Dcera trhá květiny – otec dělá lodě z kamene¹

Je mi deset. Táta je pořád pryč. Pořád někam jezdí, něco tam dělá, nějaký sochy, nebo co. Když mě veme s sebou, je to strašná nuda, on se celou dobu zabývá svými věcmi a po práci jíme a mluvíme cizí řečí s cizími lidmi. Než si na ně zvyknu, už jsme zase někde jinde, s někým jiným.

Věc Otec dělá lodě z kamene – dcera trhá květiny je stará dvacet jedna let. Snažím si vzpomenout, propojil jsem tenkrát dvě události – sympozium Džbán v Hředlích, pořádané Rabasovou galerií Rakovník, kde materiál ke zpracování byl údajně nejlehčí kámen na světě – spongilit², se sympoziem O počátku, pořádaném Centrem pro metamedia Plasy. Lodě mohou být z čehokoliv, váha materiálu není podstatná, jde spíš o poměr váhy (hmotnosti) a objemu, nepropustnost povrchu. „Nejlehčí kámen“ mi připadal jako materiál, který je ideální pro uskutečnění mého pradávného snu udělat loď z kamene, která by plula. Vybrousil jsem v Hředlích spongilitové skořepiny tak, aby se udržely na hladině a s dcerou Erinkou jsme je pak v Plasích pustili po proudu řeky Střely. Zatímco jsem se slepě zabýval svými „vizemi“, Erinka si obvykle našla nějakou daleko přirozenější činnost, někdy i starodávnější a tajemnější, než sochařství. Například trhání květin. Lodě s květinami pluly, ale protože - jak název kamene odvozený od slova sponge – tedy houba³ (houbovci) napovídá - je nasákavý, a impregnovat jsem ho nechtěl, voda nakonec pronikla na palubu a lodě šly ke dnu. Květiny se neopak vznesly na hladinu a proud je unášel dál, jejich pyl snad až do Severního moře, do Atlantiku. Druhý den jsem chtěl po sobě uklidit a vraky lodí vyzvednout. S Erinkou jsme se vydali mělkou řekou podruhé, ale všechny jsme nenašli.

Martin Zet, srpen 2018

_{¹ Dnes bych věty v názvu seřadil takto.
² Jemnozrnný křemičito-vápenatý slínovec – spongilit – má relativní hustotu ρ = 2,000 - 2,200 kg/m3 (např. pemza má ρ = 2,37 kg/m3)
³ Spongilit je tvořen jíly, prachovými částicemi a zbytky křemitých živočišných hub.}

Martin Zet (narozen 1958 v Praze). Pro jeho tvorbu je charakteristické prolínání různých oborů. Zabývá se sochařstvím, kresbou, videem, textem, fotografií, performancí, akcemi v prostoru i architekturou. Spolupráce i „odstředivost“ jsou pro něj důležité kvality při organizování akcí. V roce 1998 založil v Libušíně Centrum pro současné umění (které je ale od roku 2008 v časově neomezené stávce). Prolíná se v něm vliv rodičů (sochař a tanečnice), od nehybných objektů přechází do úvah o prostoru a trváním gest i věcí v čase. Zajímají ho přesahy v umění, ve společnosti a architektuře. Studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Jiřího Bradáčka a diplomoval u Jana Hány. Působil jako pedagog na FaVU v Brně a na pražské FAMU.

Byla to naprosto jedinečná záležitost. Vunderland 91-92 – ale já jsem v té době organizoval akce, takže docházelo k překrytí v čase, tak jsem tam mnohokrát nebyl. Vlastně ani nevím, kolik lidí tam tím klášterem prošlo, ale byla to výjimečná záležitost, já vlastně ani nevím, jak to vyjádřit. Křížení poledníků. Byla to kombinace silného místa a výběru lidí. Byla to otevřená organizace. M. Vojtěchovský, který tvořil duši – koncept a Martina Tomášková – tvoření komunity, jaký se sešli lidé, přítomná duše. Vlastně mi zajímá, co zjistíte.

Martin Zet, multimediální umělec, zakladatel ZCCA Libušín
září 2003, Libušín, okres Kladno

zapsala Radka Schmelzová