč jako zeměkoule, obdíjení věžních hodin, zpětné
zrcátko, sojčí pírka, krev, tabák a lipové dřevo, hodinový stroj, slitina,
časové spínače, relé, telefonní dráty a zvonky od bicyklu, koňské žíně, slova,
pohyb a fantazie.
Prostory kláštera jsou během léta místém k pobytu, odpočinku, práci, k
společnému jídlu, ránním diskuzím u kuchyňského stolu, nebo v noci u ohně na
nádvoři prelatury. To, o čem spolu mluví lidé v Plasích, ta společná, těkavá,
skutečně inter-mediální a náhodná chvíle, která se dá jen stěží dokumentovat,
vyčíslit a zhodnotit, je přinejmenším rovnocenná všem instalacím, představením,
koncertům, nebo dílnám. To je možná tou nejhlubší, "hermetickou" a těžko
sdělitelnou vrstvou symposií, zkušeností a záznamem, který si (doufejme) s
sebou odvezli hosté a návstěvníci v paměti. Je to cosi, co nelze ani archivovat,
zachytit na fotografické emulzi, videu, v textech, na digitálních disku nebo
na Internetu. Něco, co se těžko dá formulovat psaným slovem. Může být snad
nenápadným příslibem změn k lepšímu, protože před několika lety by byl podobný
projekt v české kotliné jen bláznivou utopií . . .
Miloš Vojtěchovský, 1995