Aleksandra Jach: Tvoji uměleckou praxi vnímám za dobrý příklad empatického přístupu k prostředí. To znamená, že cítíš jemné vztahy a snažíš se jimi ve své práci řídit. Proto se mi zdá, že tvoje „kulturně přírodní dokumenty“ umožňují pochopit ekosystémy poslechu a nahrávání. Co si myslíš o problematice „konzervace zvuku“? Je zde rostoucí množství zvuků týkajících se zvířat, konkrétních míst, nebo lidských aktivit, které kolem nás rychle mizí. Myslíš, že bychom je měli pro budoucí generace uchovávat?

John Grzinich: To je dost obtížná otázka. Jednoduchá odpověď je, že nevidím žádný důvod proč je nezaznamenávat, protože je to poměrně snadné. Systémy, které musíme zkoumat, jsou hodně komplexní, takže mít přístup k dalším informacím je k výzkumu životního prostředí užitečné. Na druhou stranu je pravda, že čím víc toho víme, tím víc si uvědomujeme, jak je to jemné tkanivo života narůstem lidských aktivit ohroženo. Riziko je, že budoucí generace budou cítit povinnost zachovat i to málo, co nám zbude a budou věnovat přílišnou pozornost rekonstrukci minulosti. Všiml jsem si toho u lidové kultury a hudby, které často čerpají z omezeného počtu fotografií, nebo zvukových záznamů, a kolem nichž pak jsou konstruována celá hnutí a dokonce národní identity. Já se ve své práci myslím zaměřuji spíš na vědomí o prostředí prostřednictvím prožitku, tak abychom žili spíš v přítomnosti než v minulosti. Možnost zaznamenávat, nahrávat, je podle mne spíš prostředek pro budování vztahů, než čistě technika uchovávání.

AJ: Navážu na tvůj postřeh, že ochranu životního prostředí lze instrumentalizovat, a že tedy může posloužit pro budování národní identity. Jaký je rozdíl ve využití „přírody“ pro konstrukci identity pro Američany a pro Estonce?

JG: Na takové téma by bylo možné napsat knihu, takže teď musím hodně generalizovat. V budování národní identity v Estonsku hraje „příroda“ důležitou roli protože tam ještě před dvěma generacemi žili hlavně na venkově, tedy z krajiny. Estonsko se ale - podobně jako zbytek světa - „modernizovalo“ a dnes většina obyvatel žije ve městech nebo v metropolích a kulturní konstrukt „přírody“ byl romantizován. Idea "ochrany" hraje důležitou roli v politickém smyslu využití krajiny. V posledních desetiletích například Státní agentura správy lesů (RMK) a státem řízený energetický sektor vedly velice intenzivní ekologické kampaně, které měly odvrátit pozornost veřejnosti od skutečnosti rostoucí míry odlesňování a od růstu závislosti na neobnovitelných, fosilních palivech (frakování ropných břidlic těžených v severovýchodní část země). Trajektorie amerického povědomí o životním prostředí má zase jiný historický narativ: politika ochrany přírody během vlády prezidenta Theodora Roosevelta se proměnila v boj o identitu rychle rostoucího národa. Prvotní představy ochrany „divočiny" a "panenské přírody“ vyrůstaly bohužel z představ privilegované třídy a tedy třídní a rasové nadřazenosti. Mnoho zakladatelů Klubu Sierra¹ bylo otevřeně rasistických, důležití činovníci jako například Madison Grant a Henry Fairfield Osborn (blízcí spolupracovníci Johna Miura a Theodora Roosevelta) paralelně se systémem Národních Parků zakládali také organizace eugenického hnutí. Oba okruhy politiky byly propagovány jménem „ochrany přírody". Teprve dnes je toto temné dědictví konečně revidováno, což je dlouho potom, co byl motiv „ochrany“ jako prostředek „obrany přírody“ ekologickým hnutím odmítnut, přestože je dodnes veřejností toto slovo často používané. Víc informací o dějinách amerického kontextu najdete v publikaci Jeddiahe Purdyho „After Nature, A Politics of the Anthropocene“._²

AJ: Dnes asi těžko najdeme nějaké místo, které by nebylo ovlivněno lidmi. Snad proto dneska tak zoufale hledáme „přírodu“. Zabýváme se zvukem přírody. Dívala jsem se  na názvy souborů, které jste sdíleli na soundcloudu, jsou tam: „Kos a ranní chórus“, „Večerní samota: šest zvukových záznamů přírody“, „Žáby v rybníku“, „Břeh řeky za soumraku“. Přivedlo mne to k uvažování o tom, jak ty vlastně definuješ co je to „příroda“? ... Co je tak zajímavé na tom, zabývat se jinými než lidskými zvuky?

JG: Současný člověk se orientuje antropocentricky, to znamená, že se vztahuje jen k lidskému světu, nebo k těm oblastem, které jsou člověkem spravované. Ale tak to nebylo vždycky. A není to ani tak dávno, kdy aktivity jako práce, jídlo, výroba a dokonce spiritualita úzce dotýkaly přírodních cyklů, tedy entit, které jsou mimo naši kontrolu. Dnes si ty cykly do našeho života promítáme jen ve chvíli, když se cítíme být propojení s „přírodou“, i když vlastně tím pocit odcizení jen narůstá. Představa „přírody“ je samozřejmě konstrukt, vždyť jsme stejnou mírou "přírodní" jako jsou třeba rostliny, nebo zvířata kolem nás. Ten rozdíl je v tom, že my své životní prostředí utváříme tak, aby vyhovovalo našim potřebám. To pak formuje i naše představy o „přírodě“, které jsou často méně o nás a "Příroda" se  tak proměňuje v jakousi pomyslnou říši,  někde mimo. Jak znovu dosáhnout propojení s vlastní přirozeností? Například poslech může být dobrým začátkem. Pro mne je poslouchání způsob, kdy „nechám věci plynout“, kdy se mohu otevřít tomu, co můžeme vnímat nad rámce racionálního vnímání (antropocentrického) světa. Pokud vím, rozumíme dnes jen zlomku toho, jak spolu komunikují zvířata, která používají zvuk a vibrace, například ryby, nebo hmyz. Jde tedy o to, jak najít způsob, jak se na takovou živou komunikaci, probíhající všude kolem nás, naladit, alespoň do té míry, abychom do našich vztahů k prostředí vrátili určitý moment rovnováhy.

AJ: Spolupracovali jsme už v roce 2011, kdy jsme tě s Katarzynou Slobodou pozvali na seminář o postindustriální povaze města Lodže. Jak na to vzpomínáš? Jak jsi tehdy vnímal charakter města?

JG: Lodž je výlučný případ postindustriálního města a nabízí skvělé prostory k průzkumu a pro experimenty. Proto je to mnohem zajímavější místo, než většina měst na Západě, protože byla formována funkcionalistickými a ekonomickými zájmy, v poválečném světě převládajícími. To jistě neznamená, že Lodž je snadné místo pro život a práci, ale určitě nabízí mnoho příležitostí, které v mnoha jiných městech najdete těžko. Například oblast kolem vlakového nádraží, kde jsme se mohli toulat, nebo ještě lépe muzeum čističky odpadních vod, kterou jsme mohli využít pro site-specific zvukové experimenty. To, že jsme během několika dnů od pokusů v dílně modli na konci připravit představení pro veřejnost je velice vzácné. V New Yorku nebo v Londýně by podobná akce mohla zabrat léta příprav, pokud by se ji vůbec podařilo realizovat. Široký okruh účastníků a velká komunita kolem vašeho projektu byly pochopitelně důležité, ale podstatné byly i příznivé podmínky, které prostředí Lodže nabídlo.

AJ: Těší mne, že Lodž je pořád ještě město, kde se může hodně věcí přihodit. Zajímalo by mě, jaká bude budoucnost? Jak se bude město dál vyvíjet a jestli sociální potenciál – přátelské komunity zmizí, nebo zůstanou? ... Lodž je někdy zmiňována jako příklad pitoreskní postindustriální ruiny a je přirovnávána k Detroitu. V rámci akce „Urban Ecologies“ jsme chtěli ukázat, že o městě nemá smysl uvažovat v negativním smyslu, definovat jej nějakou absencí. Mám radost, že jsme s tebou zde mohli spolupracovat a dokázat opak.

JG: Opravdu bychom se té estetizované představě o postindustriálních městech jako souboru ruin, opuštěných prostorů, reziduí minulosti atd. měli bránit, například aktivitami, zaměřenými na prostor a na současné sociální problémy.Proti takové mylné představě svědčí zkušenost, že postindustriální města poválečném období dala vzniknout směsici různých subkultur, uměleckých, kreativních komunit atd. Každá z těch komunit si vytvářela vlastní „ekologii“. V poslední době mi ale připadá, že takové kulturní ekologie jsou - místo aby měly možnost se rozvíjet nebo růst v místním kontextu - vystaveny rostoucímu tlaku k přizpůsobení, nebo k integraci do širších rámců globálních ideologií. K tomu by bylo možné dodat hodně, ale co je tady podstatné, je vážit si toho a pracovat s tím, co se nabízí. Vzhledem k mým pozitivním zkušenostem z Lodže máte tady dost s čím lze dál pracovat.

AJ: V rozhovorech jsi často zdůrazňoval, že pro tebe pracovat se zvukem znamená především prvek sdílení, společného naslouchání a hry. Jak ti v tom pomáhá zkušenost z organizování rezidencí v centru MoKS, které společně s Evelyn Grzinich provozuješ?

JG: Velká část z toho, co během dílny probíhalo, ovlivnily zkušenosti z práce pro MoKS³. Centrum MoKS je na venkově, ale pořád to vnímám jako „prostor sám pro sebe“, jako místo, kde lze využít umění k výzkumu a experimentu, místo, které nabízí - řekněme - společenskou transformaci. I když se může tvorbě dařit třeba i v omezujících podmínkách, myslím, že určitý typ prostředí nastavuje procesy, které umělce stimulují k tvorbě. V souvislostech práce pro MoKS jsem se od konceptu zvuku jako média uměleckého vyjádření prostřednictvím technické reprodukce (tedy z formálního vztahu umělec  - divák) posunul k jinému vztahu, ke zvuku jako prostředku společenské komunikace, médiu pro sdílení environmentálního vědomí. Oblast takzvaného „zvukového umění“ se v průběhu přibližně patnácti let poměrně rychle etablovala, nicméně ten vývoj nastavil - co se týká umělecké tvorby - dost ambivalentní situaci. Současný zájem o zvuk je spojený s technologickým vývojem, s lepším přístupem k nástrojům na nahrávání, upravování a přehrávání zvuku, což dříve byla poměrně výlučná záležitost. Zároveň ale vzrůstá nebezpečí, že tyto technologické vymoženosti a závislosti příspívají k rozšíření různých konvencí, spojených s pojmy jako „zvukové umění“, „digitální hudba“, „terénní nahrávání“ a podobně. Nechci tady jít do detailů, ale jsem přesvědčen, že to všechno je třeba vyvážit bytostnějším přístupem ke zvuku, takovým, kde poslechové a performativní postupy jsou provázány s otevřenou a participativní povahou zvukového média. Tedy média, které je schopné propojit meditativní s extatickým, osamělé s komunitním, osobní s invazivním, abstraktní s konkrétním, neslyšitelné s fyzickým a dokonce vědomé s nevědomým.

(Rozhovor byl realizován s podporou polského Ministerstva kultury a národního dědictví v roce 2015)

Se svolením JG a AJ přeložil v roce 2020 Miloš Vojtěchovský.

2. Jedediah Purdy, After Nature, A Politics for the Anthropocene, Harvard University Press, 2015

3. MoKS je neziskový projekt venkovské komunity v Mooste v Estonsku. Centrum je asi 40 km jihovýchodně od Tartu a 20 km západně od ruských hranic. Mezioobrový přístup a otevřená atmosféra v MoKS přinesla jméno a povědomí nejen v  estonském ale i v evropských kulturních souvislostech. „Residenční studio“ MoKS bylo otevřeno v roce 2001 jako organizace zaměřená na místní a mezinárodní spolupráci v oblasti umění a environmentálního výzkumu v post-sovětském Estonsku. Projekt společně iniciovali a vedli John a Evelyn Grzinich. Další informace o projektu viz: moks.ee