"Dělal jsem tam vlastní věci, ale spolupracoval taky s druhými. Otevřely se tam pro mě nové možnosti, setkal se se zajímavými pracemi se zvukem, s performancemi a instalacemi. Klášter jako prostor je dominantní, mísí se tam historie, bylo velmi zvláštní dělat tam akce.... Nakonec asi nebyly peníze na provoz, neustálé konflikty se správcem, Projekt potřebuje víru, nemá to smysl, jestliže nemám rád umění, tak jako obyčejný život. Hermit - to bylo víc věcí dohromady, akce byly mezinárodní, ale měly význam i pro místní lidi, Jako muzeum je to místo pro mrtvé. Hermitem místo ožilo, klášter se stal místem a bodem setkání... Dřív tam byl Metternich, pak to ovládal Památkový úřad v Plzni, začali divně zasahovat do konstrukce. Nakonec Hermit vůbec nesměl být v konventu, jen v prelatuře. Ze začátku bylo těžké utáhnout něco tak velkého... každý rok se zdál být poslední, ale v roce 1995 se podařilo získat hlavní granty na rezidenční programy, tohle trvalo osm let, pak musela odejít M. T., přišli lidé s jinou vizí, společnost přátel Plasy se odtrhla. Bylo to moc důvodů dohromady, spor mezi Ivo Kornatovským a Milošem Vojtěchovským, správcem, památkovým úřadem, asi také moc velký prostor….

z rozhovoru s I.K. zapsala Radka Schmelzová

Pro Kafkovo uvažování je příkladný text, který jsem nalezl na internetu:
"Mimo základní důvodnost práce, souvislosti a vztah k místu, jde o podstupování neustálého rizika, o zachování potřebného tajemství i jeho částečné odkrytí, o nezbytnost intuice, o intenzitu (+ ještě cosi) z dětství, o přítomnost hry, o humor, korigovanou radost i možné následné překvapení, o pracnost vykazující možnost dorozumění, o vědomí souvislostí, o nezaměnitelnost času, ve kterém jsme, včetně politiky, mezilidských vztahů a morálních i etických hodnot, ale i o neomšelost citu a napětí sexu, o vyrovnanost v dobrovolném osamění, o zastavení ve spěchu, o přijímaní ticha a vůní, o překonávání tmy směrem ke světlu… v nezastupitelné objektivitě vymaňující z trapnosti - a také jde o náhodu, která nepřichází sama o sobě. Zajímá mne možnost střetávání, snaha a schopnost obsáhnout více linií - rovin najednou s možným přesahem z jedné do druhé, stejně tak, jako koncentrace na detail i celek současně. To vše v maximálně jasné, naléhavé, lapidární, vizuální formě.

Může to být hromada, kopec nebo prostě celek, sestávající z jednotlivých dílů (řezů), je možné k němu přistoupit z kteréhokoli obvodového bodu (i úhlu) a postupovat k efemérnímu vrcholu, o kterém není jisté zda vůbec existuje…

text Ivana Kafky k přednášce na FaVU v Brně.

Ivan Kafka (1952) vystudoval Střední výtvarnou školu Václava Hollara v Praze (1967- 71), poté absolvoval rok praxe uměleckého kováře v Jihlavě a po nepřijetí na vysokou školu působil jako letištní meteorolog v rámci základní vojenské služby (1974-76). V 80. létech se podílel na organizaci neoficiálních výtvarných akcí, výstav a samizdatových katalogů. Roku 1987 se stal členem uměleckého uskupení 12:15, pozdě, ale přece. Vyrůstal v prostředí formovaném výraznými osobnostmi (rodiče byli výtvarníci: Čestmír Kafka a Olga Čechová) a Ivan Kafka našel originální projev. Od poloviny sedmdesátých let vytvářel projekty, koncipované do prostředí jako je krajina, město, interiéry historických budov, atd. Vychází z uvažování o prostoru, času a místě s charakteristicky lapidárním a precizním zpracováním nápadů. Jeho tvorba odkazuje na uchopování a uspořádání světa, což zahrnuje nejen pobyt a pozorování v přírodě, ale i její zkoumání a třídění podle kategorií. Pracuje s minimalistickými principy multiplicity a seriality, zároveň umí výsledným jednoduchým, univerzálně srozumitelným jazykem oslovit diváka.
Minimalistické prostředky, lyrismus a nesentimentální věcnost vedle schopnosti klást otázky společensko-politické či tázat se po vztahu současné civilizace k přírodě, činí z díla Ivana Kafky součást evropské výtvarné scény.