Na programu byly performance, projekce filmů, dílny a procházky, avšak nechyběly ani diskuze na téma ekologie a jejího vztahu k umělecké produkci. Vystavující byli povětšinou studentky a studenti vysokých uměleckých škol, například z FAMU, Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, DAMU, AVU a FaVU, avšak dorazili i zavedení umělci, jako Pavel Mrkus, Miloš Šejn, Diana Winklerová, Daniel Hanzlík, David Helán, Dagmar Šubrtová, Vladimír Turner, Martin Zet, či hudebník a básník Miloslav Vojtíšek (AKA S. d. Ch.) který vystoupil se skupinou Ruce naší Dory, nebo botanik a básník Jiří Sádlo, archeolog Petr Meduna a geolog Radek Mikuláš. Práce k vidění a slyšení byly převážně v zahradách parku, v přilehlé konírně a dalších prostorách, které město Benátky n. Jizerou těmto záměrům štědře nabídlo k použití a zpřístupnilo. Diskuze a tématické projekce filmů probíhaly v sále kulturního domu Záložna na Husově náměstí. Ta stojí hned vedle původního kubofuturistického domu (č.p. 41) navrženého architektem Jiřím Krohou, a naproti kašně z dílny Pavla Mudruňky, která znázorňuje jedinečný model sluneční soustavy Tychona de Braheho, který měl za vlády Rudolfa II. v benátském zámku svou observatoř.

A právě prostory, které účastníci bienále využívali, byly pro záměr celého projektu zásadní. Jak je uvedeno v oficiálním prohlášení organizátorů, Bienále bylo „logicky inspirováno hlavně okolím zámku v Benátkách nad Jizerou, vychází z jeho místopisu. Instalace a intervence reagují na charakter místa a předpokládají reakce místních i návštěvníků.” Prostory barokního zámku a přilehlých hospodářských objektů umožnily pracovat se specifikami daného místa. Ať už šlo o palouček kolem nádherně vzrostlého stromu Gingko Biloba před zámeckou konírnou, v jehož stínu pracoval skladatel a pedagog HAMU Jan Trojan se zpětnou vazbou, nebo pódium na Plajchu, kde nazvučili studenti UJEP Iva Polanecká a Polina Khatsenka čajový obřad čínského typu, či zvuková instalace Barryho Wanga, Jana Krombholze a Poliny Khatsenko, která vznikla z nahrávek z břehů řeky Jizery a přenesla zvuk vody do starých zámeckých sklepení, prostředí propůjčilo každému dílu jeho jedinečnost a účastníkům připravilo zážitek, který zjitřil a zapůsobil na všechny smysly. Právě architektonický kontext, kde se zeleň zámeckých zahrad a přilehlého parku přirozeně propojovala v živé konstelace s uměleckými intervencemi a performancemi, vytvořil otevřený prostor pro komunikaci a setkávání.

Ačkoliv improvizovaná forma se mohla na první pohled zdát efemérní, po koncepční stránce se festival dotýkal jednoho z nejdůležitějších témat naší doby: klimatické změny a tématu hrozby akcelerujícího environmentálního kolapsu. Motto letošního Bienále v Benátkách znělo „Možné je nutné“, a podle organizátorů označuje „palčivost a nesamozřejmost volby: jak se dnes rozhodneme? Jak naše dnešní volba ovlivní rozhodování v příštích 20 letech?“ Organizátoři dále upřesňují, že “co nám včera nebo dnes připadá jako volba, jako jedna z nepřeberných možností budoucího vývoje, se možná brzy ukáže jako nevyhnutelná a nejspíš nanejvýš nepříjemná nutnost“. Festival v tomto ohledu odkazoval například na nedávno zveřejněnou zprávu IPCC, upozorňující na krátký termín nadcházejících dvanácti let, kdy má lidstvo ještě příležitost katastrofální směřování ekonomiky alespoň nějak ovlivnit.  Čas se rychle krátí a umělci i další přizvaní hosté se povětšinou vyjadřovali právě k této celospolečenské a globální výzvě, před kterou stojíme. V rámci doplňujících diskuzí zaznívala hlavně otázka: jakou roli umění v době antropocénu a šestého vymírání bude mít?

Festival zahájila mimořádná přednáška amerického umělce Newtona Harrisona, jednoho z průkopníků environmentálně zaměřeného umění a spoluzakladatele projektu Harrison Studio. Téma propojení umění a ekologie bylo na pořadu dne také během závěrečné diskuze, která probíhala v prostorách Záložny. Diskuze se účastnili aktivista a koordinátor hnutí Extinction Rebellion CZ Arne Springorum, či aktivistka Gabriela BK, kteří spolu s vystavujícími umělci a návštěvníky diskutovali nad environmentální výzvou, kterou naše civilizace čelí. A právě v Benátkách n. Jizerou je co řešit, neboť mimo nádherné centrum a jedinečnou historii, kterou se město oprávněně pyšní, v jeho bezprostředním okolí leží také největší tříděná skládka v České Republice, jejíž plocha má v dohledné době být rozšířena.

Nápad s benátským bienále byl připraven a realizován studenty Centra audiovizuálních studií FAMU pod patronací Miloše Vojtěchovského (ten byl v 90. letech iniciátorem série symposií Hermit v bývalém cisterciáckém klášteře v Plasech u Plzně). Bienále v Benátkách vzniklo ve spolupráci s městem a s podporou Akademie múzických umění v Praze a bylo vlastně pokusem o navázání na neformální festivaly českých uměleckých škol pro nová média a performanci, které na přelomu 90. a nultých let probíhaly v Chebu. Na otázku, co bylo původní motivací pro organizaci letošního Bienále v Benátkách, odpovídají organizátoři prozaicky: „zadání znělo: začni něco nového od nuly, pokus se vystoupit ze zajetých kolejí, udělej něco pro ostatní a hlavně nemysli pořád na sebe.”

Vít Bohal