Miloš Sejn: Okamžitý prostor / Prostor vzpomínek II

2. performance v konventu
duben a červen 1992
Klášter Plasy 1992

Prostor vzpomínek

Na několik hodin jsem se nechal zamknout do malé zdevastované místnosti, sousedící s chodbami, obíhajícími rajský dvůr kláštera. Sbírám opadané omítky, mísím je s vodou a v pruhu na podlaze stavím dvoudílnou instalaci dvanácti ocelových misek, postupně plněných tímto materiálem. Jelich obsah vrhám do stěn ve dvanácti gestech a dvanácti vertikáními vrypy pak stěny vizuálně rozděluji. To, co dělám, mohou diváci sledovat  jen klíčovou dírkou ve dveřích. Veškeré mé konání naopak snímají kontaktní mikrofony a zvuk je přes echomodul  a reproduktory vysílán do prostoru ambitu kláštera.
Technická spolupráce: Aleš Müller
Miloš Šejn, 1992


První prací, jíž jsem performoval pro budovu kláštera v Plasích, bylo "Low Singins", realizované 28. 4. 1992. Pracoval jsem zde s hladinou podzemní vody statického systému této budovy a se sedmnácti nerezovými mísami. Šestnáct z těchto mís jsem použil i ve festivalové performanci 20. 6. 1992. Sledoval jsem zde po celou dobu práce paralelnost vizuálních a zvukových proměn konventu současně při jejich rozdělení. Pro práci jsem vybral devastovanou místnost, sousedící s kaplí sv. Bernarda. Obnažená hlína vytrhané podlahy připomínala pole, zbytky fresek na stěnách byly jako stíny minulého života stavby. Osm a osm mís jsem rozestavil po zemi této místnosti ve dvou paralelních řadách a naplnil je postupně vodou a hliněným a cihlovým prachem místa. Touto zbarvenou tekutinou jsem pak polil stěny a každou mísou jsem seřízl vertikální pruh z vlhké omítky stěn. Tuto omítku jsem pak nasypal do středu místnosti. Vznikla tak sít' šestnácti vertikál a jedné horizontály. V místnosti, kde jsem performoval, jsem byl uzavřen a diváci mohli sledovat moji práci pouze klíčovou dírkou dveří. Mohli tak vnímat pouze obraz, podobný svojí perspektivní konstrukcí obrazu filmovému. Protože však hluky z místa mé performance byly zvukově snímány (a dále zpracovávané přenášené do opačných rohů chodeb konventu místa posluchačů), mohli tito vnímat zesílené a echově deformované zlomky obrazu mé činnosti jako proud valící se celou budovou konventu. Já jsem slyšela vnímal pouze sebe a své místo.
Tato dvojakost vnímání téhož mne velmi zajímala stejně jako jeho jednota, uskutečněná jako vzájemná výměna energie mezi mnou a diváku v jednom a témž okamžiku. Způsob provedení právě v konventu v Plasích měl pro mě zvláštní význam, odlišný od zkušenosti, získané při stejně nazvané. performanci ve Spazio Ansaldo v Miláně roku 1991. Efekt magického zrcadlení totiž nějak obsahuje již sama tato barokní Santiniho stavba, kde člověk může zároveň vnímat šumění podzemních vod i hvízdání rorýsů za okny.

Miloš Šejn, 1992


 

popis:

"12 misek z nerez oceli jako 12 bodů. Z misek měl pocit zvuku, ačkoliv to nebyly žádné tibetské mísy. Pouštěl jsem je do bazénu při vstupu do kláštera, misky pluly a pomalu měnily konstelace, byl to i zvukový zážitek, ale spíš představovaný, zároveň to byla i sestava malých loděk.
První reálný kontakt s budovou byla plavba na nafukovacím člunu, pak umístění malých člunků – přesné půlkoule s vysokým leskem, odrážely i vnitřní prostor objektu, jsou z toho krásné fotky /vyžádat si/. Bazén samotný pro práci už byl zabraný, ale klášter sám byl rozpadlé staveniště s úžasnými stopami historie.

Našel jsem si malou místnost v ambitu.. diváci se mohli jen dovnitř dívat klíčovou dírkou, co se uvnitř  děje. Zvuk byl elektronicky zesílen a bylo přidané echo, přes reproduktory byl zvuk posílaný do křížové chodby /pomáhal mi s tím Aleš Müller – mikrofony, atd/.

V třecích miskách rozetřel prach, suť, omítku ze zdí, hlínu z vytrhaných podlah, na krku jsem měl mikrofon, který snímal zvuk tření, tahle 1. zvuková vlna byla potom zesílena přes reproduktory, diváci mohli slyšet zvuk tření z pokojíku, jinak stále nahlíželi jen klíčovou dírkou. Rozetřený materiál jsem smíchal s vodou naplnil těch dvanáct misek a z každé z nich stěny roztokem polil, vrátil tak pigmenty zpátky na stěny. Z obou mokrých stěn jsem pak seškrabával zbytky vlhkých omítek, škrábání kovu o zdivo byl nejhlasitější zvuk, který se nesl prostorem kláštera. Shodou okolností tenhle hrubý industriální zvuk následoval po téměř „andělských“ tónech koncertu Paula Panhuysena, takhle přirozeně vznikala i jakási kompozice věcí.

(- ukázka zvuku na kazetě Hermit 92 "Prostor vzpomínek /Space of memories".

z rozhovoru s M.Š. zapsala Radka Schmelzová


Miloš Šejn (1947) působí v oblastech vizuálního umění, performance, zabývá se problematikou vnímání a organizuje workshopy, jako je Bohemiae Rosa. Jeho umělecký koncept byl formován od mládí, kdy vykonal množství cest divočinou jako reflexe vnitřní potřeby přiblížit se tajemství přírody a sledování zázračnosti, k níž zde dochází. Od počátku šedesátých během putování fotografoval, kreslil, sbíral a popisoval svá pozorování přírody. V současnosti se zaměřuje na okamžité kreativní možnosti, vycházející ze vztahů historické humanizované krajiny a celistvé přírody.


Miloš Šejn se zúčastnil několika symposií v Plasech: Hermit I v roce 1992, v roce 1994 Transparent Messenger a Fungus: Inquiry of Place (1145–1995),  dílny Bohemiæ Rosa ve spolupráci s Frankem van de Ven (video dokument Dancing Plasy Times 8 - Rolf Meesters, Miloš Šejn, 1997).

Související články

Hermit I.: Phonurgiae Liber
Hermit I audiokazeta 1992: katalog

Soubory

Image icon view inside
Miloš Šejn:  (1992)Fotograf: archive Miloš Šejn:  (1992)Fotograf: Iris Honderdos Miloš Šejn:  (1992)Fotograf: Iris Honderdos Miloš Šejn:  (1992)Fotograf: Irisi HOnderdos Miloš Šejn:  (1992)Fotograf: wikipedia