Pankové selské cosi v Kyjově

Rozhovor s Barborou Lungovou
Ondřej Navrátil
Black Edition

Klasifikace

Interview

Umělec

Barbora Lungová

Projekt

Black Edition

Barbora Lungová je umělkyně, představující dosud spíše tradičněji orientovanou malířskou tvorbu s feministickými a environmentálními akcenty. Již dvě desetiletí je také výrazně aktivní v kulturním, občanském a politickém prostoru svého rodného Kyjova (11000 obyvatel). Zvláště silný vztah chová k přírodě a krajině, což motivovalo několik projektů zaměřených na péči o zanedbávaná místa.

 

Z původně ve své podstatě guerillových aktivit vyrůstal zájem o příměstské Boršovské louky nebo o parčík u ateliéru umělkyně v centru města. První projekt zaštítil pro tento účel vzniklý spolek, vystupující dnes pod hlavičkou ČSOP. Ten louky postupně revitalizoval a dále je udržuje, provozuje zde lesní školku a po několik let organizoval řadu akcí pro veřejnost, jako jsou kosení luk, vaření povidel nebo botanické procházky. Barbora zde i na jiných místech zároveň uplatňuje své estetické cítění, pěstitelské zkušenosti a kritické úvahy a částečně tyto aktivity chápe jako uměleckou činnost. Ve výsledku místa v ekologickém a komunitním smyslu ožívají. Barbora se účastní také množství dalších lokálních událostí – dramaturgicky se podílela na provozu místní soukromé galerie Doma, kam přivedla řadu mladých a zajímavých autorů. Spoluorganizovala další výstavy a kulturní události, je členkou „výboru“, který usiluje o zřízení městské galerie a aktivně vstoupila do místní politiky. Byť dnes vyjadřuje i jistou únavu z těchto činností, zvláště v oblasti péče o pro ni zásadní místa má další plány. Barboru lze charakterizovat jako umělkyni, která vedle své tvorby dokázala aktivně participovat na veřejném dění, zvláště v environmentální a kulturní sféře. Tyto dvě životní linie nijak přímočaře nespojovala, nicméně vzájemně se ovlivňovaly a v poslední době spolu s určitým tvůrčím posunem stále zřetelněji prolínají.


Centrem nejdlouhodobějšího projektu jsou Boršovské louky, ležící na okraji města v nivě říčky Kyjovky. Můžeš představit jeho historii a cíle?

K Boršovským loukám jsem vždycky měla vztah. Jako děcko jsem tam malovala. Pak jsem tam často chodila na vycházky s mým tehdejším přítelem Vojtou, který vykládal, že je to náš obyvák. Bylo to naše intimní místo, do kterého jsme vkládali plno lásky. Protože mě Vojta učil dělat calvados, sbírali jsme tam také jablka, bavilo nás chodit na takzvaný „ostrlis“, tedy paběrkovat.

Ještě na konci 90. let tam bylo hřiště, které se pravidelně sekalo, místní se tam procházeli a ten prostor byl živý. Zhruba před deseti lety se ale vyprázdnil a čím dál víc zarůstal. Já jsem tehdy měla poměrně náročné období ve škole a potřebovala jsem se nějak ventilovat. Řekla jsem si, že musím s těmi loukami něco dělat, vzala jsem si zánovní japonskou pilku a začala jsem v sadu prořezávat nálety a také samotné stromy, protože byly šíleně zanedbané. V té době se zájem místních o louky, který jsem si ještě pamatovala, úplně ztratil. Zcela sama jsem se starala o několik stromů a jejich okolí. Bavila jsem se o tom s několika lidmi a ti mi řekli: Hele, jestli nechceš, aby si toho město všimlo, že se tam něco děje a najednou si uvědomilo, že to místo pro ně má nějakou hodnotu, tak musíš založit sdružení a tu činnost legalizovat. Proto v roce 2012 vzniklo občanské sdružení Lúky a sady Kyjovska, které se později transformovalo do jedné ze základních organizací Českého svazu ochránců přírody. Po jednání s městem získalo na konci roku 2013 Boršovské louky do výpůjčky.

Mezitím jsem se doslechla od své sestry, která je veterinářka a v ordinaci se dozví hodně věcí, že nějaká její spolužačka s dalšími hledá místo pro lesní školku. Já jsem ty holky vůbec neznala, ale hned jsem si říkala, ony zvažují místo kdesi pár kilometrů odtud, když mohou být tady. Tak jsem se nimi spojila, zavedla jsem je tam a hned jsme si řekly, že budeme spolupracovat. Holky se rozhodly, že udělají školku tam.

Touto cestou jsem se dostávala blíže k ekologii. Na vernisážích v galerii Doma, kterou jsem tehdy dramaturgicky řídila, jsem se seznámila s lepideptorologem docentem Milanem Králíčkem a na Boršovské louky ho zavedla. Ten zhodnotil, že místo degraduje a není „nijak extra“. Vysvětloval, že bude potřeba hodně péče, než se zde například objeví zajímaví motýli a zároveň nás upozornil i na další zanedbávané lokality v regionu.

Lavinovitě se to začalo rozvíjet. Vystudovaná bioložka a členka spolku Zuzka Veverková je hodně akční, proto od té doby napsala desítky malých grantíků na okolní lokality. Pro mě jsou ale největší srdcová věc Boršovské louky, protože je vnímám jako zahradu, kde za ty roky znám skoro každý šutr. Od roku 2015 jsme byli schopni sehnat přes úřad práce i zaměstnance. Každý rok tam byl minimálně na několik měsíců pán, který sekal trávu. V rámci lesní školky je zas vždycky zaměstnaná nějaká paní, která primárně pomáhá s ní, ale například se nám také starala o kozy, které jsem tam jeden čas měli. Oba jsou místní. Loni když nebyly peníze z pracáku, tak jsem toho pána vyplácela ze svých peněz. A protože jsem měla pocit, že se fláká, tak jsme to odpracovala s ním, strávila jsem tam asi měsíc.

Lesní školka běží od roku 2013 a vrátila do toho místa život. K tomu jsme tam uspořádali spoustu akcí. Chtěly jsme ukázat místním lidem, že toto území má velikou estetickou hodnotu, rozvíjet vnímání těchto kvalit a připomínat, že si louky zaslouží péči. Vsadily jsme na mainstream a zkoušeli přilákat lidi, kteří by nedošli na nějaké „ezo“ nebo ochranářské akce. Na ty chodí jen jednotlivci - například na botanické komentovky, které jsme tam dělaly. Větší zájem byl jen o svícení na motýly, na to přišlo i dvacet lidí. Proto jsme připravovaly různorodé akce. Zpočátku jsme spolupracovaly s místními folkloristy a zorganizovaly kosení, dokonce tam dojeli nějací lidé ze Šardic s koňmi a v krojích. Také tam máme postavenou chlebovou pec a pekli jsme chleba nebo jsme vařili trnky v kotli. Babička mi to stihla ještě ukázat, než dostala mrtvici. Uvařili jsme tehdy padesát až šedesát litrů povidel. To byla velká akce, bylo tam asi šedesát osob a míchali jsme to dvacet čtyři hodin, takže se u toho musela střídat spousta lidí. Poslední velká akce byla před čtyřmi roky, když jsem přemluvila kapelu mého švagra a mého otce a ještě další, aby tam udělali koncert. Řešili jsme ozvučení, měli jsme tam jeden generátor půjčený od Andrease Gajdošíka a potom kluci napíchli autobaterie. Jeden si odvařil klávesy… ale byla to úplně úžasná akce.

Zájem ale opadal. My jsme se snažily, daly jsme do toho hodně energie, ale pak jsme zjistily, že možná stačí, když to budeme dělat po vlastní ose. Teď jedeme spíše v takovém low key režimu, je tam školka, uděláme si tam nárazové brigády, kdy pálíme seno a jinak já tam chodím individuálně asi jednou za týden s tím pánem Kroupou.

Proměnil se nějak vztah místních obyvatel k Boršovským loukám?

Lidi se tam naučili chodit, chodí jich tam strašně moc za různými účely. Jeden kluk cvičí střelbu do terčů, nějaké paní projíždí koně, prochází se tam maminky s kočárky a venčiči psů, rodinky si jdou posedět k ohništi, děcka hrát… Mám radost, že stále více lidí má to místo v oblibě a chodí tam. Za těmi lukami je podmáčené pole a jak bylo tuto zimu zavřeno kyjovské kluziště, tak tam vždycky asi třicet děcek bruslilo.

Jak funguje váš spolek?

Ve spolku máme rozdělené role, ale občas to prolíná. Školku reálně vede Martina Stávková, která si dodělává bakaláře na psychologii a má to teď jako hlavní zdroj obživy. Předtím to vedla jiná členka z našeho spolku. Ale když je potřeba udělat na loukách brigádu, tak také dojdou. Dále probíhá péče o jiná území, to není tak intenzivní. Zuzka Veverková na to píše granty, které jsou v objemu pár desítek tisíc na rok a lokalitu a pochází ze zdrojů kraje, ČSOP, MŽP. To dělají hlavně zemědělci, u nás byl jeden pán, který se tím zabýval, ale pak to opustil, takže loni jsme toho měli hodně. Když někdo nestíhal, tak jsme tam šli a v našem volném čase hrabali, často bez honoráře. S poměrem dobrovolnické a placené práce je to podobně jako v umění… Když například píšeš grant na ČSOP tak se rozhodně nepočítá, že z toho budeš mít jako podavatel nějakou odměnu. A ani za ty peníze se toho moc udělat nedá. Dobrovolnická práce je gró. Jak jinak.

Změnil něco koronavirus?

Moc se toho neproměnilo. Školka byla na jaře v době nejpřísnějších zákazů zavřená… Víš, co se změnilo? Víc lidí chodí ven. Nejen na těch loukách, ale obecně v krajině je víc lidí.

Máte do budoucna s Boršovskými loukami nějaké další plány?

Já bych tam časem ráda dostala něco umělečtějšího. Dovedu si představit nějaké intervence, ne úplně sochařské, ten prostor je dost malý, aby to tam vyznělo. Jednou jsem tam zatáhla paní, která byla v Brně na výměnném pobytu ze Stuttgartu z uměleckého centra Gedok. Dělala neonové objektíky, bylo to na podobné vlně jako instalace Pavla Korbičky. Navěšela je na stromy a bylo to moc pěkné, krásně to tam zapadlo. Ideální by bylo, kdybychom tam mohli přes léto udělat dvě až tři rezidence, jak to dělala Galerie XY v Laškově. Cítím, že bych to chtěla někdy v budoucnosti zorganizovat, ale zatím jsem na to neměla energii. A protože byl ten prostor strašlivě zanedbaný, prvních deset let nám zabralo úsilí udělat z toho zahradu.

Ty se staráš nejen o tyto louky…

Do osobního vlastnictví jsem zakoupila půlhektarové pole ve svahu nad nimi, abych zachránila zde žijící vzácné motýly a rostliny. Později jsem přikoupila i další pruh půdy, abych k prvnímu pozemku ve scelené krajině získala přístup. Vysadila jsem zde stromy a keřové růže a chci tu realizovat svůj umělecký projekt, který bude součástí mé disertační práce a o němž nechci zatím příliš mluvit. Inspirací je má současná vášeň pro kosatce. Ty mají takřka nespočetné množství kultivarů a variant, které byly kdysi svými pěstiteli obdařeny často bizarními či dnes nový význam evokujícími jmény. Nezřídka se objevuje výraz gay (původně ve smyslu veselý), nebo sexistické názvy (first girlfriend, perfect wife, cheap date). S jejich pomocí by měla vzniknout volně přístupná „queer“ zahrada nesoucí název Duhová zahrada.

Dostávám se totiž do bodu, kdy přestávám být přesvědčená, že okatá reprezentace nějaké queer identity ještě dává smysl. Současný feminismus je stále více chápán v napojení na nelidské či více-než-lidské agenty, od geologie přes rostliny k živočichům, ve smyslu péče ať už o krajinu či ty živáčky. Tak jsem si říkala, že tohle by byla taková logická kombinace.

Otázka je, nakolik to bude podléhat vandalismu. Musím také vymyslet, jak to udělat, aby mi tamější prasata nesežrala hlízy. Nechci to oplocovat celé, to by popřelo smysl. Zatím tam mám pastevní pletivo, už jsem tam vysadila například pivoňky. Je to na výsluní, je tam hodně sucho, tak budu muset pracovat s těmito limity. Ale to je v pohodě. Už několik let chodím po stepích a loukách, pozoruji, co kde je a sbírám semínka. Mám tak už zkušenosti a vím, co mi vyroste a co ne.

Další pěstitelský projekt jsi rozvinula přímo před svým ateliérem…

Sice se to může zdát jako blbost, ale mě to přijde strašně důležité. Ateliér je taková stará kotelna v centru města, vedle je pět paneláků, poslední výkřik komunismu. V roce 1989 kvůli nim zbourali celou ulici takových chaloupek. Když jsem tam přišla, tak kolem byly parky. Menší prostor jsme si adoptovala, začala jsem z toho dělat klasickou květinovou louku s kopretinami a chrpami. Pak tam ale postavili dvě parkoviště. Nepodařilo se tomu zabránit, i když jsem tam udělala informativní odpoledne pro místní lidi z okolních domů a vytiskla jsem na plakáty studii, aby viděli, co tam bude. Město tehdy totiž vůbec nekomunikovalo s veřejností o svých stavebních záměrech. Což je věc, s níž se nám časem podařilo pohnout. Město více projednává tyto věci s lidmi, i když záleží jak kdy, někdy na to stále kašlou.

Na zbytku plochy jsem alespoň vyhádala proužky hlíny. Tam mám různě kvetoucí záhonky a začala jsem je rozšiřovat i mezi auty, vlamuji se s kosatci a dalšími rostlinami mezi parkoviště. Přijde mi strašně sympatické to, co v amerických městech dělají různí guerrilloví zahradníci, hlavně Afroameričané. Teď jsem viděla interview s jedním z nich a ten říkal, že abys změnil komunitu, musíš změnit místní hlínu. To mi přijde krásné. Ten člověk dělá ve veřejném prostoru nádherné diverzifikované pruhy zeleně - od mangoldů přes slunečnice po popínavé rostliny a dýně. Pro mě je kouzelníkem tím, že prostor proměňuje v nádherné kvetoucí zahrady. Zajímavé také je, že o tom záhonku a hlíně mluví jako své paletě a plátnu.

Já jsem byla strašně frustrovaná, jak se proměnilo místo u mého ateliéru. Ze zanedbaného parku s jeho potenciálem v něco naprosto odporného. Tak jsem kolem toho chodila a byla akorát naštvaná a pak jsem si řekla: Proč? Tak vlomím nějakou krásu i do těch zbytků, co tam zůstaly. Teď tam mezi auty začínají ty kosatce krásně nakvítat. A asi mě to teď uspokojuje více, než když stojím před stojanem a dává mi to větší smysl.

Můžeš přiblížit také své další aktivity v Kyjově?

Ve městě je malá místní galerie Doma, kterou zřídili před třiceti lety manželé Ježovi. K té jsem měla srdcový vztah a už v dětství jsem tu hrávala na vernisážích. Kolem roku 2006 ji ale chtěli majitelé pozbývající síly zavřít. Přemlouvala jsem je, ať to nedělají a začala jsem jim pomáhat s výstavami. Dohazovala jsem jim lidi a pak se z toho vyvinula spolupráce, která asi před čtyřmi lety utichla spíš z mé strany, protože jsme to už nezvládala. Přitáhla jsem tam strašně moc lidí z FaVU, z Prahy. Vystavoval tam například Igor Korpaczewski, Jan Merta, Kurt Gebauer, z nejmladší generace Jakub Tajovský, Petr Nápravník, Jiří Staněk, Břetislav Malý, Denisa Krausová. To je výrazná aktivita, kterou jsem dělala skutečně dlouho.

Galerie Doma je maličká, už tři desetiletí se ale objevuje snaha o zřízení městské galerie. Ta by ovšem měla být profesionálně zabezpečenou institucí se sbírkou, knihovnou a dalšími funkcemi. Popud vychází od Jiřího Dunděry, lékaře v důchodu a místního publicisty. Letos mě opět oslovil, abychom to nějak popostrčili, takže jsme vytvořili neformální sdružení, říkáme si „přípravná skupina“. Zformulovali jsme vizi, jak by galerie mohla fungovat, tu jsme odprezentovali na zastupitelstvu. Někteří radní navrhovali, že by se to mohlo spojit s projektem Romana Buxbauma (kurátor Miroslava Tichého), který chce pro své účely upravovat budovu, kde měl Tichý ateliér. My jsem se ale rozhodli, že z různých důvodů tuto spolupráci rozvíjet nechceme. Tak uvidíme, kam se to bude posouvat dál, protože taková městská galerie potřebuje rozpočet dva až tři miliony, aby to mohlo normálně fungovat. Město se zatím tváří, že je o tom ochotno uvažovat.

Účastním se také místní politiky, od roku 2014 sedím v městském zastupitelstvu a v komisích pro životní prostředí a zahraniční vztahy. V té politice už to teď není se mnou tak slavné, jak to bylo v prvním období, tehdy jsme tam byli se švagrem sami dva v opozici, tak jsme se museli hodně snažit. Teď je nás šest a jsem trochu v útlumu. Už se mi obrousily hrany a nechce se mi chodit do konfliktů.

Příležitostně také otevírám svůj ateliér. Když byla akce Otevřené ateliéry, tak jsem měla otevřený ten svůj. Organizovala jsem v něm také koncerty, jednou tam bylo divadlo, protože je to fakt veliká hala. Bylo to v rámci festivalu ochotnického divadla a já jsem se domluvila s paní organizátorkou, že tam bude hra, která si o to přímo říkala.

Jak hodnotíš širší kulturní dění v Kyjově a okolí?

Mě v Kyjově vlastně nic moc nechybí. Řada lidí, kteří se tam zajímají o kulturu tvrdí, že se v Kyjově nic neděje, ale spousta lidí tam dělá spoustu věcí. Alena Truschingerová začala před třemi roky s kamarády organizovat filmový festival Kyjograf. Ve městě je totiž úžasné kino s panoramatickým širokoúhlým plátnem. Jsou šikovní, píšou granty a dostávají slušné peníze, takže to mohou dělat na rozumné úrovni. Pak tam máme legendární klub Jančovka, který byl založen v 60. letech jako Mlatklub. V Kyjově byl vždy silný místní bigbít. Nedávno byla vydána kniha mého vrstevníka Matěje Černého s rozhovory se všemi kapelami, které tam působily a je jich za ta léta kolem stovky. Lidi kolem klubu dělali festivaly kyjovských písničkářů, bývá tam techno, je tam DJ scéna, Jazzklub tam dělá jazzové festivaly a koncerty. Dnes ten klub úplně využívaný není, protože není v adekvátním stavu. Před pár lety se ale podařilo přesvědčit město, aby ho odkoupilo, zatím tam opravili okna a teď se konečně posunula jednání dál a město je ochotné investovat několik miliónů, aby se uvedl do slušného stavu. Kolem Jančovky se tak angažuje několik spolků. Občanská scéna je v Kyjově rozvinutá a kultura dělaná zdola je strašně pestrá.

V našem kroužku lidí, kteří se věnují kultuře, si ale myslíme, že oficiální kultura organizovaná městem nepracuje úplně ideálně. To, co produkuje městské kulturní středisko, jde po mainstreamu. Chtějí být ziskoví, proto tam mají divadla, kde hrají známí herci z televizí, sem tam udělají nějaký koncert, který vyprodá „letňák“. Někteří placení lidi na MKS odvádí práci, která je podle mě amatérská. Například je tam městská galerie, která má pár metrů čtverečních, je architektonicky úplně otřesná, rozpočet mají minimální a dělají tam výstavy škol a „zvláštních umělců“ či jak to nazvat. Co k tomu říct? Raději nic.

Jinak pracuje například Městské kulturní středisko ve Veselí nad Moravou, kde mají dobrý program. I tamější galerie je řešena docela slušně. Prostorově je krásná, a v rámci možností to nedělají úplně špatně. Tam jsme také dělávali externě výstavy, ale jen tak dvě až tři do roka, takže nebyl prostor pro nastavení koherentní dramaturgie.

Můj výborný kamarád Tomáš Prusenovský, který se už odstěhoval, pracoval pro Vrbasovo muzeum v nedalekých Ždánicích. Začal tam organizovat takzvané Ždánické plenéry. Na začátku tam pozval bývalé i současné studenty ze Zlínské vyšší odborné školy umění, protože tam kdysi jezdili na plenéry a on to chtěl obnovit. Například se tam objevil Petr Dub. Pak Tomáš někde viděl land artovou výstavu a oslovil mě, zda neznám lidi pro něco podobného. Pozvala jsem tam před třemi roky Jakuba Orla Tomáše, některé absolventy od Jana Ambrůze. Bylo to pěkné sympozium. Kuba měl strašně krásné akce v lese. Plenérů tam proběhlo asi pět či šest a dělali tam i docela pěkné výstavy v průběhu roku. Teď to po něm převzal Ondra Homola, ale musím se přiznat, že to teď nesleduji, a navíc do toho vpadl covid.

Ale jinak něco moc zajímavého tady v okolí není. O Galerii výtvarného umění v Hodoníně raději moc mluvit nebudu a Slováckém muzeu v Hradišti taky ne. Nejbližší opravdu kvalitní je Galerie Závodný v Mikulově.

Věříš v potenciál umění a kulturních aktivit zlepšovat životní podmínky v místě působení?

Záleží, jak definuješ kulturu a co od toho očekáváš. Já osobně, po tom všem, co jsem udělala, cítím z klasické vysoké kultury vyčerpání. I k tomu projektu s městskou galerií se stavím s jistou nechutí a zabývám se tím, protože vím, že ti lidé to od mě očekávají a vložili do mě důvěru. Cítím, že bych je neměla zklamat. Ale zároveň striktně trvám na tom, že nebudeme nic dělat jako spolek. Chceme to dotáhnout do fáze, kdy to bude dělat město a profesionálové.

Je otázka, zda má umění kultivovat lidi, kteří místo obývají. Zda v nich má pěstovat nějakou vyšší citlivost, širší rozhledy, rozvíjet osvětově-edukativní funkce, které se od umění očekávají. Anebo zda ty máš kultivovat ty lidi, aby oni o to umění pečovali. Protože i to umění potřebuje péči, spousta lidí ho nechápe jako nutnost.

Pak jsou tu laické představy o umění. Například věci, které se dělají v ekocentrech. Pro ně je to hlína, vrbové proutí a možná sochy tesané ze dřeva. Na jedné straně se tomu mohu smát, ale pak si říkám, proč je vlastně tak nutné to kultivovat. Je ale pravda, že když jdeš někam, kde je současné, nápadité, krásné umění, tak ten prostor je strašně silný. To je transformativní magický zážitek. Pro mě byla obrovská zkušenost Sculptur Projekte Münster. Ten potenciál to tedy má.

Pro mě teď ale není příliš zajímavý galerijní kontext. Mnohem podnětnější mi přijde kultivovat nějaký otevřený prostor pod širým nebem, zvlášť v souvislosti se zahradničením. Ale samozřejmě si uvědomuji, že i to musím zasadit do nějakého vnějšího zarámování, diskurzu.

Když budeme mluvit o mém osobním uměleckém projektu (Duhová zahrada), tam je zarámování jasné – kódované obrazy atd. Liší se to od přístupu krajinářského architekta nebo ekologa a bude to můj umělecký projekt. U Boršovských luk ale nevím, co to je. Spíš punkové selské cosi.

Vždy jsem měla pocit, že ty umělecké a aktivistické věci nedokážu moc skloubit, že je to oddělené. Možná, je něco v tom, že znám ten prostor intimně, každý kámen… Dělám tam drobné zásahy a jsou v čase. Když pominu brutální zásahy jako vysekávání a pálení, tak také nosím semínka po kapsách. A tam nasypu orlíčky, jinam zvonky broskvolisté a ještě jinam len. Nebo sbírám cihly a dělám z toho maličké chrámečky. To místo je už velmi diverzifikované. Máme tam i malou lesní partii ze vzrostlých lip na navážkách, tam zase donesu lesní rostliny. Takže možná je to v tom pozorování a citlivosti k tomu, že ten prostor je různorodý a každé místečko má svůj charakter a chce něco jiného. Vnímám to tak, že ten prostor pomaličku komponuji. Místo žije tím, co se tam stalo, kolik lidí tam vložilo energii. Já jsem osoba, která věnovala Boršovským loukám nejvíc času a asi i nejvíc lásky. Ovlivňuji podobu toho místa a všichni spolu vycházíme.

Chtěla bys své zkušenosti sdílet na závěrečném semináři tohoto projektu s jaká témata by tě zajímala?

Určitě. Zajímají mě lidé, kteří už dlouho něco dělají a to, jak pracují s energií. A také zkušenosti s místními komunitami, jak je přijímají. To je důležité, jak tě místní lidé přijmou.


Závěrečný seminář projektu Kartografie (Eko)systémů: Black Edition se uskuteční 11. června 2022 ve Veřejném sále Hraničář v Ústí nad Labem.


V sérii sebraných rozhovorů v projektu Kartografie (Eko)systemů: RuRartMap a Mapa Perpedian: Black Edition, představujeme umělce, kulturní manažery a iniciativy z různých regionů. Projekt navazuje na Mapu Perpedian, která pravidelně zaznamenává profily menších kulturních iniciativ v regionech České republiky.

Projekt Kartografie (Eko)systemů: RuRartMap a Perpedian Mapa: Black Edition je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.

Barbora Lungová se narodila roku 1977 v Kyjově. V letech 1996 – 2002 studovala na Filozofické fakultě v Brně anglistiku a filmovou vědu, po čase si přibrala studium na Fakultě výtvarných umění, kde prošla několika ateliéry a absolvovala v roce 2006. Dnes tam působí profesně v oblasti rozvoje zahraničních vztahů či společně s Janem Zálešákem připravuje výukový cyklus Příroda po přírodě. První vlastní ateliér měla v areálu brněnské Zbrojovky, v roce 2008 se však vrátila do Kyjova, kde vystřídala několik dalších. Nyní již skoro deset let pracuje v rozlehlé prostoře bývalé výměníkové stanice, kterou si pronajala od města. Do podvědomí se zapsala jako figurální malířka, dotýkající se feministických a environmentálních témat. Iniciovala však, či se na nich podílí, i řadu dalších aktivit, které se obecně týkají Kyjova, kultury a přírody.


Ondřej Navrátil (*1980) vystudoval výtvarné učitelství a dějiny umění na MU v Brně a absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT tamtéž. V současné době působí na katedře výtvarné výchovy PdF MU, kdy vyučuje dějiny umění a vede semináře věnované současnému uměleckému dění. S přáteli založil roku 2011 nezávislou brněnskou galerii OFF/FORMAT a dodnes je jejím kurátorem. Odborně se zaměřuje na oblast setkávání umění s environmentální problematikou a diskurzem, které věnoval také knihu Zelené ostrovy: _České umění ve věku environmentalismu 1960-2000_ (Brno: Masarykova univerzita 2017). Podílel se na komiksových publikacích popularizujících dějiny umění _To bych zvládl taky_ (Brno: Masarykova univerzita 2016) a _To je starý_ (Brno: OFF/FORMAT 2019). Příležitostně publikuje v Artalku, Kulturních novinách aj. a vystavuje v regionálních galeriích.

Na Boršovských lúkách 2018 Neony Chris Nagele ze Stuttgartu, rok 2014. Environmentální výchov v praxi. Děti z místní ZŠ. Pohled na louky k bývalému fotbalovému hřišti Dva roky jsme měli od kolegy Valenty ze Ždánic půjčené kozlíky. Už jsou bohužel v salámu. Zuzana Veverková a Barbora Lungová. Photo: Karel Šimeček Kosení luk a brigádníci, 2014. Seník před maringotkou, 2015. Flowerbed of chrysanthemums in Kyjov Park – part of the project Searching for Šlapanice Faith, 2021 Záhonek u ateliéru 2021 Sousedská beseda (nad projektem parkoviště) u ateliéru, 2016. Louka u parkoviště 2016, dnes již parkoviště. Koncert Nachmelených starců v ateliéru 2016 Jezírko na Boršovských loukách, jaro 2021 Guerilla gardening u ateliéru 2015 Vklínění květin mezi auta, záhonek 2020–součastnost