Toto je jeden z mnoha příkladů dokumentujících současný stav takřka úplně rozvráceného a opuštěného výrobního sektoru. Posun od industriálního k postindustriálnímu šel ruku v ruce s proměnou socialistické společnosti v postsocialistickou. Tento proces charakterizovaly pochybné privatizace státem vlastněných socialistických továren a jejich následná destrukce a pro občany, v první řadě přitom pro zaměstnance výroby, to také znamenalo potlačení jejich základních práv a prostředků nutných pro aktivní, angažovaný přístup k současnosti i budoucnosti (Petrovic, 2013).

Přednáška Ley Vene se zaměří na různé místní umělecké projekty a iniciativy, které kriticky zkoumají historický význam, současnou roli i budoucí využití industriálního dědictví. Mezi vybrané případové studie patří projekty zabývající se textilním podnikem Kamensko (Záhřeb), továrnou na boty Borovo (Vukovar), železárnou Željezara (Sisak), doky Greben, továrnou na zpracování ryb Jadranka (Korčula), uhelným dolem v Labinu a továrnou Jugoplastika (Split).

K industriálnímu dědictví přistupuji jako k určitému druhu nehmotného kulturního dědictví, zahrnujícímu širokou škálu praktik, reprezentací, výrazových prostředků, znalostí a dovedností, jež jsou vlastní jednotlivcům i komunitám, které je chápou jako součást kulturního dědictví, jež si předávají z generace na generaci. Zajímá mě také objevování paralelních a neoficiálních historických narativů průmyslových objektů, zejména těch, které se týkají zkušeností zaměstnanců, pracovních podmínek a každodenního života. V tomto kontextu kladu zvláštní důraz na genderový aspekt práce v továrně a jeho souvislost s emancipací žen a posílením jejich role (jež byla výsledkem ekonomických proměn následujících po druhé světové válce, v období raného socialismu). Vedle toho se chci zabývat institucionalizací socialistické tovární práce a rolí turistického ruchu v komercializaci industriálního dědictví.
Lea Vene