Část rozsáhlejšího textu Jiřího Zemánka, který vyšel v časopise Sedmá generace, 3/2017 6, str. 43-46.
...Tvorba amerických umělců, zakladatelů eko-artu manželů Heleny a Newtona Harrisonových, kteří pracují s planetou jako se skulpturou a skutečně se zabývají ekologickými problémy celé Země, představuje velmi inspirativní příklad tvořivého přístupu, jenž nás tímto novým směrem posouvá. Ve svých projektech jako je Poloostrov Evropa a Tibet je high ground se Harrisonovi zaměřují na vynalézání nových ekologických adaptačních systémů velkého měřítka, reagujících na extrémní změny v životním prostředí, jež s sebou přináší změna klimatu. Jejich výzkum vychází z předpokladu, že krizí klimatu se musíme zabývat v globálním měřítku, v němž působí.
Harrisonovi uvádějí, že v roce 2007 dospěli k pochopení, že ve většině planetárních systémů se v důsledku našich civilizačních aktivit zrychlila entropie, čímž byly uvedeny do pohybu velké a obtížně ovladatelné síly, které charakterizují jako „vyšší moc“ neboli Force Majeure. Jinak řečeno ve snaze stát se civilizovanými jsme jako lidstvo s velkým úsilím a vynalézavostí kolektivně dospěli do situace současné globální ekologické krize a vůbec jsme si přitom neuvědomili, jak velkou a povýtce ničivou globální silou jsme se stali. Až teprve v poslední době si začínáme připouštět možné negativní dopady této neovladatelné moci, kterou jsme svými aktivitami podnítili. Ve svém Manifestu pro 21. století Harrisonovi píší:„Vše, co jsme v globální krajině vytvořili, skládá dohromady podmínky, které akcelerovaly globální oteplování, působící v souhře s masivními průmyslovými procesy extrakce, produkce a spotřeby, jež redukovaly lesy a vyčerpaly svrchní vrstvu půdy, drasticky snížily produktivitu oceánů a způsobují ohromné chemické znečištění v atmosféře, na zemi i ve vodách, což vše dohromady obsahuje tato „vyšší moc“(Force Majeure).
V roce 2009 Harrisonovi založili Centrum pro studium Force Majeure při Kalifornské univerzitě v Santa Cruz se záměrem hledat způsoby, jak se na přicházející zcela odlišný svět adaptovat. Centrum se zaměřuje na studium vzrůstající entropie planetárních ekosystémů a na navrhování projektů, koncipovaných na týmové spolupráci umělců a vědců, které by měly tuto entropii redukovat. Harrisonovi charakterizují Force Majeure metaforicky jako blížící se bouřkovou frontu, jako dvě vynořující se a exponenciálně se rozvíjející proměnlivé hranice, před nimiž jsme nuceni ustupovat: hranici vody, která na okrajích všech kontinentů vystupuje na zem a stoupající vlnu horka, zasahující a ovlivňující celou planetu a všechen život na ní. Tyto dvě entropické síly, které budou v příštích letech vyvolávat extrémní stres v životních systémech celé planety, nemůžeme žádnou mechanickou silou zastavit tak, jak jsme to dělali dřív. Harrisonovi jsou nicméně přesvědčeni, že díky spolupráci umění a vědy můžeme tuto situaci reimaginovat a objevit protisílu, která nám umožní adaptovat se na Force Majeure v měřítku, v němž působí, a naučit se uvnitř ní žít; klíčové podle nich je, aby byl tento proces správně aplikován v příštích padesáti letech.
Eko-kulturní Poloostrov Evropa
Způsoby a strategie, jak bychom se mohli s problémy klimatické krize vyrovnat, zkoumají Harrisonovi celkem ve čtyřech svých projektech – na dvou místech v Kalifornii a dále v Evropě a střední a východní Asii. Jako klíčový modelový projekt se jeví Poloostrov Evropa, který od roku 2001 prošel celkem třemi fázemi proměn. Jeho cílem je podle Harrisonových „zrození nového stavu mysli“ – má totiž potenciál nově Evropu sjednotit. Harrisonovi definují poloostrov Evropu, jenž se rozkládá od ruských plání na východě až po britské ostrovy na západě a na severu a jihu je ohraničen Severním a Středozemním mořem, jako velmi koherentní území a svého druhu protoikonu Evropy. Za jeho typický rys považují složitý prstenec terénu, který sestává z horských hřbetů, lesů a odtokových bazénů řek a táhne se od Pyrenejí přes Alpy, Dolomity a Apeniny až po Karpaty. Tento neobyčejně rozmanitý a komplexní terén definují jako nový typ high ground (vyvýšených území), jejichž spodní hranice se nachází tam, kde se začínají rozlévat řeky; chápou ho jako charakteristický vzor Evropy, který umožnil její velkou biologickou a kulturní rozmanitost a který je základem její ekologické stability – základem pro „rozvinutí nového transevropského diskurzu o přírodě a evoluci budoucího dobrého bytí Evropy.“....
Autor je historik umění, kulturní aktivista a překladatel.
Kontakt: sarvanga@centrum.cz