I když na toto téma pokračují ekologicky, politicky a ekonomicky zabarvené debaty, mohly by v Česku v blízké budoucnosti vzniknout další dva národní parky. Jejich počet tím vzroste na šest.¹ Celková rozloha chráněných území v roce 2016 byla 1 317 000 hektarů, což představuje asi 17 % území ČR. To se zdá poměrně hodně, ale podstatné je, v jakém stavu je těch zbývajících 83 %. Zdá se, že environmentální budíky tikají neúprosně a doba, kterou jsme v posledních 30 letech ztratili dohadováním o potřebnosti větší citlivosti k přírodě, jde spíš proti ochranářským představám i na úkor šance na přežití těch více či méně vzácných a křehkých lokalit a biotopů. Ostatně tak je tomu s úsilím o záchranu nebo ochranu ostrůvků lidskou činností dosud málo zasažené krajiny, nejen ve středoevropském, ale hlavně v globálním měřítku. Za rok 2021 podle satelitních snímků a vědecky podložených zpráv v brazilské části Amazonie zmizelo 10 362 čtverečních kilometrů deštného lesa (přibližně rozloha celého Jihočeského kraje), čili o 29 procent víc než předchozí rok. V deštném pralese tropického pásma je biodiverzita vysoká, v lužních lesích mírného pásma sice méně, ale také. Jenomže oba ekologické systémy jsou podobně velice křehké.

Plánovaná legislativní ochrana území stávající obory na soutoku Dyje a Moravy se týká pouhých 42 čtverečních kilometrů. Kvůli ochraně krajiny vzniklo už v roce 2012 občanské sdružení Lužánek a na jaře 2019 pak další občanská Iniciativa Zachraňme soutok. Vzhledem ke stále citelnějším a viditelnějším projevům klimatických změn i vzhledem k tempu, v jakém z břeclavského nádraží odjížděly vagony naložené tvrdým dřevem, se volání po spěšném zřízení národního parku nebo CHKO zdálo být důležité. Kolem ochrany lužních lesů na soutoku v druhé polovině roku 2020 a začátkem roku 2021 vznikla diskuze, která překročila místní teritorium a pronikla i do celostátních médií.

Iniciativa Zachraňme soutok se pokouší prosazovat hlavně změny v přístupu, kterým státní společnost Lesy ČR se sídlem v Židlochovicích v lužních lesích na „Soutoku" doposud hospodařila, tedy skrze holoseče, velkoplošené zásahy a využití těžké techniky v křehkém lesním prostoru. Občanské iniciativě, kterou v Lanžhotu spoluzaložila bioložka Mgr. Anežka Bartošová (viz. rozhovor níže) se podařil husarský kousek: jejich petici za legislativní ochranu území, kterou zveřejnili 21.8. 2020 doposud podpořilo společným prohlášením 9 odborných společností, které sdružují 6 tisíc vědců a odborníků. K petici se doposud přidalo přes 13 tisíc lidí (elektronická + papírová petice). Přírodovědci z různých vědeckých institucí předali apelativní výzvu Ministerstvu životního prostředí (viz citace níže).² Na jejich prohlášení reagoval tehdy poněkud podrážděně náměstek pro řízení sekce lesního hospodářství Patrik Mlynář:

Přes vaše neobjektivní hodnocení vlivu lesnického hospodaření na vývoj a stav lužních lesů Soutoku, přes až nepřátelskou emotivnost vámi zaslaného prohlášení a přes jeho účelové načasování k vyhlášení záměru na vyhlášení národní přírodní rezervace Soutok, věřím, že signatářům prohlášení jde skutečně o ochranu a zachování lužního lesa na Soutoku. Žádná emotivně vypjatá kampaň dosud nikdy nikde nic dlouhodobě pozitivního nepřinesla. zdroj

Různost měřítek a metod odpovídá místním poměrům. Na rozdíl od brazilské Amazonie zde ekologům nikdo neusiluje o život, ale v principu jde o stejné problémy: střet různých představ o udržitelnosti a synergii člověka a přírody, respekt k mimolidským entitám a na druhé straně zájmy těžařských společností, finančních toků, nebo technokratických řešení, uplatněných na živé environmentální systémy. Bývalý ministr životního prostředí pan Richard Brabec Soutok 14. července 2020 navštívil a nechal se zde s pracovníky Lesů ČR vyfotit. Poté slíbil, že Ministerstvo Životního prostředí bude jednání mezi přírodovědci, lesáky a myslivci moderovat. Nová vláda v lednu 2022 skutečně zveřejnila plán vyhlášení parků Křivoklátsko a Soutok. Křivoklátský národní park by mohl být vyhlášen během letoška, Amazonie do konce funkčního období vlády.

„Předmětem této smlouvy je závazek Zhotovitele provést pro Objednatele naturové posouzení záměru dle § 45i a dále hodnocení vlivu zásahu dle § 67 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v rozhodném znění (dále jen „ZOPK") a prováděcích právních předpisů spočívajícího v Objednatelem plánované (zamýšlené) stavební akci „Obnova přirozeného vodního režimu revitalizační soustavy v EVL Soutok – Podluží".

Paragraf ze smlouvy o díl mezi Lesy České republiky, s. p. a AQ-Service, s.r.o.

Snahy chránit a pečovat o vzácnou faunu a floru Soutoku trvají dlouho. O možnosti vyhlásit větší celek národního parku, ve které by byl chráněn biotop lužních lesů v okolí soutoku Moravy a Dyje se uvažovalo od začátku 90. let, kdy byl vyhlášen NP Podyjí.³ Současná národní přírodní rezervace Ranšpurk byla vlastně neoficiální chráněná oblast již v 19. století, kdy část Jižní Moravy patřila do Lichtenštejnského panství. Lesníci pracující pro Lichtenštejny (sídlící v Mikulově a Valticích) starý lužní les považovali ze svého druhu přírodní oblast, odkud prý byly odváženy jen stromy, které padly samy. Technologie, které tehdy byly po ruce, tedy hlavně lidská a koňská síla, plus dobrá znalost lesnického řemesla a přírodních procesů byly v relativní rovnováze s přírodními procesy. Nicméně už v roce 1873 správa lesů tradiční pastvu v lužních lesích opustila a postupně přistoupila k plánovitému lesnímu hospodaření, kde hlavním cílem byla kvalita a kvantita produkce dřeva, včetně využití nových mechanických nástrojů. To znamenalo zásadní změny ve složení druhové, věkové i prostorové lesní struktury a ze starého „pastevního lesa“ se stal tzv. „les vysoký“. S úbytkem nízkých, středních a pastevních lesů začala pestrost stanovišť rychle klesat a s ní také druhová rozmanitost biotopů.⁴ Stromy poskytují životní prostor a energii pro množství rostlinných a živočišných druhů, jejichž život je pevně propojen s celým lesem, půdou, tůněmi, mokřady a dalšími typy lesních stanovišť. Současný vysoký les a pole, tvořící převážnou část obory na soutoku Moravy a Dyje, jsou ve srovnání s původními lesy a poli patrně chudší v různorodosti stanovišť a přechodů mezi nimi, než v dobách, kdy se tam pásl dobytek. Jakmile do lesů zamíří lesní zpráva s traktory, motorovými pilami a cisternami s chemickými postřiky, dopadá to pochopitelně jinak, než když se hospodařilo s koňskými povozy, sekerami a břichatkou.

Ochrana a obrana

Oblasti Cahnov-Soutok (13,46 ha) a Ranšpurk (19,20 ha) byly prohlášeny za národní přírodní rezervaci (NPR) v roce 1949, nicméně kvůli státním hranicím sem měli vstup povolen dlouho jen pohraničníci a lesníci. I když v roce 2005 vláda schválila na asi 9.714 hektarech Jižní Moravy „EVL (Evropsky významnou lokalitu) Soutok – Podluží“, odborná zpráva a odpovídající ochrana tohoto území, podle ekologů a přírodovědců dodnes chybí. Pokračuje těžba dřeva a postupující vysychání půdy ohrožuje a degraduje lesní a nivní biotopy. (Původní vodní systémy byly stavbami a úpravami horního toku Dyje a Moravy porušeny už dávno).⁵ Proti návrhu vyhlásit národní přírodní rezervaci Lanžhotské pralesy se ozvalo město Lanžhot a Lesy ČR, s.p. které na území od roku 1945 hospodaří⁶ (obě veřejnoprávní instituce podaly proti vyhlášení rozklady). AOPK (Agentura ochrany přírody a krajiny ČR koncem listopadu 2019 odeslala na MŽP zpracovaný záměr na vyhlášení národní přírodní rezervace „Lanžhotské pralesy“, zahrnující osm oddělených segmentů na celkové ploše přibližně 440 ha. Sousední, větší národní přírodní památka „Soutok“ má plochu 3156,86 hektarů.

Ministerstvo životního prostředí minulé vlády zveřejnilo návrh na vyhlášení národní přírodní památky dne 10. března roku 2020. „Území nově navrhované ke zvláštní územní ochraně ponese název „Soutok“ a bude vyhlášeno v kategorii národní přírodní památka (dále jen „památka“nebo „NPP“) ve smyslu ustanovení § 35 zákona. Ochrana území je navržena s ohledem na výskyt chráněných druhů a jejich biotopů a na pestrost samotných stanovišť (lesní biotopy, luční a vodní biotopy). Odděleným segmentem NPP je lokalita „Společných jezer“ se zachovalým biotopem panonského tzv. „tvrdého“ a „měkkého“ luhu.“

Pro vysvětlení: Území tvrdých luhů je tam, kde je nižší hladina spodní vody a k zaplavování vodou dochází na krátkou dobu. Nejrozšířenějším, typickým a impozantním příkladem je dub letní, dorůstající do výšky 35 metrů a dožívající se několika stovek let.⁷ Dalšími představiteli jsou jilmy, jasany, javory, lípa srdčitá a habr obecný. Na některých místech byly vysazeny nepůvodní druhy stromů (topol kanadský, ořešák černý). Významný zástupce tvrdého luhu je jasan úzkolistý, mající zde svou severní hranici rozšíření a jasan ztepilý. V minulosti byl zastoupen více také jilm vaz a jilm habrolistý, dnes tvořící jen příměs. V tvrdém luhu je důležité tzv. „podúrovňové patro", kde roste javor babyka, lípa srdčitá a habr obecný. Jednotlivě se vyskytuje také jabloň lesní a hrušeň polnička.

„Měkký luh“ se říká části lužního lesa v místech, kde je vysoká hladina podzemní vody, tzn. nejen podle břehů, ale především ve sníženinách, mokřadech, které jsou pravidelně a po různě dlouhou dobu zaplaveny. Název dostal podle tvrdosti (spíš měkkosti) dřeva, protože tam rostou keřovité i stromovité vrby, topoly a olše. Těmto druhům růst ve vodě nejen nevadí, ale často ho přímo vyžadují. Vrba bílá přežije i v místech zatopených téměř celý rok. Ve stínu dřevin rostou vlhkomilné druhy bylin – sněženka podsněžník, kosatec žlutý nebo vzácná bledule letní. V plném létě, když voda klesne, tyto rostliny vystřídá kopřiva dvoudomá, která společně s různými druhy trav tvoří podrost měkkého luhu do konce vegetačního období. Celoročně podmáčená místa v měkkém luhu lemuje porost rákosin a ostřicových trav. Ve stojatých vodách kvete stulík žlutý, leknín bílý, žebratka bahenní a další druhy. Pokud je porušen pravidelný cyklus klesání a stoupání hladiny, mizí také celý ekosystém lužního lesa.

NPR Lanžhotské pralesy by měla zahrnout 8 oddělených lokalit: Pajdavé kúty a Dlúhý hrúd do značné míry odpovídají stávajícím NPR Ranšpurk a NPR Cahnov-Soutok. Dále by mělo dojít k obnovení dosud většinou nerozpracovaných segmentů zachovalých lesních porostů: Kladnické struhy – Krumpavá a oblast vlastního soutoku Moravy a Dyje. K rozšíření o přilehlé porosty byly navrženy obě současné NPR Ranšpurk a Cahnov – Soutok. Další lokality jsou unikátní například výskytem mohutných věkovitých stromů, důležitých pro některé druhy druhů hmyzu (U Pěkné lípy, kde žije tesařík drsnorohý, tesařík alpský, lesák rumělkový a další), hub, nebo významné ptačí hnízdiště (_Sekulská Morava – kolonie volavky popelavé je jedna z největších na Moravě). Prakticky veškeré porosty zahrnuté do návrhu NPR jsou zde zařazeny buď v režimu „samovolného vývoje“ nebo „odkladu obnovy o decénium“, přičemž s těmito požadavky souhlasili i zástupci státního podniku Lesy ČR.⁸

Kulturní morfologie krajiny

Celé území spadá do katastru obcí Poštorná, Břeclav a Lanžhot. V západní části je hranice oblasti vymezena státní hranicí České republiky s Rakouskem a tvoří ji řeka Dyje. V ostatních částech vede hranice podle parcel, případně podle porostních skupin. Východně je část NPP vymezena územím od dálnice D2 Břeclav – Slovensko v lokalitě Společná jezera. Východní okraj této části sahá téměř k záplavové hrázi řeky Moravy⁹. Celé území je součástí většího celku tzv „Biosférická rezervace Dolní Morava“¹⁰, (všeobecně prospěšná společnost je provázaná nejen s MŽP ČR, ale také s Lesy ČR a kupodivu s těžařskou a energetickou firmou Moravské naftové doly).

Na současné morfologii krajiny kolem této části povodí Dyje se vedle přírodních procesů významně - a patrně po tisíciletí - podílela lidská činnost, takže zde vznikla bohatá mozaika lučních, lesních, vodních a mokřadních ekosystémů. Podle etnobotaniků je to trochu podobné i ve velké části skutečné Amazonie, což je oblast, která nám na první pohled připadá jako panenský prales, i když ve skutečnosti se na jeho současné skladbě a podobě podepsalo "zahradničení" dlouhých generací domorodců.

Terestrické ekosystémy představují hlavně lužní les a zemědělstvím a pastevectvím tvarované luční biotopy jako jsou nivy nebo teplomilné trávníky na písčitých vyvýšeninách – tzv. hrúdy. Dynamiku vodních ekosystémů lužního lesa pohání hlavně sezónní jarní záplavy. Jsou zde vzájemně propojené různé typy menších vodních biotopů: jezírek, tůní, rybníčků, mrtvých ramen řek, zaškrcené meandry, dnes malá jezera, napojená na soustavu lužních, periodicky protékaných kanálů. Součástí vodního systému jsou stovky druhů rostlin, ryb, obojživelníků, hmyzu a mikroorganismů.

Rozloha navrhovaného národního parku, případně národní přírodní památky Soutok je území o asi 3000 hektarech. Řečiště řeky Dyje pokračuje jižně, tvoří hranici mezi Slovenskem a Rakouskem. Ve vzdálenosti několika kilometrů jihovýchodně obora Soutok sousedí s CHKO Záhorie, která byla vyhlášena roku 1988. Proti proudu Dyje je to západně asi 30 km k NPR Lednické rybníky, což je součást Krajinné památkové zóny_ Lednicko-valtického areálu (vyhlášena v roce 1953 na rozloze 552 ha) a sto kilometrů je to k hlubokým říčním údolím Národního parku Podyjí, vyhlášenému v roce 1991. Ten na rakouské straně hranice navazuje na menší Národní park Thayatal, vyhlášený (s přispěním občanských iniciativ) v roce 2000.

Pokud by se skutečně prosadit projekt Národního parku Soutok podařilo, vznikl by další dílek do zelené mozaiky chráněných území povodí Dyje. Ten by sahal zhruba od Vranova nad Dyjí až téměř k CHKO Záhorie a CHKO Malé Karpaty na Slovensku. Když si vyhledáte různé speciální mapy, které na území Česka zaznamenávají relikty více méně původních lesních společenství (třeba databanka lokalit pralesů) – vystoupí před očima fragmentární obrysy území, opisujícího často historické hranice Českých zemí a Moravy. Důležitou součástí je povodí řeky Dyje, která ve srovnání s ostatními českými vodními toky byla relativně málo regulovaná a díky tomu se zde dochovala – přestože jsou to krajinné oblasti v nízké nadmořské výšce.¹¹ – řada biologických lokalit, které lze pokládat za částečně „přirozené“, i když málokdy „původní“ lesy. Naskýtá se utopická představa, že pokud by se podařilo postupně fragmenty a ostrůvky původních porostů a luk propojit, včetně částečné deregulace Dyje od Vranova přes Novosedly, Nové Mlýny až k Moravské Amazonii, vznikl by rozsáhlý biologický koridor, který by ve střední Evropě ustanovil naprosto unikátní přírodní zónu vysokého stupně biodiverzity. Páteří pomyslného budoucího rozsáhlejšího „Národního parku Podyjí“ je řeka, což je vlastně soutok mnoha potoků a dvou větších řek: Moravské Dyje a Rakouské Thaya.¹²

Paradox je, že se staleté stromy „tvrdého luhu“, hlavně dub letní staly příčinou ohrožení krajiny kolem Soutoku. Podle přírodovědců, kteří sepsali petici na podporu vyhlášení národního parku se skutečně jedná o:

.. „přírodně nejbohatší lesy u nás i ve střední Evropě. Česká republika je prakticky všechny vlastní. Přesto už několik desetiletí není schopna zajistit jim ochranu a vidí v nich především zdroj dřeva. Státní lesy tu na státní půdě každoročně zlikvidují mnoho hektarů porostů plných chráněných živočichů a rostlin. Za komunismu jsme velkou část jihomoravské lužní krajiny zničili výstavbou Novomlýnských nádrží. Naše ignorance a motorové pily nyní dobíjejí zbytky. Je nezbytné okamžitě zastavit devastaci tohoto unikátního území a zajistit mu konečně řádnou péči a ochranu!"

„Lužní krajina podél dolních toků řek Moravy a Dyje mezi Hodonínem a Pálavou, přezdívaná Moravská Amazonie, je unikátní v mnoha ohledech. Rychle mizí obrovské staré stromy plné ohrožených tvorů a další unikátní fenomény. Moravská Amazonie je nositelem mnoha národních i mezinárodních ochranářských titulů (biosférická rezervace UNESCO, mokřad mezinárodního významu, evropsky významné lokality, ptačí oblasti, přírodní park a lesy zvláštního určení z důvodu zachování biodiverzity). Žádný z nich ale nepřinesl potřebnou ochranu. Proti rychlé těžbě dřeva, která je hlavním, byť zdaleka ne jediným problémem, jsou účinné jen přírodní rezervace a památky. Ty ale chrání sotva 2 % lesů MA. Přitom v Praze je takto chráněno asi 4,6 % území města! …."

„Ministerstvo životního prostředí by mělo okamžitě zastavit devastaci našich nejcennějších lesů a začít naplňovat usnesení Vlády tím, že vyhlásí připravenou soustavu maloplošných zvláště chráněných území v MA dle stávajícího návrhu AOPK ČR. Tento krok by nejcennějším místům konečně přinesl potřebnou ochranu. Je těžko pochopitelné, proč k němu nedošlo již před lety. Posléze je třeba zajistit řádnou ochranu celého území luhů např. formou chráněné krajinné oblasti, jak to požaduje nejen odborná veřejnost, ale čím dál hlasitěji i místní obyvatelé."

Moravská Amazonie urychleně potřebuje adekvátní péči, správu a územní ochranu, citáty ze „Společného prohlášení odborných společností k problematice ochrany jihomoravských luhů", červen 2020.

To se pak odráží ve způsobu, jak se chováme ke krajině, která pak ovlivňuje všechny. Příroda je všechno.

Mgr. Anežka Bartošová je přírodovědkyně na volné noze. Spoluautorka otevřeného dopisu v iniciativě Zachraňme Soutok. Pro Ústav výzkumu globální změny AV ČR provádí 9 let pozorování na ekosystémové stanici v oboře Soutok u Lanžhota.

Ještě v 30. letech 20. století skoro polovinu lesů na Soutoku zabíral otevřený les spolu s loukami se solitéry. Pak došlo k proměně lesního hospodaření a z lužní krajiny se začala vytrácet mozaikovitost, mění se osídlení rostlin a živočichů. Bohužel většinou na úkor těch chráněných a vzácných. Hlavním problém ale je těžba stromů, protože velké množství porostů je v mýtním věku a Lesy ČR je postupně těží. A to typicky tak, že vytvoří paseku, kterou vyfrézují, aby ji pak mohli znovu osázet.

Jak vypadá aktuálně situace s myšlenkou národní parku?

Vyhlášení národního parku je reálné, ale bylo to tady už před 30 roky. Mělo jít o trilaterální národní park v nivách Moravy, Dyje a Dunaje na území Československa, Rakouska a Maďarska. Z toho ale sešlo. Myšlenka národního parku je sice pěkná, ale to je proces na x let. Teď by se mělo dotáhnout to, co je už rozdělané a to je síť maloplošných zvláště chráněných území. Potom ta velkoplošná ochrana. Ideální by bylo napřed dosáhnout CHKO, které by zahrnovalo celou oblast lužní krajiny od Hodonína, přes cíp soutoku Moravy a Dyje po Nové Mlýny. A potom ty nejcennější části, což je hlavně území pod Lanžhotem, vyhlásit národním parkem. To by asi uvítalo i město Lanžhot, které do teď vystupovalo proti navrhované ochraně území, protože by samospráva neměla velké možnosti zasahovat do fungování chráněného území. V případě vyhlášení národního parku by město Lanžhot bylo v radě národního parku a mohlo by se podílet na správě území. Národní park má výhodu v tom, že tam platí jasné zákony, což by samozřejmě neznamenalo, že zde bude bezzásahové území. Tady by se v lese hospodařit vždycky muselo. Pro Lesy ČR, které zde hospodaří je ale nejjednodušší velkoplošně části vykácet, strojově zalesnit a udržovat mladý porost chemicky. Současná mladá generace lesáků to dnes začíná naštěstí vnímat už trochu jinak. Přicházejí ze škol, kde se teď učí jiné věci, mají víc informací o klimatické změně a podobně. Ale tady to zaběhlé, to socialistické u starší generace, to se musí počkat, než se to nějak promění. Někteří prozřou a někteří budou ty nejjednodušší metody prosazovat navždy. To všechno se pak odráží ve způsobu, jak se chováme ke krajině, která pak ovlivňuje všechny, příroda je všechno.

Pozitivní je i Rámcová dohoda mezi Agenturou ochrany přírody ČR a Lesy ČR z podzimu 2020, podle které se upravily nové lesní hospodářské plány 2020-2029. Při dodržování dohody by mělo dojít k přírodě šetrné péči v tomto celoevropsky významném území.

A jaká je situace na slovenské a rakouské straně Soutoku?

Na rakouské straně je situace jiná: např. na území cca 8 km od soutoku Moravy a Dyje u města Drösingu hospodaří na ploše asi 400 ha pozemkové společenství vlastníků. Jde zhruba o 60 místních rodin a hospodaří se zde formou středního lesa., který je kromě ekonomických výhod příznivý i pro ochranu cenné biodiverzity. Ke konci roku 2021 se na zdejší způsob hospodaření (který se ještě po druhé světové válce používal i u nás) jeli podívat pracovníci Agentury ochrany a přírody ČR s Lesy ČR. Trochu níž po proudu je přírodní rezervace Marchegg, tam je situace skoro ukázková. Slovenská strana spadá do CHKO Záhorie, takže tam k velkoplošné těžbě nedochází.

Občanské sdružení „Zachraňme soutok“ připravuje setkání s novou ministryní životního prostředí, se zástupci jihomoravského kraje a ministerstva zemědělství. Podle paní Bartošové je důležité uvažovat v delším časovém horizontu a měřítku. Začít prosazením ochrany menších lokací se vzácnými biotopy a směřovat k větším celkům. Je jasné, že přírodní přirozené biosystémy jsou všechny propojené a naše pojetí územních hranic a teritorií pro rostliny a zvířata prostě neplatí.

Pralesy a staré zahrady

Jedním z těch, kdo se ve starých (pra)lesech, i v opuštěných zahradách s oblibou ztrácel, aby mohl pozorovat stromy, větve, rokliny a skály a poslouchal jak lesy a stráně znějí, byl potulný fotograf Bohumír Prokůpek (1954 – 2008). Na pozvání ředitele Národního parku Podyjí pana Tomáše Rothröckla v průběhu asi 15 let z Prahy, nebo z Vysočiny, jezdil v různých ročních obdobích k Dyji a s batohem a těžkou kamerou chodil po několik dní sám krajinou. V pořadu pro Český rozhlas, který s ním natočil Miloš Doležal, uvažuje o tom, proč hledá místa, kde je příroda nedotčená. Že poraněná, ublížená a poničená krajina je symptomem poraněných, ublížených lidských životů. Posmrtně nakladatelství ASCO a správa parku vydaly dvě výpravné obrazové publikace¹³. První kniha je soubor černobílých, druhá barevných fotografií. Černobílé fotografie Prokůpek pořídil starou technikou exponování skleněných desek, takže s sebou po dyjských stržích a údolích vláčel těžkou měchovitou kameru. Často exponoval fotografie v noci, za soumraku, časně nad ránem. Lehám si poblíž fotoaparátu s tím, že se musím probudit před ránem a zavřít závěrku objektivu. Večerní a noční světlo zdůrazňuje trvání, ranní je plno očekávání. Úplňková noc je zázrakem.¹⁴ V první knížce je Prokůpkův krátký esej, věnovaný údolím řeky Dyje. Původní, člověkem málo dotčené lesy byly v posledních letech jeho života tématem fotografií i cílem jeho potulek. Tak vznikly soubory obrazů kopců Vysočiny, Šumavy, Krušných hor, Bílých Karpat, Českého středohoří a z okolí Dyje a Berounky v Křivoklátských lesích.

Panenská Rozsíčka

Místo počátku se nemůže jmenovat lépe. Mezi poli a lesy, na loučce jako dlaň, je pramen. S kameny, kapradím, trsem kosatců, cedulkou hydrometeorologického ústavu a skleničkou ke službě lidem. Skrze mnohá ústa došlo v čase až k nám jméno, těžko říci, zda původní nebo jediné, Dyje, Moravská Dyje. Z jižních svahů Českomoravské vysočiny stéká říčka až do Rakouska, kde se spojuje s rakouskou Dyjí, aby se nedaleko Podhradí znovu, už jako Dyje, vrátila na naše území. Pod Vranovem tvoří Dyje v úseku mnoha kilometrů hranici dvou států a po opětovném příklonu na Moravu se pod Pálavou, v kraji, který je už předzvěstí Panonské nížiny, spojuje s Jihlavou, Svratkou a posléze s Moravou, aby skrze Dunaj poznala moře.

Co všechno určuje naše osudy. I řeky. Jakkoliv na první pohled pravdě nepodobný, vyvstává při bližším zkoumání před našima očima obraz řek jako tepen organizmu, kterými jsou spojována na sobě závislá místa. Síla tohoto geografického rozvržení činí naše vůle slabými a podřízenými uspořádání, jehož smysl je nám utajen. A tak vlivem tohoto zvláštního určení doputovaly do středního Podyjí z oblasti Středomoří rostliny, živočichové, ale i ideje a tušená mystéria trvající v úlomcích dějin, o kterých vyprávějí hroby.

Od čeho začít a k čemu přirovnat tuto cestu? Tak jako všechny příběhy počíná i tento nepatrným počátkem, kapičkou, která spojena s další hledá svou cestu. Nic z toho, co směřuje k cíli, se neztratí a nezapadne. Příběh řeky je tak podobný našemu vlastnímu, že chceme-li ho sledovat, můžeme přitom nacházet sami sebe. Potřeba pojmenovat slovy to, co potkáváme, nás učí schopnosti poznávat věci také skrze jména, a tak putovat v čase k těm, kteří je vytvářeli a používali před námi. Tak se před námi otvírá krajina jako dědictví. Má země je bohatá proměnami. Ke kolika dojde, než pramen Dyje se změní v řeku. Na tak maličkém kousku země, který lze přejít pěšky za tři dny a měřeno dnešním prostředkem míry, autem, za pouhé tři hodiny, se změní sklony kopců a jejich vegetace, střechy chalup pozbudou s lomenicemi lišejníků a mechů a pole se stanou přívětivějšími, takže oproti kraji kamení a dešťů nastavují slunci hrozny nalité sladkou šťávou. Jak jinak zní letní poledne u pramenů Moravské Dyje na Vysočině a tam, kde řeka pod vřesovišti a vinicemi míjí Znojmo. To na kopcích zná pár cvrčků, křik káně nad obilným lánem a táhlé volání datla v nedalekém lese. Dole, na jihu, nás čeká celý koncert, polyfonie zvuků hmyzu i ptáků a celý ten orchestr se skládá z mnoha nástrojů a každý nástroj je tam ovšem zastoupen mnoha hráči.

Jiný je i ten stín. Zatímco ze smrkových lesů Vysočiny dýchne svěží chlad, jsou podyjské stráně rozpáleny sluncem a stín je skutečným úkrytem. Čirá řeka však přináší osvěžení… Podyjské lesy jsou prostoupené jasem, plné květů a jihu. Chceme-li v nich jít za sluncem, sestupujeme dolů z vranovických podhorských lesů, podobných ve svých bukových síních gotickým katedrálám…

Bohumír Prokůpek v průvodním textu publikace Národní park Podyjí, 2012.

Forenzní ekologie

DNA je cosi jako osobní kód, který si spojujeme většinou s tělem, tělesným interiérem, endokrinologií, něčím co je ukryto uvnitř těla organismu. Poměrně nedávný objev tzv. environmentální DNA naznačuje, že ani zde pevné rozhraní mezi izolovanými organizmy vlastně neplatí. Naše těla jsou vlastně také úzce propojena s naším okolím. Jsme chodící směs orgánů, buněk a pestré mikroflóry, s níž většinu času nějak, pokud jsme navzájem v symbiotickém vztahu, vycházíme. Současná genetika objevila nové technologie (metabarcoding a metagenomics), takže dovedeme důkaz genetické a fylogenetické identity monitorovat mimo naše těla: DNA se dostává například do vzduchu s mikroby, sporami plísní nebo pylovými zrny rostlin a je vylučována DNA uložená v odumřelých buňkách do tekutého, pevného, nebo plynného prostředí. Je to neviditelná genetická stopa, kterou jsou savci, ryby, objživelníci, hmyz provázání dokonce geneticky s prostředím. Druhově specifickou eDNA lze využít pro forenzní výzkumy například biodiverzity, pro důkaz přítomnosti jisté čeledi, druhu, dokonce snad k detekci konkrétního jedince v konkrétním místě a v konkrétním časovém úseku. Tyto genetické informace jsou zakódovany v proteinech tělesných tekutin, slizu, slin, krvi, spermatu, moči, exkrementů, kůži, nebo vlasech. Přírodovědci eDNA koncentrují a naskenují metodou chemického srážení, filtrací z tekutin, půdy, ledu, nebo vzduchu. Ve vodě, nebo ve vzduchu je životnost environmentální DNA v řádu minut, ve vodě, ledu, nebo půdě vydrží mnohem déle. Po koncentrování se provede extrakce DNA a sekvenování určité části, která je pro specifický druh (barkóding) nebo vývojovou linii (metabarkóding) charakteristická, jedinečná. Tweet Richarda Brabce, zmíněný na začátku textu, by z takové „genetické forenzní perspektivy" znamenal, že pobyt politických orgánů z vršovického MŽP, která nutně znamenala tělesný kontakt s přírodními systémy na Soutoku, včetně kontaktu s několika místními komáry pisklavými, změnila, nebo obohatila genofond lokace plánované CHKO, nebo NP Soutok. I když pravda, že jen na velmi omezenou dobu.

Miloš Vojtěchovský

---

Text vznikl pro sérii příspěvků projektu Kartografie (Eko)systémů: RurArtMap a Mapa Perpedian: Black Edition, kterými představujeme umělce, kulturní manažery, iniciativy a témata z různých regionů. Projekt navazuje na Mapu Perpedian, která zaznamenává profily menších kulturních iniciativ v regionech České republiky.

Projekt Kartografie (Eko)systemů: RurArtMap a Perpedian Mapa: Black Edition je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.