Ekopsychologie: průzkum území

Sigmund Freud v roce 1901 přednesl svoji slavnou sérii přednášek pod názvem „Psychopatologie každodenního života“. Jeho cílem bylo seznámit veřejnost s novým, tehdy ještě tajemným vědeckým oborem zvaným psychoanalýza. Šel na to chytře: aby ukázal, jak prostřednictvím známých věcí odhalovat potlačené sexuální a agresivní emoce uložené v nevědomí, použil vtipy, dvojsmysly a přeřeknutí.

Dnes by podobná přednášková série mohla odkazovat na zprávy o ničení ozónové vrstvy, o toxickém odpadu, nebo skleníkovém efektu. Environmentální problémy se staly psychopatologií našeho každodenního života. Odhalují cosi, co by Freud ještě patrně ani nedokázal pojmenovat. Zatímco hluboko v našich myslích pořád doutnají emoce sexu a násilí, vynořila se úzkost z něčeho, čemu říkám hlubší porušení rovnováhy, čili „ekologické nevědomí”. Na této úrovni panuje represe – potlačení našeho zděděného povědomí, že s entitou, která zrodila lidskou mysl, tedy s planetou Země, jsme bytostně propojeni. Pokud psychózu lze označit jako život ve falešné realitě, pramení naše současná psychóza z mylného představy, že my lidé nemusíme být s planetárním domovem emocionálně propojeni.

V průběhu století, kdy se psychologie stala novým odvětvím lékařství, jsme se něčemu naučili. Totiž že rozumnost, propojující jednotlivce se společností není nutně totožná s rozumností, propojující nás se všemi dalšími bytostmi s nimiž planetu sdílíme. Pokud bychom mohli zaujmout postavení vně lidské entity, pak by se představa, ve které se v našem sociálním kontextu pokládáme za ztělesnění rozumu a rozumného chování, projevila jako symptom šílenství. Nicméně podle většinového pohledu není větší bláznovství než tvrzení, že zvěř a rostliny, hory a řeky jsou schopny mít nějaký „úhel pohledu“. Jsme naopak přesvědčeni, že rozum – jako smysl pro čest, slušnost, nebo soucit – je výsostně sociální kategorie. Že je to kvalita uvažování, které chápe pouze jiné uvažování. A uvažování nemůže přece sídlit jinde než uvnitř lidské hlavy.

Tato esej se zabývá ekopsychologií^₁. Svoji úvahu o větší míře rozumnosti začínám tam, kde by většina nejspíš předpokládala hranice rozumnosti – na pomezí mimolidského světa. Dnes předponu „eko“ vkládáme rádi před různá slova jako jsou ekopolitika, ekofilozofie, ekofeminismus, ekokonzumerismus, dokonce ekoterorismus... Výsledek nevypadá vždy pěkně, ale je to příznak doby. Ten drobný praporek neologismu vlaje nad naším jazykem jako varování před blížící se bouří, je projevem opožděné obavy o budoucnost planety. Takové občas snad nešikovné spojení „eko“ s oblastmi jako jsou politika, ekonomika, nebo umění ukazuje, že si začínáme uvědomovat, kolik aspektů našich životů problematika životního prostředí ovlivní.²

Ekopsychologie je snahou překlenout dlouhou dějinnou propast, která vznikla uvnitř naší kultury, propast oddělující psychologické od ekologického a pokouší se o vzájemnou provázanost zájmů planety a zájmů lidstva. Doufám, že se mi podaří dokázat, že přemýšlení o ekologii planety může propojit vědu a psychiatrii, poezii a politiku, a že proniká i do našeho nejhlubšího duchovního ustrojení. Volání Země o pomoc před následky trestné výpravy průmyslového systému, tedy systému, který jsme sami vytvořili, je zároveň naším vlastním voláním po dimenzích a kvalitách života, tedy hlasem, který nás může osvobodit a umožní se stát opravdu lidskými bytostmi, jakými jsme se narodili.

Kdysi bývala každá psychologie „ekopsychologie“. Ti, kdo se snažili léčit duši vycházeli z přesvědčení, že lidská přirozenost je nedílnou součástí světa, který člověk sdílí se zvířaty, rostlinami, kameny a nehmotnými vesmírnými živly. Tak jako bývala každá forma lékařství považována za „holistickou“ – za léčení jak těla, tak mysli a duše – a nebylo třeba ji za takovou označovat, byla každá psychoterapie automaticky propojená s celým vesmírem. Teprve psychiatrie moderní západní společnosti separovala „vnitřní“ život od „vnějšího“ světa – jako by to, co se nachází uvnitř člověka nebylo zároveň součástí vesmíru, něco skutečného, něco co nelze poznat odděleně od zkoumání přírody.

Vezměte jako příklad DSM, což je diagnostická a statistická příručka, která je pevným pomocníkem moderní psychiatrie _². Je to kanonizovaný seznam všech oficiálně uznaných neuróz, které najdete v naší společnosti, široce využívaný pro lékařské, právní a pojišťovací účely. V DSM nalezneme tak exoticky znějící pojmy jako „schizoafektivní porucha narcistické osobnosti“ nebo „porucha autistického spektra v dětství“. Jsou tu hlavně nejrůznější pojmy spojené s drogovou závislostí: „halucinogenní afektivní porucha", „halucinogenní bludná porucha“, „halucinogenní pseudo-halucinace“. Možná mimo zoofilie tam nenajdete jedinou psychickou nemoc, která by kladla šílenství do souvislosti s mimolidským světem, odkud vyrůstá jak vědomí, tak pocity odpovědnost za životní prostředí.

Staří alchymisté hlásali „co je nahoře, je také dole.“ Jsou to slova, ve kterých je obsažena celá kosmologie: nebesa podle alchymistické tradice byla nahoře a země, včetně živé vrstvy byla dole. Dohromady pak tvořily jedinou vesmírnou jednotu, harmonicky rezonující uvnitř Boží mysli. O několik staletí později toto paradigma moderní věda empiricky potvrdila. Také my prožíváme pocit jednoty se světem. Víme, že stejná hmota a stejné zákony najdeme kdekoli ve vesmíru. Stejná je stavba atomů a stejné chemické složení hmoty, tytéž zákony a principy platí v buněčném složení krve a kostí i v hmotě těch nejvzdálenějších galaxií. Dospěli jsme k poznání, že naše planeta a veškerý život na ní je složen z elementů, jejichž původ je uvnitř jádra prvotních hvězd.

Alchymisté věřili, že základní hmotu lze proměnit na vzácné prvky. Pokud by se obyčejný vodík uvnitř hvězdného jádra rozžhavil na teploty, daleko přesahující kapacitu jejich primitivních pecí a byl by takové teplotě vystaven po nepředstavitelně dlouhou dobu, promění se ve zlato. Řekněme, že i pokud by v tomto měli alchymisté pravdu, šlo by jen o domněnku. Výzkum nitra hmoty byl u alchymistů z našeho pohledu příliš povrchní, než aby poskytl přesné fyzikální znalosti. Ale třeba mohli mít alchymisté na mysli něco jiného? Možná jim nešlo ani tak o poznání skutečnosti, jako o objevení něčeho, co se za fakticitou ukrývá? Vždyť „nahoře“ byl makrokosmos, svět nebeských sfér se zástupy andělů a Matkou Přírodou, který byla všeobjímající jako celá planeta Země. „Dole“ byl pak mikrokosmos lidské duše. A mezi vnější nebeskou moudrostí a vnitřní lidskou existencí panoval hluboký princip propojenosti. Makrokosmos promlouval k mikrokosmu; mikrokosmos ovlivňoval makrokosmos. Vedli spolu živý dialog. Porozumění Vesmíru znamenalo schopnost naslouchat hudbě sfér, slyšet hlas, kterým Země promlouvá. Moudrost znamenala propojenost.

Také v tomto textu se pokouším o propojení obou sfér existence: velkého a malého, vysokého a nízkého, vnějšího a vnitřního. Jenže z našeho dnešního pohledu je „makrokosmos“ hájemstvím přírodních věd, tedy onoho nejúžasnějšího kolektivního intelektuálního počinu modernity. Není to jediná činnost, ale čítá ty nejrůznější vědecké obory: fyzika, astronomie, chemie, biologie. Každý z nich se dnes dělí na řadu dalších specializací a podoborů. A „mikrokosmos“ – jako říše mysli, duše, emocí znamená psychologii, studium lidské zkušenosti, metody jak interpretovat duši na pohovce psychiatra, případně introspektivní svědectví spisovatelů a básníků. Větší část těch minulých dvou set let jsme usilovali, aby tyto říše zůstaly oddělené, což se odrazilo dokonce v obecném jazyce: jako směřování k „rozumnému“ myšlení a ke „zdravé“ vědě. Hmota patří přece sem a mysl tam. Tam venku je vše, co je objektivní; uvnitř vše co je subjektivní. To první je bezpečné teritorium matematických rovnic, to druhé temná mlhovina nestálých pocitů, snů a halucinací. Myšlenky nejsou věci a věci nejsou myšlenky.

Díky takovému rozdělování jsme sice dospěli k mnohým poznatkům o strukturách a funkcích přírody a díky umělcům a psychologům získali překvapivé porozumění o povaze lidského srdce. Ale to odloučení vnitřního od vnějšího a horního od spodního nebylo víc, než dočasný nástroj, prostředek k shromažďování dalších a dalších faktů. Věda ze své podstaty směřuje ke spojitosti, někdy dokonce navzdory sobě samé. Zatímco specializace znamená zúžení, velké dobrodružství teorie spočívá v rozšiřování; věda cílí k celistvosti a pokud je pěstována pečlivě, nové vědecké objevy propojují nesmírné oblasti bádání.

Vědci se dnes snaží dospět k „Teorii všeho“, k Velké sjednocené teorii⁴. Někteří se dokonce do ní pokoušejí zahrnout aspekty kultury, psychologie a náboženství. Jejich úsilí je upřímné, i když občas poněkud kusé. Co mystici nacházeli kdysi v popelu inspirace, vrací se pomalu a pracně jako konvergence vědeckých oborů. Tato moderní syntéza probíhá na dvou liniích: kosmologické a ekologické. Zde bych měl nejspíš uvést, že Antropický princip a hypotéza Gaia_⁵, které zde označuji jako příspěvky k tomuto konceptu, jsou poměrně nedávné a jsou tedy námětem vášnivých debat, pohybujících se na pokraji „divoké vědy“. Dosud jsou v procesu artikulace, takže jsou občas náchylné k bizarním formulacím. Někdo by asi namítl, že vzhledem k této novosti zde příliš spěchám. Ale oba koncepty jsou výsledkem dlouhotrvajících tendencí moderní vědy a potřebují filosofickou reflexi. Tou je naše hlubší porozumění hierarchickým přírodním systémům. Hypotéza Gaia a Antropický princip odkazují na složité struktury vesmíru a jde o ty nejambicióznější snahy o zobecnění. Ať jsou nové výzkumy uspořádané komplexity jakkoliv rigorózně vědecké, posouvají současnou přírodní vědu na pokraj metafyziky. Tedy tam, kam se řada vědců zdráhá pochopitelně vstoupit. Nicméně dříve nebo později se budeme muset otázkám prohlubující se složitosti vesmíru věnovat. Z hlubokých systémů přírody, odkud pochází a ke kterým se vztahují naše myšlení, naše kultura a samotná věda, vzniká nový jazyk, řeč díky níž získává Země svůj vlastní hlas.

Je mi jasné, že se ozvou vědečtí puristé a budou protestovat, aby amatéři, jakkoliv respektovaní, čerpali z jejich intelektuálního vlastnictví. Ale vždyť opravdu velké vědecké myšlenky jen zřídka zůstaly delší dobu neposkvrněny: Galileova astronomie, Newtonovy zákony pohybu, Darwinova evoluce, všechny si rychle přivlastnila širší kultura, a ještě víc to platí pro Freudovu jakoby-vědu o duši. Přestože není "čistá věda" většinou vnímána ve společenském nebo etickém kontextu, chtěl bych onu zející propast mezi osobním a planetárním překlenout tím, že zde naznačim politické alternativy.

Projekt přichází s jistým zpožděním. Očekávám, že budoucí historici, pokud budou studovat druhou polovinu dvacátého století se budou divit, jak to, že tak málo myslitelů si povšimlo významu revoluce v kosmologii, k níž došlo za jejich života. Bez nadsázky bychom mohli tvrdit, že tato generace vstoupila do postmoderního vesmíru, což byl vesmír, lišící se tak zásadně od vesmíru Koperníkova, Keplerova a Newtonova (snad dokonce Einsteinova, Hubblova a Shapleyho), asi tak, jako se odlišoval od vesmíru Ptolemaiova. Některé okolnosti té přeměny jsou známy. Objevy podivných astronomických objektů jako kvasar, pulsar, černá díra, měření reliktního záření, nebo teorie Velkého třesku vzbudily pozornost masových médií a televizních pořadů. Ale jedna věc je popisovat je v jejich technických detailech a něco jiného je zásadní význam takových velkých vědeckých objevů vysvětlit.

Nová kosmologie postrádá etický konsensus, který filozofové a umělci propůjčili kdysi newtonovskému obrazu světa. Tento konsensus platil tak dlouho, dokud se věda spoléhala na božskou autoritu a přísahala na jedinečnost lidského rozumu. Není nic zbytečnějího, než v průběhu posledních staletí trvat na zachování těchto hodnot a vykládat zdravý rozum v kulturním kontextu, kde nebylo místo pro Posvátné, kde byl život ve vesmírných souvislostech pokládán za pouhou náhodnou anomálii. Taková kosmologie je dnes pomalu na ústupu. Nastal čas pro nový dialog mezi vědeckým intelektem a lidskými zájmy. Pro začátek nabízím následující myšlenky.

Ekopsychologie: Principy

1. Ekologické nevědomí tvoří základní podstatu (lidské) mysli. Potlačování ekologického nevědomí je podle ekopsychologie hlavní příčinou bláhového šílenství industriální společnosti; cesta směrem k obnovení rozumu znamená uvolnění ekologického nevědomí.

2. Obsah ekologického nevědomí je živoucí záznam vesmírné evoluce, sahající až k dávné, počáteční události Velkého třesku. Současné výzkumy uspořádané komplexity přírody dokládají, že život i myšlení během evoluce vznikly jako vyvrcholení přírodních systémů, tedy fyzikálních, biologických, mentálních a kulturních procesů, které Vesmír konstituují. Z těchto poznatků nové kosmologie ekopsychologie vychází a snaží se je proměnit ve zkušenost.

3. Tak jako posláním předchozích terapií bylo osvobození událostí uložených v nevědomí, je posláním ekopsychologie probudit náš přirozený vztah k okolnímu prostředí, vyrůstající z roviny ekologického nevědomí. Ostatní terapie léčí pocity odcizení mezi lidmi, mezi člověkem a rodinou, nebo mezi člověkem a společností. Smyslem ekopsychologie je léčit pocity odcizení, které jsou hlubší a ke kterým došlo mezi člověkem a přírodním prostředím.

4. Podobně jako u dalších druhů terapie je i pro ekopsychologii rozhodující vývojová životní etapa dětství. Ekologické nevědomí je regenerováno dětskými schopnostmi okouzleného vnímání skutečnosti. Pokud by způsob rodičovské péče a výchovy mláďat tuto přirozenou zkušenost zachoval a pěstoval, potom by ekopsychologie neměla terapeutickou funkci.

5. Protože je způsob výchovy dětí v naší kultuře právě opačný – je totiž založen spíš na potlačování vrozeného dětského animismu – ekopsychologie schopnost dětského prožívání u funkčně „zdravých“ dospělých jedinců může obnovovat. Ekopsychologie čerpá svoji inspiraci z různých oblastí, i když si je pro péči o ekologické já přizpůsobuje – jsou to například tradiční léčebné techniky přírodních národů, přírodní mysticismus jejich náboženství a umění, prožitky divoké přírody, nebo poznatky hluboké ekologie_⁶.

6. Ekologické já tříbí a posiluje naše povědomí o morální odpovědnosti člověka k planetě, podobně jako je tomu u morální odpovědnosti k ostatním lidem. Upevňuje v pletivu společenských vztahů a v oblasti politického rozhodování pocit odpovědnosti.

7. K terapeutickým úkolům, které jsou v ekopsychologii nejzásadnější je přehodnocení nutkavě „maskulinních“ povahových rysů, prostupujících stávající politické a mocenské struktury, které vedou k ovládání přírody, jako by to bylo cizí, bezprávné teritorium. V tomto ohledu ekopsychologie významně čerpá z jistých (ne všech) myšlenek ekofeminismu a feministické spirituality.

8. To co přispívá k posílení malých sociálních struktur, ke stimulaci osobního, posiluje ekologické já. To co přispívá k převaze velkých měřítek, k oslabení osobního, ekologické já oslabuje. Ekopsychologie zde zásadně zpochybňuje principy racionality městko-industriální civilizace, ať je to její kapitalistická nebo socialistická forma. Radí abychom „zmenšovali, zpomalovali, decentralizovali a demokratizovali“.

9. Ekopsychologie je postavena na poznatku, že mezi tím co je dobré pro planetu, a tím, co prospívá lidem vládne synergie. Termín „synergie“ jsem použil vědomě, kvůli teologickým souvislostem. Jde o víru, že v hledání spásy je lidské a božské úzce propojeno. Nebo jazykem současné ekologie: zájmy planety jsou totožné se zájmy lidstva a lidská práva jsou totožná s právy Planety.

článek vyšel v časopise Trumpeter (1992) ISSN: 0832-6193, pod licencí Creative Commons,

přeložil Miloš Vojtěchovský, jazyková redakce Vít Bohal, Praha 2022

1. termín „ekopsychologie“ je spojován většinou s dílem Theodora Roszaka (1933 – 2011). Použil jej v publikaci The Voice of The Earth: Discoveing The Ecological Ego vydané v roce 1992 a v roce 1995 ve sborníku Ecopsychology: Restoring the Earth, Healing the Mind, Theodore Roszak, Mary E. Gomes a Allen D. Kanner. Detailní rozbor genealogie pojmu viz: John Scull, Ecopsychology:Where Does It Fit in Psychology in 2009? The Trumpeter, Volume 24, Number 3, 2008,(trumpeter.athabascau.ca/index.php/trumpet/article/view/1100/1429)

2. "Eko - (oeko-, oko-) je odvozeno z řeckého oikos – dům, domov. Tradiční vědecké přesvědčení o objektivní povaze veškerého jsoucna degradovalo lidskou subjektivitu na cosi neskutečného, iluzorního a vposledku nejsoucího. Po celý novověk je západnímu člověku vštěpováno přesvědčení, že to, co je, je zcela odlišné povahy, než jak je sám sobě zkušenostně dán. Člověk tak byl metodicky a záměrně odcizen skutečnosti i sám sobě. Svět přestál být člověku domovem a člověk se stal cizincem, bezdomovcem. Podle toho se také ke světu choval: zpustošení světa je jen druhou stránkou odcizení."  in Zdenek Neubauer / Holo, Eko, Trans – předpony Nového Věku, in Revue Souvislosti, 4–5/1993,

3. DSM-5, Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, Hogrefe – Testcentrum, 1. české vydání, Praha 2015

4. viz například John D Barrow, Teorie všeho: hledání nejhlubšího vysvětlení, Mladá fronta, 1996.

5. Antropický princip je kosmologická hypotéza kosmologa Brandona Cartera kterou formuloval v roce 1973. „Slabá“ verze předpokládá, že vesmír má takovou strukturu, že zde mohl vzniknout život a člověk. Podle „silné“ verze do základů vesmírů byly uloženy specifické informace, aby inteligentní život vzniknout musel. Teorie Gaia, nebo Hypotéza Gaia, je vědecký model podle kterého je Země cosi jako superorganismus, schopný autoregulace díky organismům, žijících na zemi. Teorii v 60. letech 20. století zveřejnil klimatolog a chemik James Lovelock a na podnět spisovatele Williama Goldinga ji pojmenoval podle řecké bohyně Gaii.

6. Hlubinná ekologie – filozofie radikálního ekologického hnutí. Termin Deep ecology začátkem 70.let 20. století použil Arne Naess pro označení orientace radikálního ekologického hnutí, jež překonání ekologické krize spatřuje v hluboké proměně současné civilizace – na rozdíl od reformistického směru, který se soustřeďuje na dílčí technologické ekonomické či legislativní řešení. Zatímco pro reformistické ekologické hnutí je cílem uchování životního prostředí a přírodních zdrojů pro uspokojení lidských potřeb, pro hlubinně orientované ekologické hnutí je naopak cílem vytvoření nového harmonického vztahu mezi lidmi a pozemskou přírodou. Stoupenci e.h. se shodují v názoru, že rozmanitost forem života je hodnotná nejen svou skutečnou či možnou užitečností, ale také sama o sobě.
viz: encyklopedie.soc.cas.cz/w/Ekologie_hlubinná

The Trumpeter je environmentálně zaměřený časopis věnovaný výzkumu ekosofie, neboli moudrosti jako výsledku ekologického porozumění a vhledu. Jeho posláním je přispět k rozvoji hnutí hluboké ekologie a kriticky zkoumat a analyzovat environmentální problematiku ve smyslu ekologie v oblastech jako jsou metafyzika, věda, historie, politika. Kritéria hlubšího porozumění je propojením analytičnosti, duchovního vhledu, morální integrity a estetiky.