To, že je naše dorozumění často tak nedokonalé nás znervózňuje. “Moje” záměry nejsou nikdy předány zcela správně a to dokonce ani těm, s nimiž sdílím společný jazyk. Přenos bude mnohem přesnější mezi těmi, kteří mluví jinými jazyky. Koneckonců existuje vůbec nějaká společná obecná myšlenka, kterou bychom mohli sdílet? (co sdílíme, je spíš gramatika a ne smysl). Tak každé neštěstí a štěstí, které nás potká vyvolává a vzbuzuje pocit sdílení. To se pro mne stává výchozím bodem.

Zapsal jsem různé znaky. Pocit času, který je přítomný a uplývá. Pocit teploty času (dějin), když se akumuluje. Vůně vzduchu. Světlo. Temnota. Umělé světlo. Barva. Tvar.

Jazyk se stal zmateným. Scenérie spočívající na osobním pohledu (ale zrak je nepochybně ovlivněn měřítkem kultury). Zmatení odstraňuje všední význam. Potom se objevuje možnost dosud neznámé obecné myšlenky “Já” je zde něco jako průsečík. “Já” jako původ mnoha souvztažných rovin. Průsečík (původ) “tebe” zároveň. Neexistuje společný bod v každém z měřítek. Není ani žádná možnost to dokázat.

Rozeznáme souvztažný prostor toho druhého, prostor, který se nejeví intuitivně našemu oku jako skutečnosti. Zachytit obrysy skutečného smyslu různých znaků na základě vědomého posunutí, nepřístupného našim očím. To, jak je naše porozumění často nedokonalé nás znervózňuje. “Já” mohu rozšířit prostor tím, že přijmu tuto danost.

Amano Toyohisa, 1997

Amano Toyohisa skoro nemluvil anglicky a většinu času, který strávil v Plasech pracoval na své instalaci sám v temné přízemní místnosti sýpky.