V roce 2010 v centru Záhřebu stávkovali dělníci textilní továrny Kamensko. V tomto celkem ojedinělém případě se textilním dělníkům podařilo zabrat veřejný prostor za podpory mnoha občanských organizací a za velkého zájmu médií i veřejnosti. I přes silný společenský tlak však byla továrna uzavřena, dělníci zůstali na ulici a nebyla jim vyplacena ani poslední mzda.
Toto je jeden z mnoha příkladů dokumentujících současný stav takřka úplně rozvráceného a opuštěného výrobního sektoru. Posun od industriálního k postindustriálnímu šel ruku v ruce s proměnou socialistické společnosti v postsocialistickou. Tento proces charakterizovaly pochybné privatizace státem vlastněných socialistických továren a jejich následná destrukce a pro občany, v první řadě přitom pro zaměstnance výroby, to také znamenalo potlačení jejich základních práv a prostředků nutných pro aktivní, angažovaný přístup k současnosti i budoucnosti (Petrovic, 2013).
Přednáška Ley Vene se zaměří na různé místní umělecké projekty a iniciativy, které kriticky zkoumají historický význam, současnou roli i budoucí využití industriálního dědictví. Mezi vybrané případové studie patří projekty zabývající se textilním podnikem Kamensko (Záhřeb), továrnou na boty Borovo (Vukovar), železárnou Željezara (Sisak), doky Greben, továrnou na zpracování ryb Jadranka (Korčula), uhelným dolem v Labinu a továrnou Jugoplastika (Split).
K industriálnímu dědictví přistupuji jako k určitému druhu nehmotného kulturního dědictví, zahrnujícímu širokou škálu praktik, reprezentací, výrazových prostředků, znalostí a dovedností, jež jsou vlastní jednotlivcům i komunitám, které je chápou jako součást kulturního dědictví, jež si předávají z generace na generaci. Zajímá mě také objevování paralelních a neoficiálních historických narativů průmyslových objektů, zejména těch, které se týkají zkušeností zaměstnanců, pracovních podmínek a každodenního života. V tomto kontextu kladu zvláštní důraz na genderový aspekt práce v továrně a jeho souvislost s emancipací žen a posílením jejich role (jež byla výsledkem ekonomických proměn následujících po druhé světové válce, v období raného socialismu). Vedle toho se chci zabývat institucionalizací socialistické tovární práce a rolí turistického ruchu v komercializaci industriálního dědictví.
Lea Vene
Lea Vene
Lea Vene je historička umění a kulturní antropoložka
Lea Vene je kurátorkou galerie Miroslava Kraljeviće. Patří k organizátorům filmového festivalu ETNOFILm a je kurátorkou mezinárodního fotografického festivalu ORGAN VIDA. Je aktivní členkou organizace grey) (area – prostoru pro současné a mediální umění. A je také odbornou asistentkou na Fakultě textilních technologií Záhřebské univerzity.
Ve svém výzkumu na poli výtvarného umění a antropologie se neustále vrací k roli vizuálních médií v reflexi každodenního života a kultury prostřednictvím dokumentárního filmu a fotografie (a tedy k tématům jako obrazová etika, sebereflexivní praktiky ve filmové tvorbě, senzorická etnografie, politika reprezentace, vztah mezi My a Oni, politické motivy ve vizuálním výzkumu, participativní a komunitní umělecká praxe či vymezování okrajových pozic ve vizuálním výzkumu).
Lea Vene se také angažuje v Zelené síťi aktivistických skupin (ZMAG), která společně s galerií Miroslava Kraljeviće (GMK) podporuje interakci uměleckého výzkumu s permakulturními praktikami jako model pro vytváření udržitelných, flexibilních a produktivních kultur prostřednictvím pozorování přírodních systémů. Důležité jsou tři základní etické principy: lidská péče, péče o půdu / zemi a spravedlivá dělba hmotných statků. Jádrem permakulturního způsobu myšlení jsou DIY principy a přímé akce. Jednou ročně je zde organizována tematická umělecká rezidence (tématem projektů bylo například: alternativní přístupy k výrobě a zpracování potravin založené na obnovitelných zdrojích, filozofie DIY či ekologická produkce semen).
Dalším projektem, na kterém se Lea Vene podílí, je Industriální dědictví ostrova Korčula – inkluzivní kolaborativní platforma pro vědecký a umělecký výzkum, propojující interdisciplinární přístupy kulturních antropologů, etnologů, kurátorů, umělců, restaurátorů, archivářů a dalších odborníků a zapojující také místní komunity, instituce, sdružení a iniciativy. Ostrov Korčula postavil během posledního století svoji ekonomiku a produkci na zde dobře rozvinutých odvětvích: stavba a montáže lodí, rybolov, zpracování obalů, textil, barvy, laky, lepidla a elektronická zařízení…