1. března. Četné nebývalé úkazy teď naznačovaly, že vplouváme do nezbádaných zázračných končin. Nad jižním obzorem se neustále objevoval vysoký hřeben šedavé páry, která se občas vznášela v nesmírných pruzích, vyrážejících někdy od východu na západ, někdy od západu na východ a opět se pokládala do vodorovného, stejnoměrného temen – jevila zkrátka všechny prudké proměnlivosti polární záře. Průměrně se tato vznášelo ve výši asi pětadvaceti stupňů z našeho úhlu pozorování. Moře se zřejmě co chvíli oteplovalo a také viditelně měnilo barvu.
2. března. Dnes jsme se po vytrvalém vyptávání zajatce konečnědozvěděli četné podrobnosti o vražedném ostrově, o jeho obyvatelích a zvycích – jak bych tím však v tuto chvíli mohl čtenáře zdržovat? Dovolte mi říci jen tolik, že v souostroví je osm ostrovů – že na nich vládne jeden společný král, který se jmenuje Tsalemon nebo Psalemoun a sídlí na jednom z nejmenších ostrovů; že černá kůže, do které se oblékají válečníci, pochází z ohromného zvířete, které žije pouze v jednom údolí nedaleko králova dvora – že si obyvatelé ostrovů nestaví jiné lodi než ploché pramice, a kromě čtyř kánoí neměli jiná plavidla toho druhu a ty čtyři stejně získali čirou náhodou z jednoho velkého ostrova na jihozápadě – že se zajatec jmenuje Nu-Nu a že prý nikdy neslyšel o Bennettově ostrovu – a že ostrov, který jsme  opustili, se nazývá Tsalal. Na začátku slov Tsalemon a Tsalal dlouze zasyčel, a tento zvuk jsme vůbec neuměli napodobit, i když jsme to několikrát zkoušeli; právě takový sykot vydával černý bukač, kterého jsme snědli na vrcholku svahu.
3. března. Voda byla teď opravdu pozoruhodně teplá a rychle měnila barvu; už nebyla průhledná, byla teď jako mléko hustá i bílá. Nejblíže kolem nás byla obvykle klidná, nikdy se nevzdouvala tolik, aby ohrožovala kánoi, ale často jsme s překvapením spatřili, jak se hladina vpravo i vlevo od nás, blíže i opodál, náhle prudce rozvíří – a posléze jsme si všimli, že je to vždycky provázeno prudkým zářením v oblasti par na jihu.
4. března. Dnes jsem chtěl rozšířit plachtu, jelikož vítr od severu znatelně polevil, a vytáhl jsem z kapsy kabátu bílý šátek. Nu-Nu mi seděl po boku, a když mu látka náhodou zavlála do tváře, zachvátily ho prudké křeče, po kterých byl pak malátný a netečný a jen tiše sténal: Tekeli-li! Tekeli-li!
5. března. Vítr se nadobro utišil, ale bylo patrné, že nás silný proud stále unáší k jihu. Bylo by věru na čase, abychom prožívali důvodný nepokoj nad zvratem událostí, který se právě začínal odehrávat – ale necítili jsme nic. Petersova tvář aspoň nic takového neprozrazovala, třebaže v ní býval občas výraz, kterého jsem se nemohl dobrat. Polární zima podle všeho už přicházela – ale přicházela bez průvodních hrůz. Na tělo i na duši mi padly podivné mrákoty – smyslové obluzení – toť vše.
6. března. Šedá pára vystoupila o mnoho stupňů nad obzor a znenáhla ztrácela svůj šedavý odstín. Voda už byla tak teplá, že byla neříjemná na dotek a byla pokud možno ještě mléčnější než předtím. Dnes se náhle divoce rozvířila u samé kánoe. A v téže chvíli, jako obvykle, oslnivě zazářila pára v nejvyšší vrstvě, kdežto dole se na okamžik rozpadla. A když potom plápolání v parách pohaslo a rozvířené moře se uklidnilo, snesl se na  kánoi i na širý prostro hladiny jemný bílý prášek, podobný popeli – ale nic takového to samozřejmě nebylo. Nu-Nu zabořil tvář na dno lodi a marně jsme mu domlouvali, aby vstal.