Agosto Foundation: Jak jste se z Prahy dostali do zdejšího kraje?

Barbora Tichá: Přistěhovali jsme se sem v roce 2014 a to nejdříve do Toužimi. Já i manžel Mikuláš jsme vystudovali sociokulturní antropologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Manželovou prací bylo mapovat místní komunity a biofarmy, prostě fungující komunity nebo aktivity proprogram Fondu dalšího vzdělávání při MPSV. Probíhal v letech 2014 – 15, jmenoval se Pracovní návyky a byl zaměřen na hledání a rozvíjení místního potenciálu v lokalitách s vysokou nezaměstnaností. Program zaměstnával lidi v různých neziskových organizacích.

V Toužimi jsme rozjeli podobnou aktivitu jako později tady ve Valči. Je tam zámek, který je v majetku obce a chátrá. Založili jsme tam tehdy spolek a vedli rozhovory s místními lidmi, vyptávali se jich, co by chtěli, aby se v zámku dělo. Pak jsme zrekultivovali nádvoří a zorganizovali dobrovolné brigády.

Jak dlouho jste byli v Toužimi a funguje tam něco ještě teď?

V Toužimi jsme byli přes rok. Loni jsme to ještě táhli my, ten první rok nejvíce. Ale naším záměrem bylo aktivitu Živý zámek Toužim předat místním lidem, a to se docela podařilo. Kulturní akce směřují nyní k historii, ale organizují tam také koncerty (country, rock, ZUŠ).

Přes mapování komunit jsme se dostali do Valče. Často jsme sem jezdili a když projekt končil, tak jsme se rozhodli, že se sem přestěhujeme. Měli jsme malé dítě a zpátky do Prahy se nám nechtělo, chtěli jsme si vyzkoušet život na vesnici a po půl roce jsme zjistili, že se nám tady docela líbí. Zrovna v tu dobu se sem přistěhovalo několik dalších aktivních lidí a my jsme koupili starý dům, kde už pár měsíců bydlíme. A tudíž se tu musíme usadit na hodně, hodně dlouho. Máme už druhé dítě a děti jsou tady spokojené.

V čem spočívá vaše práce na zámku?

Zámek vypadá zvenku krásně, ale dokončená je jen fasáda, zámek v 70. letech vyhořel a opravuje se postupně, což je velmi dlouhý proces. V zámku jsou prostory, které do budoucna představují zajímavé možnosti, některé jsou zrestaurovány do klasických bílých zdí, některé mají syrový, až industriální charakter. Od gotických sklepení až po vymlácenou místnost, v níž je starý mramorový krb. Jsou to působivé prostory. Prohlídky zámku jsou koncipované tak, že návštěvníci zámkem procházejí sami. Což nebývá vůbec běžné. Klasický způsob prohlídek, představuje provázení jednotlivými místnostmi, říkám tomu „pokojíčky“ a průvodce komentuje: „Tady spali, tady se jedlo a tady je porcelán a ničeho se nedotýkejte.“ Na Valči si návštěvníci koupí lístek v Informačním centru a vezmou si tištěného průvodce a projdou si zámek sami.

V rámci mého doktorandského studia jsem měla téma dizertační práce Památka a její každodenní působení, v této souvislosti mě zajímal „život“ památek z fenomenologického hlediska, jak na lidi mohou působit a jak to dělat jinak než z památek dělat nedotknutelné objekty, skanzeny a podobně. Studovala jsem ještě kurátorství jako přidaný předmět na fakultě humanitních studií. Tady se mi velice líbila možnost propojit živelnost interiéru zámku se současným uměním. Diplomovou práci jsem měla více zaměřenou na filozofii umění a teorii. Takhle jsem se mohla okruhem vrátit k něčemu praktickému, souvisejícímu se současným uměním i vzhledem ke skutečnosti, že jsem při narození druhého dítěte přerušila doktorandské studium.

Navíc na zámku Valeč je mladý, novým věcem otevřený kastelán, který usiluje o to, aby park i zámek nabízel návštěvníkům nejrůznější možnosti.Domluvili jsme se, že bychom na zámku mohli dělat výstavy současného umění.

Věnujete se jenom výstavám, nebo ještě něčemu jinému?

Hlavně připravuji výstavy, ale ve vesnici je tolik mladých aktivních lidí, že bych dlouho vyjmenovávala všechno, co se tu děje. Samozřejmě, když už tady žiju, tak se přirozeně zapojuji do různých akcí, anebo se snažím, aby přítomnost lidí-umělců, kteří sem přijíždějí, byla přínosem pro život ve vesnici. Nemám žádné výběrové řízení, jsem na všechnu práci sama, zatím je to tak, že musí jít o umělce, nejlépe profesionály nebo studenty. Ubytování přes sezónu je plné (festivaly, svatby). Když organizuji plenéry, tak jsou brzo na jaře nebo na konci září.

Co se týče reakcí zdejších lidí, tak, i když se tomu bráním a sama se považuji spíše za intelektuálku, nás nazývají „hipíky“. (smích) Jsou tady i mladí lidé, co žijí v maringotkách a provozují malá ekologická hospodářství.

Jak se vám podařilo navázat spolupráci s Národním památkovým ústavem?

Tady je vlastně jen kastelán a jeho asistent. Není tady obrovský počet zaměstnanců. Vzhledem k rozloze zámku a parkového areálu je vedení příjemně malé, takže jsme se jednoduše dohodli. Možnost vystavovat po celém zámku byla moje podmínka. Každá výstava je proces, o jakýkoliv zásah je třeba žádat o stanovisko NPÚ. Tlouct lze jen tam, kde už je vytlučeno.

Co se týče aktuální opravy historického skleníku, to je aktivita kastelána, který je původní profesí stavař a je úspěšný při podávání žádostí o finanční podporu projektů rekonstrukce či oprav, a právě teď je na řadě vzácný zámecký skleník. Investice je odhadem 20 milionů Kč. Obecně jde vždy o obrovské částky. Například pro barokní teatron, který je také v havarijním stavu. A oprava barokních kaskád, to je už opravdu „scifi“.

Existují nějaké dochované stavební dokumentace, podle nichž lze dochované fragmenty zrekonstruovat?

Poslední majitel zámku rád kreslil, takže se dochovaly jeho kresby, podle nichž, mimo jiné zdroje, lze objekty zrekonstruovat. Barokní sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna byly původně umístěny na terasách před zámkem (originály jsou umístěny v depozitáři v Kladrubech). Jejich kopie/výdusky zdobí zámecký park, jsou rozmístěny volně na trávě, bez podstavců.

Kastelán tu založil asi nejstarší sdružení Tranquilite, přes které se organizuje hodně akcí, včetně opravení křížové cesty, obnovení starých sadů. Letohrádek je také v havarijním stavu, kopec nad parkem je provrtaný pivovarskými sklepy, které jsou zajištěny díky financím z evropských fondů.

Jak si vysvětlujete, že právě tady je tolik aktivních lidí se zájmem o dění v místní komunitě?

Je to tak, že ten, kdo se sem přistěhuje, má nějaké další přátele a takto se informace šíří dál. Do první vlny, se kterou jsme přišli i my, patří třeba místní bio-statek, kam jezdí různí dobrovolníci z Evropy. Pak jsou tu festivaly a různé naše akce. Sem tam tady někdo zůstane, nějakou dobu vydrží. Je to postupné nabalování. Jakmile už někde někdo je, tak je to jednodušší. Což mohu říct na příkladu Toužimi, kde jsme se snažili o nějaké „oživení“, ale skoro všichni mladí lidé z městečka odcházejí. Jakmile jdou studovat vysokou školu do Prahy nebo kamkoliv, tak se už nevrátí.

Co se týče místních starousedlíků, nedá se říci, že by se přidali, ale protože aktivity už nějakou dobu fungují, tak si už trochu zvykli. Pokud říkáte, že když se nedaří vtáhnout do tohoto typu dění původní obyvatele, tak zanikne, já si myslím, že je nutné nebýt naivní, nepřeceňovat svoje síly, sama mám kolikrát chuť se vším „seknout“ a mít chvíli prostě klid. Myslím, že je dobré se pořád snažit být realista. A snažit se pochopit více i místní lidi, oni tu žijí mnohem déle než my, my sem přinášíme naše zvyky a myšlení, které je samozřejmě odlišné. Třeba na přednášky umělců místní nepřijdou, ale sem tam jednou někdo zavítá. Nejde to udělat lusknutím prstu, ale postupně. Bio-statku se nejdříve smáli, co to tam dělají, ale teď už je více respektují.

Máte nějaké plány do budoucnosti?

Památky se obvykle osvěcují zvenku. Já čekám na umělce, který bude pracovat s konceptem, že zámek bude svítit do noci okny, aby se něco promítalo, aby byla vidět zvenku nějaká akce.

Můj cíl je podnítit nějakou rozpravu, o tom co památky mají být, co prostor může komu říkat, a jak s ním zacházet, protože snažit se něco rekonstruovat honosně nebo autenticky, to stojí strašné peníze a pak to trvá třicet let. Výsledkem budou ty „pokojíčky, jako jsou třeba v Chyši. Myslím si, že naopak by bylo dobré těžit z toho aktuálního.

Měla jsem v plánu sympozium na toto téma, ale nemám tolik energie, snažím se nevyhořet, dělat pomalu, ale udržitelně. Jsem na to jen já, mám dvě děti a svých starostí mám také dost. I kastelán se ptá, proč třeba ne tohle a tohle, což mě taky napadne. Třeba bych ráda měla grafické zpracování, ale za současného stavu to „jedu“ spíš punkově, co si tady neuděláš, nemáš. Více než kurátor si připadám jako dělník.

Rozhovor vedla Radoslava Schmelzová

Barboru Tichou a umělecké aktivity na zámku Valeč jsme podpořili částkou 40.000 Kč