Soundwalking

Hildegard Westerkamp




Hildegard Westerkamp (1946 v Osnabrücku, od roku 1968 žije v Kanadě). Po ukončení studia hudby na University of British Columbia se díky dílu a setkání s Murray Schaferem připojila k projektu World Soundscape. Přivedl ji k tomu její pocit znepokojení nad situací akustického prostředí a to ovlivnilo její další uvažování o hudbě, poslechu a tvorbě zvuku. V 80letech obhájila na univerzitě práci Poslouchání a zvuk — studie hudby jako prostředí. Do roku 1990 společně s Barrym Truaxem vyučovala obor akustická komunikace na Fakultě komunikačních studií na SFU.

Od té doby se věnuje psaní článků o zvukové krajině, o akustické ekologii a poslouchání, cestování, přednáškám a dílnám o zvukové krajině. V roce 1993 stála u založení mezinárodní sítě organizací a jednotlivců, sdílející starost ze zvukového znečištění prostředí — Světového fóra pro akustickou ekologii (www.wfae.net). Mezi lety 2000 a 2012 byla šéfredaktorkou časopisu Soundscape. V roce 2003 ji organizace Vancouver New Music (VNM) pozvala k sestavení programu zvukových procházek pro veřejnost. To se stalo základem založení kolektivu “The Vancouver Soundwalk Collective”, jehož členové v těchto aktivitách pokračují dodnes.

Hildegardiny skladby byly uvedeny a vysílány v mnoha zemích. Většina jejích kompozic se zabývá tématy zvukového prostředí: městskými, venkovskými nebo přírodními zvukovými krajinami, hlasy dětí, mužů a žen, hlukem, nebo tichem, hudbou a zvuky médií, zvuky různých kultur, atd. Skládá filmovou hudbu, připravuje zvukové dokumenty pro rozhlas a produkuje a hostuje rozhlasové série jako Soundwalking a Musica Nova pro Vancouverské komunitní rádio.

Výběr z bibliografie

Westerkamp, Hildegard (1974) "Soundwalking". Sound Heritage III/4, pp. 18-27.

Westerkamp, Hildegard (1980) "The New Museum of Anthropology in Vancouver: An Acoustic Dump" Musing II/1.

Westerkamp, Hildegard (1990a) "Cool Drool". In: Sound by Artists, ed. D. Lander, M. Lexier. Banff, Alberta: Art Metropole & Walter Phillips Gallery, pp. 222-226.

Westerkamp, Hildegard (1990b) "Listening and Soundmaking: A Study of Music-as-Environment". In: Sound by Artists, ed. D. Lander, M. Lexier. Banff, Alberta: Art Metropole & Walter Phillips Gallery, pp. 227-234.

Westerkamp, Hildegard (1994) "The Soundscape on Radio". In: Radio Rethink: Art, Sound and Transmission, ed. D. Augaitis i D. Lander, pp. 86-94.

Westerkamp, Hildegard (1997a) "Silent Night in the City". The New Soundscape Newsletter 3, p. 5.

Westerkamp, Hildegard (1997b) "Bourges at Night". The New Soundscape Newsletter 5, pp. 7-8.

Westerkamp, Hildegard (1998) "Nada: An Experience in Sound" http://interact.uoregon.edu/MediaLit/wfae/readings/nada.html. Visited Oct. 2003

Westerkamp, Hildegard (1999) "Soundscape Composition: Linking Inner and Outer Worlds" [Written for Soundscape be) for (e 2000 conference, Amsterdam, November 19-26] http://interact.uoregon.edu/MediaLit/wfae/readings/westerkamp_ssc.html. Visited Oct. 2003.

Westerkamp, Hildegard (2000) "Sound Excursion: Plano Pilato, Brasilia" Soundscape, The Journal of Acoustic Ecology, 1/2, pp. 18-19.

Westerkamp, Hildegard (2008) "An Imaginary Meeting: The Making of MotherVoiceTalk"

Westerkamp, Hildegard (2013) Listening and Soundmaking: A Study of Music-as-Environment (in "Sound by Artists")

Westerkamp, Hildegard (2015) "The Disruptive Nature of Listening" (keynote at ISEA2015)

Westerkamp, Hildegard (2018) "Sustainable Soundwalking - Passing on and relaying acoustic ecology's core practice" Proceedings of The Global Composition 2018, Conference on Sound, Ecology, and Media Culture Media Campus Dieburg, Hochschule Darmstadt, Germany, October 4-7,

Westerkamp, Hildegard (2019) “The Disruptive Nature of Listening: Today Yesterday Tomorrow" in: Sound, Media, Ecology. Eds Milena Droumeva and Randolph Jordan, Palgrave MacMillan, 2019, pp 45-63.

Westerkamp, Hildegard (2021) "The Microphone Ear: Field Recording the Soundscape", Review Filigrane. Musique, esthétique, sciences, société n°26


Hildegard Westerkamp se setkala s Raymondem Murray Schaferem ve Vancouveru v roce 1973 při konzultaci zkušenosti s jeho knihou The Book of Noise, kterou používala při vyučování na hudební škole. Následující rok vyšlo tématické číslo časopisu Sound Heritage s 37 esejemi a rozhovory se členy WSP, včetně zde přeloženého textu “Soundwalking”. Článek je dodnes považován za základ pedagogiky zvukové procházky a věříme, že přispěje k plastičtějšímu obrazu kontextu vzniku Akustické ekologie. Před sebou máte — pokud je nám známo — první překlad z jejích textů do češtiny a zároveň příklad kanonického článku o zvukových procházkách.

 

Jako akustičtí ekologové — ve smyslu skutečného ekologického vědomí — jsme si vědomi toho, že i my jsme součástí zvukové krajiny: podobně jako všechny ostatní lidské bytosti jsme zde v roli posluchačů a tvůrců zvuků, a tak aktivními účastníky procesu vytváření zvukové krajiny. Zvuková procházka je praxe, jejímž smyslem je si tuto naši pozici plně uvědomit.

Neodmyslitelným prvkem vydat se na zvukovou procházku je předpoklad, že během každého okamžiku zvukové cesty má cenu poslouchat své prostředí. Jinak řečeno, že stojí za to, abychom se po určitou dobu věnovali naslouchání, bez ohledu na to, co se naskytne našemu sluchu. Tak si posluchač potenciálně buduje vědomý vztah k životnímu prostředí.“

H.W. ​Soundwalking as Ecological Practice, 2006.


Soundwalking

Zvuková procházka je jakákoli výprava, jejímž hlavním účelem je naslouchat svému okolí. Procházka náš sluch vystavuje okolním zvukům, ať už se právě nacházíme kdekoliv: možná jsme doma, nebo jdeme ulicí v centru města, parkem, po pláži; třeba čekáme v ordinaci u lékaře, jsme v hotelové hale, v bance; můžeme nakupovat v supermarketu, obchodním domě nebo v čínském obchodu s potravinami; nebo čekáme na letišti, nádraží, autobusové zastávce. Dejme přednost sluchu, ať už jdeme kamkoli. Protože sluchu dlouhodobě nevěnujeme pozornost, znamená to, že tím nepřispíváme k rozvoji hodnotného akustického prostředí.

Protože jsou naše uši často vystaveny příliš mnoha hodně hlasitým, nebo hodně nesmyslným zvukům, může být poslouchání také bolestivý, vyčerpávající, dokonce depresivní zážitek. Nemá smysl snažit se takové zvuky vytěsnit. Naše uši můžeme jen těžko uzavřít, nevyhnutelně slyšíme všechno co kolem nás zní. Zvukové informace vstupují do našeho mozku, kde jsou zpracovávány bez ohledu na to, jak se je snažíme vytěsnit. I když jej vnímáme podvědomě, tak se fyzicky i psychicky nepřetržitě zabýváme jakýmkoli hlukem, který je kolem nás. Navíc — a to je zde podstatné — pokud jisté zvuky vypínáme, přispíváme tak k znecitlivění naší schopnosti naslouchat a nedovolíme sluchu plnit jeho přirozenou funkci.

Když nebudeme pozorně naslouchat, hrozí nám, že jemnější a tišší zvuky mohou ochromenýma ušima nepozorovaně vstoupit do našich myslí a nakonec se v prostředí mechanických zvuků současných zvukových krajin docela rozplynou. Proto naše první zvuková procházka vystavuje posluchače záměrně celkovému rozsahu “environmentální kompozice” a je poměrně analytická. Může se tak stát intenzivním úvodem do oblasti prožívání „bezpodmínečného poslechu“1.

Zvukovou procházku lze uchopit různě. Může být provedena osamoceně, nebo společně s přáteli (v druhém případě je zážitek z poslechu intenzivnější a může být zábavné, když jeden má přes oči šátek a druhý ho vodí). Může také probíhat v malých skupinách a v tom případě bývá zajímavé zkoumat souhru mezi skupinovým a individuálním poslechem tím, že střídáme pohyb dále od skupinky s pohybem přímo v jejím středu. Zvuková procházka nás může zavést někam daleko, nebo se soustředit na jediné určité místo. Bez ohledu na to, jakou má zvuková procházka podobu, je jejím cílem znovuobjevit, re-aktivovat schopnosti poslouchání.

První zvukovou procházku lze uskutečnit kdekoli, kdykoli a kolikrát je libo. Kvůli intenzitě je rozumné procházku zpočátku omezit na menší území, nebo dokonce na jedno místo. Lidé na procházce mohou trávit různě dlouhou dobu. Každopádně bude zaležet na tom, jak dlouho bude trvat, než se zpočátku zbavíme našich sluchových zábran, nebo na tom, jak hluboké bude naše zapojení, i na tom, jak nás takový průzkum zaujme.

Začněte tím, že během chůze budete naslouchat zvukům vlastního těla. Ty jsou nám nejbližší a je to první podoba rozhovoru mezi námi a prostředím. Pokud uslyšíte dokonce ty nejtišší z těch vnitřních zvuků, znamená to, že jste v prostředí, které je na lidské podmínky nalazeno. Jinými slovy, vlastním hlasem nebo svými kroky „rozmlouváte“ se svým okolím, které vám pak odpovídá tím, že vašim vnitřním zvukům dodá zvláštní akustickou kvalitu.

Zkuste se pohnout
aniž by jste vydali jakýkoliv zvuk.
Je to možné?
Slyšíte i ten
nejtišší zvuk vašeho těla?
(Pokud neslyšíte zvuky, které sami vydáváte, jste uvnitř zvukové krajiny, která není v rovnováze. Pro lidské proporce zde není místo. Váš hlas a kroky nejen nejsou slyšet, váš sluch se navíc vyrovnává se zvukovým přetížením).
Obraťte teď sluch od vnitřních zvuků a
zkuste se zaposlouchat do zvuků okolí.
Co slyšíte? (Udělejte si pro sebe jejich seznam)

Co dalšího ještě slyšíte:
ostatní lidi
přírodní zvuky
mechanické zvuky
kolik
souvislýchzvukůsouvislých Souvislýchzvukůsouvislých
dokážete rozeznat?
zajímavé rytmy
pravidelné pulsy
nejvyšší
a
nejnižší tón.
slyšíte nějaké
přerušované nebo diskrétní zvuky?
šustění
rány
svištění
bušení

Rozpoznáte odkud ty zvuky přicházejí?
Co ještě dalšího slyšíte?
Odvraťte pozornost od zvuků okolí a zkuste poslouchat co je
za nimi -----
to co přichází z dálky.

Jaký je ten nejtišší zvuk?
co ještě slyšíš?
co dalšího?
co dalšího?
co dalšího?
co dalšího?

Dosud jste při poslouchání jednotlivé zvuky rozdělovali a přidělovali jim zvláštní subjektivitu. Ale každý zvuk je i součástí širšího environmentálního celku. Znovu je tedy všechny sestavte a zkuste jim naslouchat jako by šlo o hudební skladbu, provedenou různými hudebními nástroji. Líbí se vám, co slyšíte? Vyberte si zvuky, které se vám líbí nejvíc a vytvořte z nich ideální zvukovou kulisu pro prostředí, kde se nacházíte. Jaké by taková kulisa měla mít mít podle vás důležité vlastnosti? Je to jen ideální představa, nebo by bylo možné ji uskutečnit?

Předpokládám, že se pojem "procházka" ani u kočovníků ani v zemědělských společenstvích nevyskytuje, protože lidé jsou tam neustále, a zcela s přírodou propojeni — jejich život je na přírodě velice závislý. V městském způsobu života jsou užší kontakty s přírodou často dost omezené. Příroda zde přestává být společníkem, s nímž žijeme, nebo s nímž každodenně soupeříme, a stává se něčím jako vzdáleným přítelem, kterého příležitostně můžeme navštívit. A právě vycházka je jeden ze možných způsobů, jak se lidé ve městě znovu pokoušejí kontakt s přírodou navázat.

Pokud se místo na procházku vydáte někam autem – a k tomu dochází častěji, než bychom si mysleli — kontakt s přírodou se promění v něco velice vizuálního: na předním skle auta před vámi ubíhají dvourozměrné krajiny; je to jako by jste se dívali na film o krajině a poslouchali přitom zvukovou stopu tvořenou zvukem motoru, případně hudbou a hlasy z rádia, z kazety nebo CD; naše zraková zkušenost je zprostředkována tím, co slyšíme a sluchová zkušenost teď už nesouvisí s tím, na co se díváme. Spojení mezi okolním prostředím a našimi smysly zde určuje „pokožka“ nebo skořápka vozidla, ve kterém se vezeme.

Vystoupíme teď ze svých skořepin, vynoříme se zpoza našich monitorů, stěn, reproduktorů a sluchátek a otevřeme sluch přímému propojení s prostředím.

Vypravíme se na další zvukovou procházku.

Zvuková procházka parkem Queen Elizabeth ve Vancouveru

Park královny Alžběty je vizuálně mimořádně atraktivní prostor. Jde skoro o pohlednicový park a scenérie naše oko okamžitě zaujme. Během této procházky vědomě zapojíme naše uši, budeme naslouchat „zvukovou stopu“ parku a prozkoumáme, nakolik se zrakovým dojmem ladí.

1) Nejexponovanější částí parku je parkoviště. Začneme procházku zde a zaposloucháme se do množství zvuků přicházejících ze všech směrů. Každé město má určité zvukové prostředí, dotvářející jeho jedinečný charakter. Najdete zde zvuky, které jsou pro zvukovou krajinu Vancouveru nezaměnitelné?

2) Vydejte se směrem k vodotrysku a pokračujte v poslouchání městským zvukům, dokud je nepřehluší zvuky padající vody. Pokud vodotrysky právě netryskají, poslouchejte, jak se zvuky města mění. Cestou procházíte dřevěnými arkádami, které vašim krokům dodávají zvláštní akustiku. Zvuky kroků po dřevěných chodnících bývaly velice běžné nejen ve Vancouveru, ale i v řadě menších měst nebo ve starých pevnostech po celé Britské Kolumbii.

Zastavte se u vodotrysku a poslouchejte různé hlasy vody. Jak konstrukce fontány zvuky vody ovlivňuje? Vytváří hluboké bublání? Slyšíte jak voda proudí trubkami? Jakou vytvářejí vodní zvuky atmosféru? Slyšíte nějaké zvuky, které sem snad nepatří? Pokud nejsou vodotrysky zapnuté, zkuste si představit, jak by asi zněly, pokud by byly spuštěny.

3) Nedaleko vodotrysku narazíte na kovovou sochu „Knife Edge“ od Henryho Moora. Prozkoumejte ji pohledově i zvukově. Skládá se ze dvou dílů, každá s odlišnou strukturou. Liší se i zvukově? Jaké objevíte mezi jejími tvary a zvukem další souvislosti?

Zkuste přitom vydávat široké spektrum zvuků, například zkuste najít nízký zvuk, vysoký zvuk, nebo šustění. Možná se vám dokonce podaří spojit několik zvuků dohromady a vytvoříte kompozici (nazvanou „Knife Edge?“). Přiložte ucho k povrchu sochy a poslouchejte co zní z jejího nitra.

4) Když vejdete do zimní zahrady, vstupujete vlastně do umělého tropického prostředí. Dejte si načas a prožijte ten prostor všemi smysly. Jak vypadá? Voní a působí tropicky? Zní tropicky? Jaké druhy ptáků tam slyšíte? Můžete s některými navázat rozhovor? Slyšíte zvuk klimatizačního systému?

Při chůzi přes bambusový most ho zkoumejte tak, jako by to byla zvuková socha. Vydává jedinečný zvuk, který je v severních zemích neobvyklý. Jakmile přejdete bambusový most, zaposlouchejte se do zvuků malého vodního kola. Když se skleníky poprvé otevřely, kolo se neustále točilo a vytvářelo tím velice zajímavou vodní zvukovou kulisu. Teď už slyšet většinou není, jako by byla jeho funkce zdroje zvuku opomíjena.

5) Pokračujte v procházce do Sunken Garden. Je to část parku, která je akusticky mimořádně zajímavá. Jak sestupujete směrem dolů do zahrad, slyšíte, jak zvuky města postupně mizí? Sledujte jak zahrada vypadá a zkuste odhadnout jak její vzhled ovlivňuje její akustiku.

Převládajícím zvukem této části zahrady je zvuk vodopádu. Slyšíte jak voda naráží na různé povrchy a odtéká různými „hlasy“ do jezírka?

Zatímco pokračujete v chůzi, poslouchejte jak se zvuky vašich kroků pokaždé, když vstoupíte na jiný povrch pěšiny, změní. Uprostřed zahrady je kamenný most, který svým obloukem mezi vodou a mostem vytváří akusticky zajímavý prostor. Pokud se tam dostanete, při chůzi pod mostem poslouchejte své kroky a experimentujte se zvukem svého hlasu, pohyby rukou atd. (Podobný, jenže větší most je ve Stanley Parku. Stejné experimenty tam budou mít o dost jiné a daleko napínavější akustické efekty.)

6) Hlavním akustickým rysem zahrad Quarry Gardens je ozvěna. Objevte ji a zjistěte, kde a jak vzniká. Které ze zvuků, které vydáváte, vytvářejí nejzřetelnější ozvěnu? Hrajte si se všemi možnostmi vytváření ozvěny a prožijte si akustickou souhru mezi vámi a prostředím.

7) Zvukovou procházku zakončíme u potoka. Posaďte se a nechte na sebe působit zvuk tekoucí vody. Voda protéká kanály a mezi skalkami a zaznějí hlasy, které jste dosud neslyšeli. Čím déle budete vodě poslouchat, tím víc uslyšíte nových hlasů a všimnete si jejich nekonečné rozmanitosti.

A nakonec: Je park stejně atraktivní po vizuální jako akustické stránce?

Pokud se pozorný poslech stane součástí vašich každodenních aktivit, stane se pro vás potřeba dbát na kvalitu zvukového prostředí docela přirozenou. To se projeví třeba tím, že přestanete celý den poslouchat rádio, místo motorové sekačky začnete používat kosu, budete si radši vybírat přístroje s tichým provozem, pokud to bude možné, budete vyžadovat, aby rušivé zvuky zůstaly vypnuty, budete pomáhat s ochranou klidných oblastí ve městech a budete si také vědomi vlastních akustických aktivit a podílet se na sdílené zodpovědnosti za společné zvukové prostředí.

Zde je třeba zmínit ještě jiný druh zvukové procházky, který obsahuje nejen prvek pozorného poslechu, ale také aktivní fyzické zapojení do „hudebnosti“ našeho prostředí. Zvukové krajiny obsahují řadu možností, jak se takové činnosti věnovat, a často to vidíme zcela přirozeně u dětí. Mnohým dospělým představa, že by mohli vytvářet podobné zvuky, jejich skládání nebo orchestrace environmentální hudebnosti připadá často poněkud směšná. Ale zkušenost zvukové procházky může objevit překvapivé a nečekaně zajímavé dialogy mezi člověkem a okolím. Za pokus to kažopádně stojí.

Již jsem zde zmínila kmenové společnosti, které žijí v nepřetržitém rozhovoru s přírodou. Sluch je pro ně otázkou přežití a přírodním zvukům musí dobře porozumět a dokonce se je musí naučit napodobovat. Jakýkoli zvuk, který během lovu zaslechnete — například zapraskání větvičky — má pro domorodého lovce hluboký akustický význam, protože obsahuje informace o zvířatech a o místě, kde se pohybují.

Protože má každý zvuk své specifické významy, musíme bez ohledu na to, kde žijeme, sluchový kontakt se svým okolím pěstovat. Jako obyvatelé měst sice nemůžeme náš životní styl zcela integrovat s přírodními cykly, ale přesto je životně důležité si vědomý kontakt s prostředím zachovat. Města jsou plná akustických stop, které jsou v mnoha ohledech pro naše přežití vysoce důležité: tak jako domorodci naslouchají lesům, i my musíme naslouchat našim městům.

Abyste z participativní zvukové procházky vytěžili maximum, je vhodné si najít místo, kde uslyšíte nejen sami sebe, ale i jemnější zvuky kolem. Participativní zvuková procházka může být zaměřena buď prakticky — tedy na orientaci v prostředí, na navázání dialogu s okolím; nebo může mít čistě estetický smysl — můžeme vytvořit vlastní kompozici.

Orientace

Následuje popis, jak kapitáni určovali polohu lodi vůči pobřeží:

„Dříve kapitáni svoji pozici zkoumali pískáním a posloucháním ozvěny. Krátce zapískali a podle vracející se ozvěny odhadli vzdálenost lodi od pobřeží. Pokud se ozvěna vrátila z obou stran současně, znamenalo to, že jsou uprostřed kanálu.“

Gordon Odlum, reminiscence, Vancouver, 1973.

Další příklad napovídá, jak se dříve orientovali Inuité, žijící na bílém Severu:

„Vzpomínám si, jak jsem cestoval v mlze podle nebezpečného pobřeží. I když viditelnost byla nulová, přesto jsme se ani nezpozdili ani nezabloudili. Moji druhové poslouchali příboji a křiku ptáků hnízdících na ostrohu; cítili, kde je pobřeží a podle toho plachtili; cítili vítr a ze spršek vody na jejich tváři, přes lavici na které seděli, podle vzorců vln vytvořených větrem „četli“ okolní prostor. Ztráta zraku proto nebyla pro ně takovým handicapem. Pokud ale použili zrak, často mě ohromilo, jak daleko a ostře viděli. Ale bez zraku nebyli ‘ztraceni’.“

Edmund Carpenter, „Eskimo Realities“, New York, 1973, s, 36).

Protože takový způsob orientace s využitím našich smyslů k přirozené součásti našeho každodenního života nepatří, pojďme to vyzkoušet formou zvukové procházky.

Vyberte si temnou noc nebo den s hustou mlhu a určete si cíl, kterého máte dosáhnout. Oči vám nepomohou, protože hlavním nástrojem orientace bude sluch. Hlasem nebo pomocí nějakého jiného zvuku, který vydáte, by jste měli být schopni určit, kde se vůči svému okolí nacházíte. Vezměte s sebou přítele.

Nebo se vydejte na orientační procházku městem, jakýmkoli městem a ptejte se lidí na cestu. Kromě toho, že se neztratíte, se tak seznámíte s charakterem města, podle způsobu jak vám lidé budou odpovídat. Poslouchejte zvuk a melodie jejich hlasů, poslouchejte jejich přízvuk. Ptejte se různých lidí, mladých i starých, mužů i žen, dětí atd.

Dialog

Pokud máte rádi ptáky, možná by jste s nimi chtěli navázat kontakt a odpovídat na jeho volání. Jak toho docílit? Myslíte, že je takový kontakt skutečně možný? Zkuste to ve městě, nebo na venkově.

Pokud jste lovec, můžete kořist ulovit snadněji, když napodobíte její volání. Inuité to tak dělají pořád. „Lovcovo napodobení hlasu tuleně je často dost podařené, aby loveného tuleně oklamala. Někteří muži dovedou napodobit všechno: medvěda, ledovec, ano, dokonce vítr“ (tamtéž, str. 27). Vyjděte ven a zkuste napodobit nejrůznější zvuky.

Hledání ozvěn nás vždy fascinovalo. Ozvěnu vracejí nejen jisté krajinné útvary, ale také architektura. Najděte všechny ozvěny ve svém okolí a zjistěte, odkud se odrážejí. Které jsou nejzajímavější a proč?

Zvuková procházka jako hudební kompozice

Tento druh procházky je v podstatě podobný těm výše zmíněným, kromě toho, že hlavní smysl je tu spíše estetický než praktický.

Jděte ven a poslouchejte. Vyberte si akustické prostředí, které podle vás vytváří vhodný základ pro vaši „environmentální“ skladbu. Podobně, jako se architekt seznamuje s krajinou, kam má vložit tvar domu, měli bychom určit hlavní rysy zvukové krajiny, kam chceme vložit vlastní zvuky. Jaké druhy rytmů obsahuje, jaké výšky, kolik je zde souvislých zvuků, kolik a jaké druhy diskrétních zvuků, atd. Které zvuky můžete vydávat a které pomohou kvalitě kompozice vytvořené ze zvuků prostředí? Navažte rozhovor a zvuky prostředí vyjměte z jejich původního kontextu, potom je použijte ve vaší skladbě a z vlastních zvuků vytvoříte organickou součást okolní hudebnosti prostředí. Je to možné?

Různé druhy zvukových procházek, jako je tato, nás nakonec přiblíží v širším smyslu ke konečnému cíli sluchového povědomí. Pochopíme, že některá krajina nebo podmínky prostředí mají specifickou akustiku. V tomto vyprávění se dozvídáme, jak to dělají kapitáni:

„… také by byl schopen podle různých ozvěn rozeznat různé tvary pobřeží, například na skalnatém útesu by slyšel jasnou a výraznou ozvěnu, zatímco písečná pláž by vracela delší ozvěnu. Jsou dokonce schopni rozeznat ozvěnu, odráženou od trámů.“

Gordon Odlum, reminiscence, Vancouver, 1973.

Další příklady naznačují, jak obyvatelé různých druhů krajiny chytře svůj komunikační systém přizpůsobili akustickým podmínkám jejich prostředí. Pastevci rakouských a švýcarských Alp spolu komunikovali velice melodickým zpěvem. Za uměním jódlování muselo být velké nadšení a znalost ozvěny v horách. V rovinách ve východním Prusku by voraři o jódlování asi neuvažovali. Místo toho se domlouvali jediným dlouhým vysokým tónem, který se po planinách dokonale rozléhá.

Čím detailněji naše environmentální utváření a podmínky zkoumáme, tím víc zde objevíme akustických možností. Pokud se naučíme určovat zvukové vlastnosti, budeme vybíravější a nespokojíme se s negativními akustickými situacemi. Podobné akustické povědomí lze využít pro zvukové procházky, včetně těch v každodenním životě. Můžeme si všímat utváření okolí a určit, jak ovlivňuje akustiku. Vydáme se tedy na zvukovou procházku, kde hlavní roli bude hrát struktura prostředí. Hlavním tématem, které při této procházce budeme sledovat, bude vítr a jeho proměnlivé zvukové podoby.

Zvuk větru

O hlasech větru slyšíme ve starých mýtech, čteme v románech, v poezii, v pohádkách a hororových příbězích a můžeme je zaslechnout ve filmech a rozhlasových hrách.

Jakmile se vítr dotkne nějakého předmětu, vzniká zvuk — zvuk, který je jedinečný pro konkrétní akustickou událost. Jak se dočteme v jejích knihách, vnímala například Emily Carr tyto jemnosti velmi pozorně:

„Každý strom přijímá vítr odlišně. Některé stromy se ho chopí, jako by vítaly příležitost býti hlasité. Některé skřípou a sténají, některé se s tichým mumláním pokorně uklánějí.“

Emily Carr, Stovky a tisíce: The Journal of Emily Carr, Toronto, 1966, s. 128.

A stejně tak Thomas Hardy:

„Pro obyvatele lesa má téměř každý druh stromu vlastní hlas i povahu. Když vítr začne foukat jedle vzlykají a sténají neméně zřetelně, než se kymácí; cesmína píská, jako když se sebou bojuje; jasan syčí uprostřed chvění; a buk šustí, zatímco jeho ploché větve stoupají a klesají. A zima, ovlivňující tóninu stromů shazováním listí, jejich osobitost nepotlačuje.“

Thomas Hardy, Under the Greenwood Tree, 1920, s. 3.

Vítr sviští elektrickými dráty. Vítr šustí v trávě. Vítr je uvězněný mezi budovami. Vítr kvílí, truchlí, šustí, kvílí, kňučí, křičí. . . . A když tyto hlasy slyšíme, vždy záleží na situaci, ve které je posloucháme: mohou se nám vysmívat, mohou znít děsivě, nebo nás mohou nabít energií.

Jděte ven a poslouchejte co nejvíc zvuků způsobených větrem. Poslouchejte ty s nízkými a vysokými tóny, ty, které neustále mění tóninu a hlasitost. Jaké povrchy vydávají jaké zvuky po dotyku větru? Jaké na vás mají účinky různé druhy takových větrných zvuků ?

Pokud je napínavé naslouchat akustické souhře větru a předmětů, pak ještě více vzrušující je poslouchat, co se děje mezi větrem a dalšími zvuky. Co se stane s nějakým zvukem, když ho zachytí, odhodí, nebo unáší vítr?

Soustřeďte se na jediný nepřetržitý zvuk (kostelní zvony, motorový člun, venkovní hudba atd.) a naslouchejte akustickým hrám, které s nimi vítr hraje.

Ve dvacátém století jsme vymysleli velice rychle se pohybující vozidla a jako vedlejší produkt jsme tak vytvořili také novou podobu větru. Při jízdě po dálnici se setkáme s hlasem větru, který nebyl předtím nikdy slyšet.

Poslechněte si ten větrný hlas a porovnejte ho se všemi různými hlasy větru, které jste dosud slyšeli. Je mezi nimi zásadní rozdíl?

Lidé větru vždycky naslouchali a byli jím uchváceni. Protože vědí, jaké druhy zvuků může vítr vytvářet, vynalezli například objekty jako jsou zvonkohry a větrné, aiolské harfy, které, jakmile se jich vítr dotkne, vydávají tu nejkrásnější hudbu.

Postavte si předmět, se kterým vítr může hrát napínavé akustické hry. Poslouchejte hudbu, kterou dokáže vytvořit a sledujte reakce ostatních. Možná jste tak kvalitu svého akustického prostředí obohatili.

Pokračujme v poslechu praskajícím větvičkám, které v podobě klaksonů aut, rádií, klimatizací a skřípění pneumatik ovlivňují náš každodenní život a nenápadně ovlivňují i naši naději na přežití v městské džungli. Soundwalking / chůze zvukem může znamenat krok k posílení naší šance přežit….

Ale stejně tak to může být i jen zábava.


Text původně vyšel v časopisu Sound Heritage, svazek III číslo 4, Victoria B.C., 1974.
Přeložil Miloš Vojtěchovský, jazyková redakce Vít Bohal.