Hluk a ticho

Zvuková krajina a spiritualita
Hillel Schwartz

Hillel Schwartz (1948) je básník, historik kultury, překladatel a autor řady knih, v tomto kontextu hlavně publikace Making Noise: From Babel to the Big Bang and Beyond (Zone, 2011, 2016). Studoval na Yale University, University of California v Berkeley a Brandeis University, působil na katedrách historie, humanitních věd, religionistiky, literatury a komunikace na Kalifornské univerzitě v San Diegu, na Státní univerzitě v San Diegu a na Floridské univerzitě. Jeho práci podpořila National Endowment for the Humanities a American Council of Learned Societies. Mezi jeho další knihy patří například The Culture of the Copy: Striking Likenesses, Unreasonable Facsimiles (Zone, 1996, 2014); Century's End: A Cultural History of the Fin de Siècle—From the 990s Through the 1990s / Konec století: Kulturní historie Fin de Siècle od 90. do 90. let (Doubleday, 1990); Never Satisfied: A Cultural History of Diets, Fantasies, and Fat / Nikdy nespokojeni: Kulturní dějiny diet, fantazií a tuku (Free Press, 1986). Jeho knihy vyšly v překladech do němčiny, španělštiny, portugalštiny, italštiny, korejštiny a čínštiny. Jeho překlady z korejštiny ve spolupráci se Sunny Jungem byly vydány v několika svazcích poezie a jeho básně byly uvedeny v mnoha časopisech. Inicioval také americké a mezinárodní projekty v oblasti udržitelnosti: například Sage Case Management v San Diegu, které poskytuje pomoc lidem v složité zdravotní situaci. V poslední době se zabývá proměnami pojetí termínu „nouzový stav“ od konce 18. do současnosti a na oblast zvukového mapování.


Mnozí by asi souhlasili, že dnes žijeme v hlučném světě, ve světě snad dokonce hlučnějším, než kdy předtím. Pro některé z nás je ten hluk něčím povzbudivým: znamená život, vzrušení, průmysl, oslavy; hluk doprovází rušné trhy, bouřlivé rozmluvy, velkolepé hemžení turistů, společenský provoz. Pro ty ostatní je hluk naopak vážným příznakem znečištění, něco nepříjemného, unavujícího, ohlušujícího, vyčerpávajícího; čímsi, co zosobňuje sobectví a narušení, absenci smíření a harmonie.

 

Jak by to dopadlo, kdybychom průměrného obyvatele Západu požádali, aby se rozhodl, zda se přikloní na stranu těch, kteří usilují o ticho nebo na stranu příznivců pokřikování? Nejsem si tím jistý, ale pro zapřísáhlé měsťany ticho může být poněkud tísnivé. V posledních dvou stoletích si západoevropané a severoameričané nicméně opakovaně stěžovali na pouliční prodavače a hudebníky, důrazně protestovali proti hluku pozemního a leteckého provozu, vymýšleli nejrůznější reklamy na tichá auta, tichá letadla, bezhlučné toalety, myčky, tiché podlahy, tiché stropy, tiché zubní protézy a tiché sekačky na trávu. Kromě petard, tranzistorových rádií, mechanických hraček, večírků a poplašných zařízení proti vloupání se hluk zdá jako horší zboží, než je ticho.

Ticho je dnes stejné zboží jako tma; abychom světlo utlumili, nakupujeme polarizační sluneční brýle, tlusté záclony a pásky na oči, a abychom sebe nebo jiné chránili před nadměrným hlukem, obstaráváme si protihlukové tlumiče, generátory na bílý šum, obklopujeme se zvukotěsnými panely a strkáme si špunty do uší.

Nicméně kdybychom měli prokázat, že svět je hlučnější, než že je přesvětlený, bylo by to nesnadné. Naše pouliční osvětlení, naše neonové reklamy, domovní osvětlení, reflektory, světlomety, bóje, přistávací světla a kapesní baterky noc změnily, nejen pro ty z nás, kteří bydlí třeba v domě na předměstí, v bytě v sedmnáctém patře, ale také těm, kdo si vyjeli na rychlé nákupní výpravy do obchodů za hranici, nebo na nějaký nonstop výlet. Veřejné osvětlení nám umožnilo výhody 24hodinové pracovní doby, nepřetržitého nakupování a možnost být pod neustálým dohledem. Veřejné osvětlení lidem umožňuje rychleji cestovat po zemi a nad zemí, a naše světelné parky jsou tak zářivé a všudypřítomné, že astronomové hořekují, protože miliardy našich malých umělých sluncí přesvítily světlo hvězd na noční obloze.

K ničemu tak dramatickému u hluku nedošlo. Julius Caesar už před dvěma tisíci lety zakázal povozům hřmotit po římských dlážděných ulicích pozdě v noci. Pokud v jeho době ještě nebyly sirény, v době královny Alžběty nebo Napoleona byly používány pronikavé nástroje, jako jsou gongy, píšťaly a trubky. Pokud tehdy ještě neexistovaly nákladní auta, přesto už jezdily drkocající povozy nerovnoměrně naložené cihlami a hřmotícími trámy. Pokud ještě nezněly přetlakové rány za nadzvukovými letadly, rozléhalo se často v bouřkách snad ještě hlasitější a pronikavější hřmění. Pokud ještě neexistovaly sbíječky, stálo za kovadlinami tisíce kovářů. I když ještě neexistovaly slévárny, klapaly mlýny na obilí s vrzajícími mlýnskými koly, později buchary bušící do hadroviny používané k výrobě papíru. Přestože tehdy nekvílely všude motorové pily, mohli jste si vybrat z jiného sortimentu veřejných muk: muži kvílící na skřipcích, naříkající ženy vpletené do kola a hýkání bitých koňů. Ještě neskřípaly lokomotivy táhnoucí dlouhé soupravy nákladních vozů, ale byly zde koňské povozy, tažené hýkajícími zvířaty s klejícími kočími.

Možná že po setmění nastává větší hluk; pokud je to pravda, zvýšená hlučnost souvisí s rozšířením umělého osvětlení, které nás motivuje k tomu, abychom po západu slunce byli činorodější a hlasitější. Nicméně i vůči tomuto kontrastu bychom mohli vznést námitku: i když v předmoderním světě nebyly ještě autoalarmy, pípače nebo mobilní telefony, existovalo už výstražné zvonění oznamující ničivé požáry, dětský pokřik pronikající tenkými stěnami a okny (látkovými, později papírovými nebo skleněnými), a neustále překřikující se hluční sousedé. I když nebylo ještě rádio ani televize, téměř týdně probíhaly nějaké bouřlivé oslavy, lidové slavnosti a náboženské průvody, vrcholící hlučnou oslavou v tom nebo onom hostinci. Pouliční muzikanti vrzali na své niněry a za soumraku se dali do práce halekající podomní prodavači, nabízející své zboží až do ranního úsvitu. A jestliže nám tenkrát nad hlavami nekroužily hřmotící helikoptéry, zvuková krajina zněla (často špatně vyladěnými) kostelními zvony, jejichž hlas dnem i nocí přicházel ze všech stran.

Překvapivý úspěch kampaně za omezení kostelních zvonů v 19. a počátkem 20. století je v tého souvislosti podstatný, neboť kostelní zvony přibližně od 16. století nebyly ani hlasitější, ani jich nebylo víc. Malá ukázka z kampaní volajících po zákazu bití kostelních zvonů svědčí o tom, že se nejednalo jen o proměnu zvukové krajiny, ale o posun v pojetí jistých druhů každodenního zvuku, včetně změny představy, co vlastně hluk znamená.

Soudní řízení Crump vs. Lambert v Anglii roku 1851 vedlo k zákonnému omezení zvonění z jistého kostelíka (sousedícího s Crumpovým domem) … tečka. Zatímco doposud mohla církev snadno zařídit uzavření ulic, aby nedocházelo k možnému narušení sobotních mší povykujícími (a tedy údajně nemorálními) chodci, zvony svolávající věřící do kostela se v obecném povědomí postupně staly tím, co dokonce převyšovalo ohlušující pískot továrních píšťal, svolávajících dělníky do práce a oznamujících konec pracovní směny. Newyorský lékař J. H. Girdner v roce 1898 usilující o zahájení kampaně proti hluku napsal, že „zvonění kostelních zvonů ve velkých městech je dnes, tedy v čase nesčetných hodin a hodinek, cosi prostě barbarského.“1

Barbarského! Samotné slovo barbar jsme převzali od Římanů, kteří — podrážděně zápasící s jazykem kmenů žijících na periferii impéria — považovali tyto národnosti za hloupé brepty a koktavce, mumlající si své bar-bar-bar-bar-bar. Zněly sluchu moderních mužů a žen kostelní zvony také tak podivně a nesmyslně? Jistý anglický kritik z osmdesátých let 19. století zaujal v odmítání bití kostelních zvonů téměř tak extrémní pozici jako Girdner. Stěžoval si, že „v našich městech a obchodních centrech si sluch nikdy neodpočine“, a že „k těm neuvěřitelně otravným a rušivým prvkům“ městského života patří „německé kapely, varhany, kostelní zvony, železniční píšťaly a podobně.“ Jde o pozoruhodný seznam, protože je zde zvonění kostelních zvonic kladeno do souvislosti s čímsi frivolním a rušivým. Julia Barnett Riceová, tedy zakladatelka první Společnosti pro potlačení zbytečného hluku (Society for the Suppression of Unnecessary Noise)a, která vznikla v New Yorku v roce 1906, s pobavením připomíná svoji návštěvu Paříže v roce 1907, kdy ji „navštívil francouzský spisovatel Marcel Prevost, s nímž jsme se smáli nad podivným zvykem, který v Paříži sdílí s většinou evropských měst, totiž že je celou noc člověk buzen kostelními zvony, aby se mohl každou čtvrthodinu dozvědět kolik je hodin.“ V roce 1908 jistí curyšští občané — a tedy jistě nadšení časoměřiči par excellence — protestovali proti tomu, aby sedmnáct městských zvonic každou půlhodinu od čtyř do sedmi hodin zvonilo; jiní Curyšané se naopak zvonění zastávali; ne snad — jak by se dalo třeba očekávat — protože by šlo o součást jejich zbožných tradic, ale jako něco, co podporuje švýcarskou vytrvalost, podporuje ostražitost, nezávislost a — možná za časného jitra — také míru připravenosti. V té době ti z Londýňanů, kteří si oblíbili usínat v útulném středu globálního impéria, zakazovali mezi devátou večerní a devátou ranní zvonění kostelních zvonů. Občané španělského Bilbaa, hledící do budoucna a někteří z nich snad sympatizující s myšlenkami anarchistického a republikánského hnutí, projevovali hluboký vzdor ke zvonění jakýchkoli kostelních zvonů, protože zvony prý nepatří „k moderního městu“, natož „do roku 1908, kdy hodiny a hodinky ukazují čas a gramofony a piano ukazují hudbu“. V roce 1930 reverend IG Murray z Johnson City v Tennessee naříkal nad téměř všeobecným mizením zvuků kostelních zvonů, zvoucích „k bohoslužbě v sobotu ráno a večer, ke svatbám a pohřbům, a oznamujících rekviem za mrtvé“. Nyní sám musel oznámit rekviem za ty neúnavné zvony, které on sám považoval za „účinný a úsporný nástroj religiozní a církevní reklamy“ a které pilně hlásaly „Boží skutečnost“.2

Jak je pak možné, že po celém tisíciletí, kdy církevní zvony ohlašovaly slavnostní nebo radostné svátky a velkolepé ekonomické výzvy, mohly — odhlédneme-li tedy od krátkých záchvěvů nedělního rána — být tak účinně umlčeny? Jak to, že tak úctyhodná a zdánlivě nevinná zvuková tradice mohla být tak rychle, vlastně během padesáti let, pokládána za obtížný projev hlučení?

Zvuky kostelních zvonů z čistě environmentálního, architektonického úhlu pohledu byly náhle vnímány jako by byly hlasitější a vtíravější. Dílem také díky všem těm úpravám interiérů budov, výtahům, novým způsobům osvětlení a ventilace, prudce rostoucím cenám městských nemovitostí, se koncem 19. století metropolitní oblasti začaly plnit vyššími budovami — obytnými a kancelářskými budovami a jejich obyvatelé žili nebo pracovali výše, než tomu bylo v minulosti. A proto i blíže kostelním věžím. Kostelní zvony divoce rezonovaly také dole ve vnitřních prostorách a chodbách ze skla a cihel, tvořených impozantními řadami ozvučných struktur, a chodci a měšťané mohli jejich vibrace lépe vnímat.

Dalo by se také odkázat na fakt, že města se stala nábožensky různorodější. Soupeřilo zde spolu několik různých denominací a musely být slyšet všechny ty potulné sbory, varhanní koncerty, venkovní revivaly, pouliční kazatelé. Kostelní zvony svou různou výškou tónu oznamovaly zbožným měšťanům začátek jejich obřadů, a mohly se proto jevit (jiným komunitám) jako „obtěžování“, které bylo rovno vyvolávání pouličních prodavačů ryb a ovoce, povykování pouličních hudebníků, žadonících o drobné — často od těch, kteří by se podobných toulavých toužili muzikantů spíš zbavit.

Dalo by se také předpokládat, že s příchodem využívání plynového a pak elektrického osvětlení, a s nástupem druhé průmyslové revoluce se v marketingu spotřebního zboží stala nepřetržitá výroba natolik nezbytná, že zvonění začalo být považováno spíše za znak vyrušování než za potvrzení cyklů každodenního provozu. Pracující chudina, která spala ve dne a pracovala v noci, nebo o víkendech, měla tak stejný důvod onu vtíravou pravidelnost zvuku kostelních zvonů považovat za stejně rušivou, jako šlechtici, kteří si rádi ráno pospali, invalidé střední třídy, nebo nespaví neurastenici.

Dalo by se také předpokládat, že díky poněkud kratšímu pracovnímu dni, povinné školní docházce, lepším podmínkám veřejné hygieny, nepoužívání paruk zakrývajících uši, zavedení pravidelných sluchových testů a s prvními sluchadly na baterie, lidé (tedy nejen neurastenici) slyšeli prostě lépe, a že i vůči různým zvukům byli vnímavější. S tím jak na Západě ustupovala cholera a malárie, dospělí užívali méně často chinin, což je ototoxický lékb, který může trvale poškodit sluch; protože se nemoci, jako jsou spála a spalničky staly méně endemické, přestaly se tak často vyskytovat vážné dětské nemoci, často poškozující sluchové nervy. Navíc zvyk mýt se (čistou vodou) podporovaný učiteli základních škol a zdravotními sestrami pravděpodobně u dětí snižoval výskyt vážných ušních infekcí, zatímco rozsáhlé testování (v Německu, Anglii, Francii a USA) rodiče i učitele donutilo, aby si uvědomili důležitost prevence proti poškození sluchu — a pravděpodobně také to, že je děti nutné chránit před nadměrným hlukem, protože nejen ohrožuje průběh vzdělávání, ale ohrožuje taky samotný sluch. Lékaři a soudnictví konečně uznalo, že některé dělnické profese, hlavně ve slévárenství a kovodílenství, mohou dělníkům způsobit poruchu sluchu z povolání; mimochodem, pokud by dělníci trochu déle spali, tak by jim — pokud by pořád nezvonily ty proklaté kostelní zvony — při probuzení pravděpodobně nezvonilo tolik v uších.

Konečně - spolu s protihlukovými progresivisty bychom mohli předpokládat, že kostelní zvony se staly prostě přežitkem, že pravidelné zvonění z věží přestalo sloužit původnímu účelu ve společnosti vybavené přesnými kapesními hodinkami na péra a elektrickými budíky. A kostelní zvony skutečně a zbytečně mátly obyvatele měst, protože jejich zvuk připomínal poplašné cinkání hasičských vozů, policejních stanic, na školách a v divadlech, výstrahu civilní obrany, nebo varování před blížícími se hurikány a tornády. Navíc také klesal počet odborníků na ladění kostelních zvonů společně s klesajícím uplatněním kostelních zvonů, a náklady na jejich plat byly neúměrné, takže mnoho zvonů ve městech i na venkově oznamovalo čas jen někdy. Ti, kdo dnes cítí po vřelých tónech starých kostelních zvonů nostalgii, by asi tehdy nevěřili vlastním uším.

Jakkoli jsou takové argumenty poutavé, nezní zcela přesvědčivě. Většina pozdně středověkých a raně novověkých měst měla hustou stratigrafii a velký počet kostelních zvonů by v jejich tóninách, ozvěně a vibracích zněl právě tak naléhavě jako jakýkoliv soubor zvonů měst v 19. století. Co se týče rušení každodenního provozu, byly slyšet také zvony z klášterů na okrajích měst nebo ve vesnicích, a to často později v noci a časně ráno, ještě předtím, než sedláci a učedníci vstávali do práce. Pokud jde o zastarávání, už ve 14. století zvonkohry na věžích náměstí začaly o práva na měření času soutěžit s kostelními zvony. Koncem 17. století se kostelní zvony pro měření komerčního času stávaly nedostatečné, protože obchod se orientoval podle čtvrthodinové zvonkohry, nebo dokonce podle uspěchaného běhu minutové ručičky.

Možné je, že v 19. století skutečně panovala obecně zvýšená citlivost vůči zvuku. Ale římský filozof Seneca, který sám žil nad veřejnými lázněmi, v prvním století n. l. podrobně zaznamenal ono chrochtání a syčení a supění cvičících mužů, šarvátky vagabundů, zlodějů a potulných lazebníků „dávajících průchod řezavému a pronikavému křiku, doprovázejícímu jejich přítomnost, jejich nikdy neutichající řev, pokud právě někomu právě netrhali chlupy z podpaží a přičinili se tím o hlasité úpění svých klientů!“ Na rozdíl od mnoha Římanů a na rozdíl od starého příběhu „o lidu na Nilu, který své hlavní město přesunul protože trpěl hřměním vodopádu!“(4) Seneca tvrdil, že navzdory tomu kraválu byl schopen myslet a psát. Na rozdíl od římských aristokratů a prvních křesťanských mnichů, kteří - aby unikli hluku města, se houfně odebírali z měst na venkov, do kopců nebo do pustin.3

Co tím vším chci říci je to, že v posledních 150 letech jsme se stali svědky hluboké změny definice zvuku a postoje vůči hluku — tedy zvukům, které člověka provázely odnepaměti - a které byly teď přehodnocovány a nově kalibrovány. Kostelní zvony se podařilo tak účinně umlčet nejen proto, že se najednou zdály být moc hlasité; nejen že symbolizovaly zastaralou kulturní interpunkci dne a týdne; ani výhradně proto, že by jimi byla více sekulární společnost pohoršována; ani protože by je teď lidé mohli slyšet zřetelněji, nebo že by si uvědomili, že zvony už neodpovídají způsobům moderního života. Kostelní zvony nejspíš utichly, protože patřily do zvukové konstelace, jejíž význam se nacházel v procesu přeměny. Tak, jak ony starší zvuky pomalu mizely (třeba škrábání psacího brka na papíře, pronikavý cinkot stolního zvonku na přivolání služebnictva) a do popředí se dostávaly naopak zvuky nové (sirény, hukot elektrických vodičů a transformátorů, praskání gramofonových desek a rozhlasových přenosů) měnila se i celková zvuková krajina. Pod touto zvukovou krajinou probíhaly totiž i mnohem hlubší změny kulturní rezonance zvuku.

Mezi nejpodstatnější z takových změn v letech 1860 až 1930 patřila proměna samotného pojmu „hluk“. Zatímco doposud byl hluk neurčitě definován jako selhání určitých tónů znít v harmonickém souladu, a byl tedy vnímán jako cosi přetržitého, dočasného, nyní bude hluk považován za psychologicky nežádoucí zvuk, jako něco stálého, konstantního. Jako by věk Modernity narušil dosavadní klid a mír: velké továrny, parní lokomotivy, průmyslové píšťaly a alarmy, šicí stroje a fonografy, strojírny a telefony, řinčící pokladny a vlaky dunící na vyvýšených kolejích, automobily a metra, náklaďáky a kulomety, to všechno nelze označit pouze jako průvodní znaky Modernity: staly se její podstatou. Ať už šlo o kouř, nebo o hluk, tyto zvuky byly jednoznačně příčinou i symptomem toho úžasného pokroku.

To také - jak již poukázali různí komentátoři - znamenalo, že pokud je hluk nevyhnutelný vedlejší produkt civilizačního pokroku, zůstane zde s námi navždy: v burácení obchodu, skřípotu dopravy, v ťukání psacích a počítacích strojů a v pulzování otáčejících se dynam. Dokonce i výše zmíněná Julia Barnett Riceová, znervózňovaná častým houkáním sirén remorkérů, hřmotícími vlaky se skřípotem míjejícími školní dvory a třídy, dětmi bezmyšlenkovitě klapajícícími klackem přes brlení železných plotů u nemocnic, hlupáky střílejícími na oslavy 4. července z pistolí a petardami, dokonce i tak výřečná absolventka medicíny svou organizaci mohla pojmenovat Společnost pro potlačení zbytečného hluku. Také ti, kteří jako ona žili v manhattanských apartmánech, museli jistou míru hluku vydržet. Případně se zbláznit, jako se to téměř přihodilo novináři a vydavateli Josephu Pulitzerovic, který — navzdory speciálně odhlučněné, izolované studovně — za psacím stolem trpěl vibracemi, přenášenými domovními potrubími.

V tento dějinný moment měl hluk postavení jako pevná konstanta ve srostlici průmyslu, obchodu a městského frenetického provozu. Ale patřila sem také fyziologie, protože spolu se zavedením technologie poklepu a poslechu jako diagnostických metod a s možností zesilovat zvuk stetoskopem, medicína 19. století odhalila celou říši hlučných lidských útrob, jejímž vnitřním zvukům se statečně pokusila vtisknout jakousi podobu soudržnosti; čím hlasitější, žblunkavější nebo čím praskavěji zněly plíce, srdce, hrudník a břicho, tím pravděpodobněji pacient trpěl tou či onou nemocí, měl tu či onu anamnézu. Přesto i tady zbývalo hodně nejednoznačných nebo nesrozumitelných zvuků, jejichž identifikace byla zhola nemožná. (i zkušení lékaři vyšetřující stetoskopem se málokdy shodnou, co to zevnitř vlastně slyší). Kromě kručení v břiše (pokud by si člověk strčil prsty do uší a nevylekal se hlasitého bušení srdce) nabízí tělo - bez ohledu jestli je zdravé, nebo nemocné - koncert, který si naše mysl neuvědomuje.

Stejní lékaři, kteří používali stetoskop pro poslech nepřetržitého tělesného koncertu, po přelomu 20. století společně volali po zahájení kampaně proti hluku. Dokazovali, že i ve spánku je sluch aktivní a noční hluky automobilových klaksonů, píšťalek, vrátných, opilých námořníků, lokomotiv hřmících na nádražích pronikají do vnitřního ucha a nutí náš nervový systém, aby se s hlukem vyrovnával. Jakkoli se mohly tělesní zvuky zdát nepřítomné, ve spánku je tělo vystaveno většímu poškození, které hlasité a nečekané zvuky mohou způsobit. To vede k vyčerpání, ke ztrátě energie, podrážděným nervům a porušení biologických rytmů. Ať už bdící, nebo snící, uniknout hluku moc šancí není.

Ukázalo se také, že problematika hluku má cosi společného nejen s pokrokem moderní civilizace, ale dokonce se samotným principem vesmíru. Pokud některé zvuky našeho těla bylo těžké vysvětlit, platilo to stejně pro „hluk“ rádiových vln a elektrických obvodů, s nimiž se fyzikové a inženýři rychle učili zacházet. Kolem roku 1920 se v elektrotechnice objevuje termín „šum“, nebo „hluk pozadí“ (background noised); vědci pomocí složité rovnice založené na jednoduchých, ale důmyslných experimentech prokázali, že vzhledem k chaotickému pohybu elektronů je šum přirozený a tedy nevyhnutelný jev.

Lidově řečeno se takový „hluk pozadí“ proslavil jako „statický“ jev za a mezi rozhlasovými programy. V dalších letech se podařilo tento hluk ztišit skoro do neslyšitelna, ale je zde dál. Musí být; radioastronomové tvrdí, že ve vesmíru byl od samotného okamžiku Velkého třesku.

Pokročilé civilizace, znící tělesnost, stárnoucí vesmír, to vše se stalo součástí zvukové krajiny, na jejímž pozadí se všechny ty nechtěné, neurčité nebo chaotické zvuky, náhodné vibrace, iontové výboje - tedy hluky, staly čímsi zároveň trvalým a nevyhnutelným. V těchto kulturních souvislostech mohla být samotná příroda před hlukem jen těžko ochráněna. Skutečně nyní bylo nutné ten legendární mír a klid přírody uzavřít v nově zakládaných národních parcích, v „chráněných oblastech“ a v „divočině“, nebo jej pečlivě distribuovat do sanatorií, „odpočinkových lázní“ a v ozdravných rezortech. Protože - podobně jako moderní civilizace, byla i Příroda nepřetržitě živena různě silnými zvuky — hromy, sopkami, sesuvy půdy, brontidi (zemětřesení znějící ve vzduchu). Seismologie jako nová vědecká disciplína zjistila, že také celá planeta Země se neustále chvěje, rezonuje, že ručička seismografu v Kansasu nebo v Tokiu zaznemená příboj z pobřeží Kalifornie. Když v těch nejtišších mokřadech a pláních milovníci ptáků začali nahrávat ptačí zpěv, jiní — už méně milující — proti „špinavému“, „parazitickému“ anglickému vrabci, jehož romantické nebo pracovní klábosení bylo nyní považováno za hluk brojili. Příroda - kdysi považována za rezervaci vznešena a tiché krásy, byla náhle plná velkých i malých, jemných a drsných, a pravděpodobně stejně hlučných jako nehlučných zvuků.

Kde tedy člověk mohl vlastně najít ticho?

Ve světě ducha.

Bylo by pošetilé tvrdit, že pro náboženství bylo ticho něčím novým. Snažím se spíše doložit, že se tichu dostalo mezi lety 1860 a 1930 pozornosti nejen v institucionálním náboženství nebo v praktické teologii jako takové, ale také v samotné oblasti spirituality. Lidé pronásledovaní hlučným světem se dali do hledání úlevy a naslouchání říším transcendence. Pro elektrifikované, amplifikované a průběžně fotografované moderní ženy nebo muže, rozrušené informacemi o Brownově šumu elektronů, novinkami o sekundárním vědomí, kteří byli vyrušováni telefonními hovory, výkřiky novinářů a znepokojivými sny, se měl svět ducha stát oblastí, kde vládne velebné mlčení.

To vypadá jako těžko obhajitelné tvrzení, když vezmeme v potaz hrasité orální projevy stoupenců letnicových hnutí, nebo zvyky Svatého řečnění Církve metodistů, kteří se vyrojili koncem století, pronásledování kobercovými útoky rozhlasových evangelistů a křikem pochodujících evangelijních sborů. Přesto i poměrně halasné projevy (moderní křesťanské) spirituality byly koncipovány tak, aby vyrůstaly z osobní potřeby vnitřního klidu, jehož prostřednictvím bylo Slovo Boží hlásáno a chápáno. Jestli Marx náboženství nedůvěřoval a považoval jej za opium lidstva, mnozí klid Svatého Ducha jako nalezení vlastního hlasu vítali a oslavovali.

Ale chtěl bych se zde vyhnout tomu, abych zaměňoval spiritualitu a náboženství. Takový rozdíl — o němž nás v 17. století na Západě znovu utvrzovali kvietistée a v 18. století pietistéf — se po prvním a druhém Velkém Probuzení a znásobený s nástupem Spiritismu okolo poloviny 19. století stal běžnějším a životně důležitějším. Kolem roku 1900 znamenalo „Duchovno“ naprosto se vzdálit tradičním náboženským hodnotám, jako byly pozornost, věrnost, pokání, znalost teologie nebo poučenost o formalním ritu.

Být „duchovní/spirituální“ kolem roku 1900 znamenalo v tom „ne-denominačním“ významu slova, být vnímavý, kontemplativní a vnitřně tichý. A v tom nejnevědečtějším významu slova šlo o schopnost cítít „vibrace“ vycházející ze srdcí jiných bytostí, vibrace, které pronikají z jiných časových dimenzí. Takové „vibrace“ se v 18. století objevily spolu s mesmerismem g a počátkem 19. století se zvířecím magnetismem, ale svoji roli hrály také v novější (helmholtzovské) akustice, která zvuk vysvětlovala jako mechanickou a elektrickou vibraci, i v poněkud mystické fyzice přelomu 19. století, kdy čtvrtá dimenze (a jiné a další dimenze) mohla být intuitivně vnímána jako vibrace pronikající do našeho vnitřního ucha. Být „spirituální“ znamenalo být vlastně v tom nejširším smyslu slova akusticky bdělý.

Podobný druh spirituality nemusí být naprosto pouze cosi soukromého, intimního; mohl se snadno stát veřejným. Zatímco antimodernističtí řemeslníci, umělci a architekti vzývali středověké mnišství a tichou zbožnost ambitů a rajských zahrad, milovníci a ochránci přírody popisovali háje panenského lesa jako „katedrály“ a turisté žasli, nebo alespoň měli žasnout, v posvátném mlčení při výhledech na kaňony, na sekvoje, při výhledech do propastí nebo na velebné vodopády. Ticho bylo v zásadě to, co člověk po celý život i ve smrti získával, pro co musel performovat, a co od opravdových „spirituálních“ prožitků očekával.

Když už mluvíme o smrti, také samotné pohřby byly více uklidňující událost a jen zřídka kostelní zvony vyzývaly společenství k truchlení: zvony teď zněly poněkud moc hlasitě a hrubě. Ono klepání, bouchání a škrabání mrtvých, příznačné pro rané spiritualistické seance, ustupovalo tišším výrazům oněch zduchovnělých těl mužů a žen, kdo se odebrali na Druhý břeh; také samotné tělesné schránky duchovních médií už méně mluvily a spíše naznačovaly a přepisovaly. Prožitek čehosi „duchovního“ znamenal implicitně prožitek zbavený řeči; být „duchovní“ výslovně znamenalo hledání a mlčení.

Bylo to v této době, kdy „východní“ náboženství a „východní“ náboženské osobnosti získaly na Západě nebývalou popularitu. Zájem o nejrůznější parafráze indického a zenového buddhismu, súfismu, hinduismu, zendavestanismu, mazdaismu a taoismu byl do jisté míry reakce na předešlé transcendentální ideje, tak oblíbené v lyrice a posléze v melancholii a orientalismu fin de siècle, vytvářející z blíže neurčeného Východu jakousi říši tichých záhad a tajemných tich. Spíš než v činorodé zbožnosti a osobním úsilí meditace spočívala přitažlivost takových konkrétních východních náboženství většinou v jejich (zdánlivém) důrazu na „spiritualitu“. Důraz nebyl kladen na formální obřady — i když příslušníci středních a vyšších vrstev na Západě byli okouzleni tichými rituály japonského čajového obřadu a mlčenlivým sebeovládáním duchovních Mistrů, dovezených nebo dorazivších z exotického Východu. Protože lidé na západě neovládali jazyky, odkud Mistři čerpali svoji moudrost a svatost, studovali a napodobovali alespoň jejich chování, postoje jógy, stav vytržení a jejich báječnou schopnost komunikovat beze slov. Ti, kdo přicházeli ze svatých míst, z míst, která doposud neustálému hluku modernity unikala, přinášeli s sebou starodávné ticho a věčné pravdy o vesmíru.4

Protože tím posledním útočištěm pro ticho a podstatu spirituality měl být svět ducha, utichlo také v západních městech — a překvapivě i na venkově — zvonění kostelních zvonů. Pokud ještě představovaly nebo vzývali spiritualitu se proto kostely musely proměnit ve svatostánek ticha (trestání mlčením ve vězení nebo v blázinci se v této době stalo předmětem kritiky). Další možné svatyně ticha, jako školy, nemocnice a knihovny, se postupně pod útoky hluku vzdávaly. Julii Rice Barnettové se kolem roku 1910 podařilo vybojovat malé vítězství, když přesvědčila radnici, aby vyhlásila kolem nemocnic a škol „klidové zóny“, ale ty se stejně neubránily vnitřnímu hluku způsobenému úpěním trpících pacientů a pokřikováním žáků. Sama pochybná paní Barnettová se ani nepokusila uchránit před hlukem knihovny, jejichž dozorci s brýlemi byli po generace stereotypně považováni za obtížné utišovače.

Knihovnám zde věnuji trochu víc místa: ačkoliv se mnozí pozastavovali nad vynucováním ticha ze strany frustrovaných zaměstnanců knihoven, téměř každý souhlasí, že jestliže se věnujete vyšším myšlenkovým funkcím, jako je čtení, psaní a počítání, ticho vám prospívá, a že v hlučném prostředí se špatně soustředíte. Podle lékařů ti, kdo se věnují duševní práci, potřebují klidnější prostředí než lidé, pracující fyzicky, protože jejich nervový systém je více namáhán a pravděpodobně by byl hlukem rušen. Ta nejvyšší lidská funkce byla (pochopitelně) ona duchovní; meditace a modlitba, ergo, takové aktivity předpokládají prostor, který se blíží dokonalému tichu.

Aby bylo vůbec možné kulturní a neurologické okruhy ticha a spirituality propojit, musel se člověk přelomu století obrátit k poznatkům nejmodernější filozofie: k moderní filozofii jazyka, kterou nasměřoval Ludwig Wittgenstein směrem k nemožnosti ty elementární prožitky — podle něj převážně právě „mystické“ zkušenosti vyslovit, vyjádřit slovy. K filozofii umění, postupně se přiklánějící k akustickým metaforám, či k filozofii náboženství, kterou Rudolf Otto v roce 1917 nasměřoval k mystérium tremendum, protože posvátno samo o sobě je prožitkem nevýslovné bázně, k níž se řeč nemůže ani přiblížit, ani ji slovy popsat.g

Lidé Západu a, domnívám se, většina z těch, kteří se považují za „moderní“, mají dodnes dojem, že zatímco hluk znamená neustálou přítomnost sekularity, ticho znamená cestu k duchovnu a jeho projevům. Od Milána po Tokio, od Memphisu po Varšavu, se protihlukové kampaně řídily jemným étosem, který povznášel ticho do nadpozemských výšek. Stále ještě vztyčujeme zvonice, ale díváme se na ně jako na pyramidy, vidíme jejich auru nadpozemského ticha a nesmrtelnosti. Bim, bam.

Přínos historického přístupu pro debatu na téma „Náboženství a životní prostředí“ je následující.

1. Neměli bychom „prostředí“ považovat za něco, co je od nás nějak odděleno. Ať už jde o zdravé nebo porušené, nebezpečné nebo ohrožené, je idea a zkušenost „prostředí“ historicky utvářena kulturní reflexí.

2. Spolu s tím jak je utvářena nebo se mění naše představa světa, vzniká nejen náš vlastní obraz, ale také smyslová zkušenost „prostředí“.

3. Pokud jsme hlukem pronásledováni v každodenním životě (jako například já v kamperu, kde bydlím) jde stejně tak o názorný příklad akustického měření, jako o sociální konstrukt, který přisuzujeme významu zvuků (děti si pouze hrají nebo křičí; matky pouze napomínají, nebo na děti křičí; auta pouze projíždějí, nebo rachotí). Hluk je spíše vztah než věc, a totéž platí ostatně pro ostatní druhy „znečištění“.

4. Tendence že tichu vyhrazujeme svět ducha nás svádí k tomu, abychom příliš snadno přisoudili hluku a jeho příčinám v každodennosti příliš velkou roli. Při řešení problémů s hlukem se spoléhat na nějakou světovou náboženskou tradici není nejvhodnější způsob, jak se s „nežádoucími zvuky“ vypořádat, protože takové odvolávání vytváří protikladné vztahy mezi hlukem každodennosti a tichem duchovního světa.

5. Ani protikladná tendence, tedy zdůrazňovat rozvoj vnitřního míru a ticha vůči hlučnsti vnějšího světa, není řešením, protože tím je privatizována sociální souvislost hlasitých, „nervy drásajících“ zvuků, které mají postupný, ale nevratný negativní vliv na reprodukční vzorce a sluch živých organismů.

6. Možná že samotné ticho je přeceňovaným nebo nevhodným ideálem. Římskokatolický teolog Max Picard v roce 1948 napsal že „člověk nezkouší mlčení, ale ticho zkouší člověka“. Těsně po druhé světové válce Picard psal o „dvou hrozících strukturách“, kterým musíme čelit: „je to nesvět verbální mašinérie, která dokáže rozpustit cokoliv v hluku slov, a nesvět mechanizovaných objektů, které - pokud se oddělí od jazyka - aby si mohly vytvořit svůj vlastní jazyk, čekají na hlasitou explozi. Podobně jako když němý pláče někdy tak hlasitě, „jako by ve snaze dosáhnout mocnosti jazyka trhal vlastní tělo, dnes věci praskají a explodují, jako by se měly explodovat zvukem — zvukem zkázy.“5 A přesto, jak píše Picard, samotné ticho může v době obsahovat něco démonického — protože ticho Boha a spojenců se pro Židy, kteří prožili holocaust, jevilo jako něco téměř démonického, podobně jako se Japoncům zdála po výbuších atomových bum nad Hirošimou a Nagasaki tichá oblaka radiace démonická.

7. Možná bychom reflexivní ticho ze světa ducha měli raději vyloučit, učinit z něho nedílnou součást všedního světa, jako to dělají Přátelé ticha v Jerichu (!) ve Vermontu. Aby se nestalo ticho něčím ani privátním, ani démonickým, měli bychom si z bohatého světa neslyšících vypůjčit zvukové pojmy zdůrazňující jeho aktivní společenské významy. Odezírající neslyšící básník David Wright popsal detailně okamžiky, kdy si mezi mluvícími nejhlouběji uvědomuje vlastní hluchotu. Jsou to chvíle, kdy si takovou složitost sociální souvislosti neuvědomuje — když není schopen sledovat to, co není adresováno jemu; když je tma, zdá se mu, že lidé přestávají mluvit; když jeho zrak není schopen rozeznat, kdy jde o pouhé klábosení a kdy o vážný rozhovor.6 Ticho nebo žvást, lze mu přisoudit smysl i nesmysl. Problém hluku souvisí spíš se sociální a kulturní smysluplností než s nadměrnými vibracemi.

8. Sečteno: měli bychom uvědoměle pracovat na utváření, na DESIGNU naší zvukové krajiny, tak jako to děláme u designu fyzické krajiny, nebo ve virtuálním prostoru ve videohrách. Zde nám světové náboženské tradice mohou posloužit jako cenný přínos, protože každé náboženství se rituálně pokoušelo (pomocí zvonů, gongů, bullroarerů, zpěvu, jásotu) dosáhnout rezonanční rovnováhy mezi hlasitým a šeptaným, pronikavým a mírným, zarážejícím a uklidňujícím. Vzhledem k tomu, že univerzálním jazykem v příštím tisíciletí spíš než esperanto bude pravděpodobě hudba, nebo snad dokonce matematika, protože zvukotvorba je obecná lidská aktivita, měli bychom se v každodenním životě snažit o vytváření přesvědčivých, dobře a promyšleně utvářených zvukových krajin. Protože to, co různé národy může může nejspíš propojit, nebude ani hluk, ani ticho, ani jazyk, ale dobře vyladěný zvuk. Možná lze skončit tak, že raději budeme uvažovat o "zvukovosti" než o "oduševnělosti".


Text vyšel původně v “Realizing the Ideal: The Responsility of the World’s Religions” Section IV, “Religion and the Ideal Environment” Seoul, Korea,1995. Přeložil Miloš Vojtěchovský, jazyková úprava Vít Bohal.

Poznámky

Autor se rozhodl uvést pouze přímé citáty. Text je součástí mnohem rozsáhlejšího projektu o kulturních dějinách hluku v moderním světě (Making Noise: From Babel to the Big Bang and Beyond*. New York: Zone Books, 2011) a čerpá z řady zdrojů, které můžeme uvést později. Domnívám se, že by plně komentovaný text byl v tomto ohledu zbytečný, dokonce rušivý a příliš „hlučný“. (Překladatel / editor v českém textu doplnil několik vysvětlujících poznámek, označených hvězdičkou*.

1. Horace G. Wood; A Practical Treatise on the Law of Nuisances (Praktické pojednání o zákonu proti obtěžování), Albany, 1875, s. 583; J. H. Girdner, “To abate the plague of city noises” („Jak zmírnit mor městských hluků“), North American Review 165 (1897), s. 463.

2*. V roce 1906 v New Yorku bohatá lékařka a filantropka Julia Barnett Riceová (1860—1929) založila _Společnost za potlačení zbytečného hluku_. Riceová se svým manželem a dětmi žila na Manhattanu v domě s výhledem na řeku Hudson. Pronásledovalo ji neustálé troubení sirén proplouvajících remorkérů, což byly zvukové signály, kterými se kapitáni míjejících se lodí navzájem zdravili. Brian Eno se v 80 letech 20 století v New Yorku pokoušel otevřít síť volně přístupných prostorů, kterým říkal Klub ticha (_Quiet Club,_) kde mělo být zachováváno ticho a kde návštěvníci mohli sledovat pomalu se měnící videoobrazy na monitorech: _So many people have said to be that they wish cities always had a permanent location like these exhibitions. It would replace so many aspects of the city that you don’t find any more - like quiet parks, gentlemen’s clubs, even quiet libraries. I want something a little more than a cafe/art gallery that will wrap up all these elements under one roof._ Eno, quoted in Kevin Eden, “Ambient Lightworks”, Další informace k tématu ticha a hluku naleznete například v publikaci “Alain Corbin, Jean Birrell: _A History of Silence, From the Renaissance to the Present Day”_, 1994, 2018, ISBN: 978-1-509-51735-0 (_poznámka editora_).

3. “Sound as a Nuisance” („Zvuk jako obtěžování“), in Journal of Science, and Annals of Astronomy, atd. 17 (1880), s. 571; “Europe Too Wants Quiet: Paris Especially Calls on Mrs. Rice for Help” („Evropa chce také ticho: zvláště Paříž volá o pomoc paní Riceovou“), New York Sun (18. října 1908), s. 6; in Imogen B. Oakley, “Protest Against Noise” („Protesty proti hluku“), Outlook (New York) 90 (17. října 1908), s. 354 v Curychu, Londýně a Bilbau; I. G. Murray, “The Passing of the Church Bell,” Homiletic Review 99 (únor 1930) str. 101-03.

4*. Ototoxicita je zdravotně škodlivý účinek některých látek, které způsobují dočasné nebo nevratné poškození sluchu. Ototoxický efekt mohou mít také léky, například antibiotika (poznámka editora).

5. Seneca, “On Noise” („O hluku”) in Phillip Lopate, ed., Art of the Personal Essay (New York: Anchor, 1994), p. 5. („Obrnil jsem se proti tomu všemu a přinutil svou mysl, aby se soustředila. Nedovolím ji aby bloumala po věcech, které jsou venku. Tam se může klidně strhnout vřava – důležité je, aby se nic rušivého nedostalo dovnitř.")

6*. Novinář a vydavatel Joseph Pullizer (1847 Makó — 1911, Charleston) si považoval ticho a klid, hlavně když narůstaly jeho somatické a psychické problémy. Akusticky izoloval svou ložnici na Manhattanu a také kajutu své jachty. Jeho letnímu sídlu v Bar Harbor v Maine se říkalo "Věž ticha / Tower of Silence"(poznámka editora).

7*. V angličtině má termín noise dvojí význam: jednak “hluk”, i “šum”. Ten je někdy označován také jako “hum” (hučení). V elektronice znamená Noise šum - tedy poruchu, rušení (disturbanci) elektrického signálu. Šumy elektronických přístrojů se liší podle toho, čím jsou způsobeny. Barevná škála typů “šumu” vznikla jako přibližná analogie mezi frekvenčním spektrem šumu a barevným spektrem světla. Například spektrum “modrého šumu” (blue noise) odpovídá spektrální frekvenci světla v modrém odstínu, atd. Telekomunikační slovník definuje mimo jiné bílý, růžový, modrý a černý šum. Jako “černý šum” (black noise) je označováno buď ticho, nebo šum ve spektru 1/fx, kde x>2 . Termín "černý šum" je používán v kontextu modelování procesů vyskytujících se v přírodním prostředí, jako například „přírodní a nepřírodní katastrofy - povodně, sucho, stagnace nebo pro různé jiné druhy poruch, třeba pro výpadky elektrického proudu“. Zdroj: Wikipedie (poznámka editora).

8*. Kvietismus (lat. quietus - „klidný”, „pokojný”, „nečinný”) — Katolickou církví pronásledované hnutí v 17. stol., bává spojováno hlavně se španělským teologem Miguelem Molinosem a s jeho spisem Quida espiritual (“Duchovní vůdce”), ve kterém zdůrazňoval úlohu pasivity v duchovním životě (poznámka editora).

9*. Pietismus (pietas: „bohabojnost“, „zbožnost“ a latinizované řecké koncovky -ismós, zesílené vnitřní stanovisko, postoj nebo ideologii) patří mezi nejvýznamnější reformní hnutí v protestantské církvi. Vzniklo ve 2. polovině 17. století a dodnes výrazně ovlivňuje některé protestantské církve (poznámka editora).

10. Spojování duchovnosti a ticha bylo natolik vážné, že jeden protihlukový aktivista s ohledem na východní náboženství v roce 1927 tvrdil, že „tibetské modlitební mlýnky nejsou konstruovány tak, aby byly hlučné a proto pouze zvoní. Ale i zvon jako doprovod modlitby může rušit.“ Viz Charles Phelps Cushing: „Co s hlukem?“. Independent 119 (8. října 1927), s. 357.

11*. Spis německého teologa Rudolfa Otta “Posvátno: Iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě” (Das Heilige. Über das irrationale in der Idee des göttlichen und sein Verhältnis zum Rationalen) vyšel roku 1917. Ottův koncept “posvátna” byl ovlivněn myšlením Friedricha Daniela Ernsta Schleiermachera, který náboženství vnímal jako absolutní závislost člověka. Otto navrhl nové označení, vystihující "podstatu" religiozity: mysterium tremendum et fascinans — tedy něco, co nás láká, přitahuje, ale zároveň také děsí a co v člověku budí pocit strachu (poznámka editora).

12. Max Picard, Die Welt des Schweigens /The World of Silence (Svět ticha), 1948, přeložil Stanley Godman (Chicago: Regnery, 1952 [1948]), s. 17.

13. David Wright, Deafness: A Personal Account (London: Faber and Faber, 1990).


Portrét Hillela Schwartze od Annette Hornischer

Hillel Schwartz: Fotograf: Annette Hornischer J. J. Grandville: Katzenmusik (Charivari 1831) Gugo Gernsback: Autor pracuje ve své pracovně vybaven Isolátorem. Vnější hluk je omezen, takže pracující se může snadnějí koncentrovat. — the isolator. Fotograf: archive Hugo Gernsback:  (1925)Fotograf: archiv