Karel Adamus

peripatetické básně
Krátká řeč o umění III. akce, dvůr konventu asi 20 min
Klášter Plasy 1992

"Svrchované umění je jako daleká cesta, jdeš dál a dál a jdeš-li nejdál, vracíš se."
parafráze  taoistického citátu

Peripatetické básně (básně psané za chůze) Karla Adamuse vznikají většinou o samotě ve volné krajině. Pouze jeden okruh prací předvádí autor jako performance. Je to cyklus inspirovaný starou čínskou filozofií - taoismems a nazvaný "KRÁTKÁ ŘEČ O UMĚNÍ". Představení není třeba věnovat soustředěnou pozornost a není ani nutné ho vidět celé. Naléhavá jednotvárnost akce, němá artikulace slov básně jsou v každém svém fragmentu spíš symbolem představujícím umění jako cestu...
Karel Adamus, Plasy, 1992


Karel Adamus (1943, Plzeň) je český básník a vizuální umělec. Žije a pracuje v Třinci. Zpočátku pracoval v sémantických hranicích jazyka, později se začal zajímat o oblast vizuální poezie. Své první "Básně-obrazy" vytvořil koncem šedesátých let. Pracoval  v nich se slovem nejen jako s nositelem významu, ale také jako s grafickým symbolem. Většinu své vizuální tvorby označuje souhrnným pojmem Vizuální básně čítajícím několik významových podskupin. Mezi ně patří "Cigaretové básně" (1969-1970) pracují s propalováním papíru a transparentností jeho jednotlivých vrstev. Další podskupinou jsou "Pohyblivé básně" (1970-1971), v nichž Adamus zapojil do struktury a podoby "básně" pohyb. Otáčením jednotlivých jejich elementů si čtenář vytváří vlastní text a způsob jeho čtení. Mezi vizuální básně lze zahrnout i "Básně partitury" (1973-76) – originální autorský příspěvek k partiturám vznikajícím v rámci hudebního minimalismu. Autor se od 70. let zabývá realizací řady "Básní objektů" a "Předmětných básní". Vědomě zde navázal na Jiřího Koláře. Od původní inspirace se důrazem na poetizační aspekt posunul na pozice svébytného autorského přínosu. Jeho objekty, koláže a asambláže jsou charakteristické nejen dadaistickou hravostí, typická je rovněž permanentní přítomnost vizuální metafory. Ta je ostatně podstatnou součástí většiny jeho děl. Procesualita a pohyb, přítomné v jeho "Pohyblivých básních" již v 70. letech, se objevují i v "Peripatetických básních". Autor se při jejich realizaci vrátil k papíru. Výtvarné artefakty, vlastně skutečné básně, vytvářel bez vizuální a racionální kontroly, někdy s využitím jiných než alfabetických systémů. Básně vznikaly za chůze, bez racionální kontroly. Výsledná vizuální podoba těchto básní je ovlivněna prostředím (výstup do hor ...) i povětrnostními podmínkami.  Karel Adamus tím do českého umění druhé poloviny minulého století přinesl řadu nových impulsů a to jak v záměrném zapojení prostředí, v němž dílo vzniká, tak i v explikaci psychomotoriky jako důležitého aspektu, který se podílí na výsledné podobě díla.

S peripatetickými básněmi souvisí "Větrné básně", v nichž se místo psaní dominantním aspektem staly již zmiňované atmosférické vlivy, především vítr. Autor nechává list papíru volně vlát ve větru. Za chůze k němu přikládá štětec nebo pero. Doteky a barevné linie nejsou výsledkem autorova "psaní", ale věcí náhody resp. záznamem větru, jeho síly ale i např. směru. Využitím svitkových papírů, štětců a tuší vznikají zajímavé konotace k dálněvýchodní kaligrafii.  Vedle Vizuálních básní, jež v posledním desetiletí vznikají spíše sporadicky, se Karel Adamus věnuje i psaní textů, v nichž je patrná inspirace východní filosofií. Cyklus těchto krátkých příběhů a promluv vydal v několika dílech pod souhrnným názvem "Po dně a podněžníci".

z textu Martina Mikoláška, 
převzato z: https://www.artlist.cz/karel-adamus-108550/

Související články

Hermit I.: Phonurgiae Liber
Karel Adamus:  (1992)Fotograf: Iris Honderdos Karel Adamus:  (1992)Fotograf: Iris Honderdos