AF: Jak vznikala a vzniká 3. Etáž?

VT: Mladí architekti ze studia Henkai se po studiích vrátili z Prahy a společně s fotografickým studiem mého muže BoysPlayNice hledali v Rožnově prostor na práci. Dlouho marně, až pak našli volné prostory v komplexu bývalé Brillovy mechanické továrny na pletené a stávkové zboží. Oslovili současného vlastníka prostor Pavla Sasáka, majitele firmy Stroza, a ten jim nabídl hned celé jedno patro o rozloze 600 m2. To bylo ale na dvě studia moc. Nakonec se domluvili, že by v celém poschodí mohli mít zázemí kreativci, ale za určitých podmínek.

AF: Za jakých?

VT: Dohoda byla taková, že Pavel bude rekonstrukci financovat a my uděláme studii, projekt, povedeme stavbu a pak, že se postaráme o propagaci a zbývající nájemníky… Oslovili jsme všechny naše známé, umělce a kamarády, s tím byla spojená první výstava v prostorách továrny. Iniciativa vzbudila velkou pozornost a o ateliéry byl zájem, nic podobného totiž v Rožnově nebylo. A jeden z našich přátel z Henkai architekti, Michal Nejezchleb, který později tragicky zemřel, vymyslel, že by se jeden otevřený prostor dal využívat pro nekomerční galerii. A Pavel s tím souhlasil.

AF: Na jakém principu funguje 3. Etáž?

VT: Celá 3. Etáž funguje na nějakém vnitřním chtění. My jsme se sami sobě ani jiným k ničemu nezavázali, musí to jít životem s námi, s naší prací a našimi rodinami. Tím, že je nás tam více, střídáme se, to je na tom hezké a podstatné. Každý z nás má totiž ještě svoji obživu a jiný okruh zájmů - malbu, grafiku, fotografii…Když někdo zjistí, že na organizování najednou nemá kapacitu, má náročné pracovní období, nebo má hodně malé děti, tak jde na chvíli stranou a iniciativu převezme někdo jiný. Dalším principem je jednoduchost. Kdybychom měli řešit extra byrokratické věci, tak by nás to už netěšilo. V celkové strategii nebo ročním plánu výstav fungujeme jako grémium, všichni musíme souhlasit.

AF: Kdo nyní tvoří pevné jádro?

VT: V současné chvíli já, před tím více můj muž Martin, který ale už nemá tolik času, dále Lenka Mičolová, její manžel Jan Pomykač, plus Daniel Baroš z Henkai architekti. Je to ale proměnlivé. V zásadě jde o tři, čtyři akční lidi, kteří táhnou ten základ.

AF: Jak se rodí váš výstavní program?

VT: Jsou umělci, kteří nás oslovují s návrhy sami, a pak ti, co si nosíme v hlavě. Na nich se shodneme vždy. U ostatních je to hodně o diskuzi. Jedné slečně z Rožnova jsme například řekli - ještě rok maluj a výstavu jsme odložili. Vyplatilo se a byla to pěkná akce. Vždycky ale výstavní plán projde kolečkem nás všech na 3. Etáži i těch, kdo se dění tolik neúčastní. To jsou třeba zahradní architekti nebo designéři skla. Na tipy se ptáme všech. V lednu o tom pak hodně diskutujeme. Máme svoje pravidla, nebudou tu politické akce a prosazujeme obecnou shodu na programu. Celostátní trendy nesledujeme, vycházíme z toho, co se děje v Rožnově. Myslíme si, že je tu dost kvalitních umělců. Nebyl by problém dovést kvalitní tvůrce z Prahy, Brna, ale chceme dominantu programu tvořit z umělců od nás z regionu, a spíše z těch mladších.

AF: Jak máte rozdělené role?

VT: Jeden z nás vystavujícího osloví, domluvíme se na termínu, Lenka udělá grafiku pozvánek a plakátů, já to posouvám dále komunikačně. Fyzickou práci domlouváme s širším okruhem 3. Etáže, když je třeba vymalovat, dotáhnout nebo instalovat obrazy. Přátelé z Rožnova napečou. Jsme vlastně relativně malá komunita spřízněnců, na vrátnici nás přezdívají intelektuální doupě …

AF: Co Tobě samotné dává účast na 3. Etáži?

VT: Já si tím vybudovala domov, širší rodinu lidí, se kterými souzním a máme něco společného. Je to služba místu, ze kterého pocházím, a které můžu spolutvořit. Proto asi nemohu žít ve velkém městě. Zároveň to děláme pro nás. Před tím, než vznikla 3. Etáž, jsem odsud chtěla utéct, byla jsem nešťastná, říkala jsem mému muži - Martine odvez mě odsud… Zázemí, které jsme si díky 3. Etáži vybudovali, je strašně moc důležité.

AF: Rozumíte motivaci vašeho mecenáše podporovat neziskový projekt?

VT: Rád podporuje něco smysluplného. Jeho podporu jsme vítali jako perfektní věc ve srovnání s tehdejší kulturní politikou města. Nepotkávali jsme se s městem, byl to jiný svět a my nechtěli žádat o granty, z důvodů byrokracie. Myslím, že ho to baví a motivem je odpovědnost za prostor, ve kterém žijeme. Kdyby pronajal další dvě buňky, tak na tom nijak zásadně nevydělá. Dal to spřízněným lidem, a když se sejdou naši přátelé a jeho přátelé na pěkné vernisáži, vznikne večer, který je pro všechny důležitý, to nám všem dává smysl.

AF: Jaký máte spolu vztah?

VT: Pavel má živý zájem o dění, když něco potřebujeme, vždycky má pro nás pozornost. Do programu ale nijak nezasahuje. Máme vůči němu dluh, málo ho informujeme. V tomto jsme nedůslední. Několikrát nám naznačil, že by byl rád, kdyby věděl, co plánujeme. Určitě by chtěl seznam akcí a mít přehled. Je extrémně hodný.

AF: Máte za sebou pět let. Když se otočíš, byly vaše představy v něčem naivní, nebo se naopak vše naplnilo tak, jak jste to plánovali?

VT: Za mě je to pořád stejné. Řekli jsme si, že budeme držet určitou úroveň, nebudeme vystavovat každého, kdo projeví zájem. Pak máme pravidlo apolitičnosti. Také jsme si vytkli, že náš program bude multižánrový, protože Rožnov je malé město a lidem chceme ukazovat, co se děje dobrého v různých médiích. Výstava trvá alespoň dva měsíce, někdy i déle, vystavované věci si potřebujeme dostatečně užít. Navíc tím, že nejsme instituce a 3. Etáž jede na spontánním základu, nemusíme nutně hledat náhradu, když třeba umělec odřekne.

AF: Stále se berete jako opozice vůči městu?

VT: Za dobu existence 3. Etáže se město proměnilo k lepšímu. Po volbách se na radnici dostali progresivnější mladší lidi z hnutí Zdravý Rožnov, lidé ze zastupitelstva chodí na naše vernisáže. Zvykli jsme si na sebe a vrostli jsme do povědomí města. Je moc příjemné, když například potřebujeme promítací techniku, tak zajdeme do místní knihovny, nebo když oni potřebují větší prostor na akce, tak se koná u nás. Podobně přirozeně přátelsky fungujeme s hudebním spolkem Fujaré, který zajišťuje ve 3. Etáži hudební program.

AF: Spolupracujete s dalšími spřízněnými spolky?

VT: Jsme také ve spojení se znojemským projektem Galerie a Prostor, vzájemně si házíme echa, v létě nás upozornili na divadlo jednoho herce Cikánský boxer, které bychom rádi přivezli do Rožnova. Komunikujeme také s lidmi z Kulturního prostoru Karnola v Hranici a jsme ve spřízněném kontaktu se Zdeňkem Liškou a Václavem Kociánem ze studia Klar, kteří ve Faunaparku (Frýdek-Místek) pořádají přednášky architektů. Tyto a ještě další chceme pozvat a udělat ve 3. Etáži společné setkání podobných spolků, probrat mechanismy fungovaní, co nás štve, a jak si případně pomáhat.

AF: Podepsalo se na programu a fungování 3. Etáže tragické úmrtí Michala Nejezchleba?

VT: Podepsalo. Podepsalo se na všech, co tam jsme. Už nikdy to nebude mít atmosféru, jako když tam byl Michal. Nikdo nebyl taková osobnost jako on. Michal s Danem stvořil nápad na 3. Etáž a Michal byl neskutečně silná osobnost. Byl hodný člověk, šikovný architekt, skvělý muzikant, dobrý kámoš. Michalovu bonvivánskou odvahu tady nikdo nemá. Jeho charakter nám chybí a je nezapomenutelný. Byli jsme spolužáci na gymplu. Zemřel v zimě 2017. Srazil ho nešťastně vlak, když se z rána vracel domů. Měl rozloučení v Etáži. Vzduch se dal krájet. Pak jsme šli na kopec a tam jsme udělali obrovský oheň. Každý rok kolem poloviny prosince děláme výstup na Radhošť, říkáme tomu Vzpomínka na pana Nejeza.

AF: Jak vidíš 3. Etáž za 5 let?

VT: Zrovna teď stojíme na křižovatce. Před pěti měsíci přišel Jakub Sobotka, nový ředitel Rožnovské kulturní agentury zřizované městem, který organizoval aktuální výstavu Mariána Kotrby s tím, že chce založit v Rožnově galerii moderního umění. Řekla jsem mu, že je to hloupost. Rožnov je malý, pojďme spojit síly, my dodáme program, vy produkci. Čekáme teď na rozhodnutí města, jak se k návrhu postaví. Druhá rovina příběhu je, že tady chybí vzdělávání ve vizuální kultuře, chybí programy pro školy a sobotní programy pro matky s dětmi. Moc si přejeme tuhle situaci změnit, ale tento plán již 3. Etáž nepojme, velikostí ani charakterem, nebyl by už klid na naši práci. Pavel Sasák má jeden vhodný a větší prostor, rovněž v areálu Brillovy továrny, ve kterém by se dal edukativní program v plné míře rozvinout. Zároveň ale máme pochybnosti. Nevíme, jestli se chceme posunout z přátelského a nezávislého spolku do něčeho tak strukturovaného, závazného a pravidelného.

AF: Půjdete do toho?

VT: Uvidíme. Máme to rozjednané. Nejsem si jistá, oťukáváme se. Na jednu stranu bych Rožnovu přála, aby vzdělávací programy pro děti a dospělé měl, ale sama nevím, jestli do toho osobně jít. Co máme teď je volné, spontánní a naše. Nikomu nejsme přímo odpovědní. Agentura je progresivní a město s novým vedením se snaží dávat věci do pohybu. My jsme pro ně zárukou zkušenosti a kvalitního programu. Čekáme, jestli se město za plán finančně a produkčně postaví. Pokud ano, dáme jim svoje duše, srdce, hlavy. Už to ale nebude služba Vesmíru, něco bychom za to již dostávali…

S Vendulou Tůmovou hovořil Jan Bartoš.