ÁSITÁS / ZÍVÁNIE / YAWNING
site specific instalace pro šamorínskou synagogu

na vernisáži vystoupili Michal Murín a Peter Kalmus

Miloš Vojtěchovský - zvuková instalace
zvuky holubích křídel. CD přehrávač, zesilovač a reproduktory

Martin Zet - kinetický objekt
otáčející se ventilátor zavěšený ze stropu

David Miller - instalace, objekty
Slitinové odlitky plastových nádob od čistících prostředků, byly rozmístěny u dveří do budovy, v interiéru. Slitinové odlitky zahradnického nářadí byly připevněny na čelní fasádě synagogy.

Charlie Citron - fotografická instalace, preparované fotografie z Prahy, Plzně a Plasů, 
naznačují mizení a nepřítomnost jako přítomnost.
Plzeňská synagoga, židle, (čb. fotografie, vosková emulze, 1994)
Židle Rabbiho Löwa, Stará synagoga v Praze. (čb. fotografie, vosková emulze, 1994)
Lavice ve Staré synagoze, Praha, (čb. fotografie, vosková emulze, 1994)
Plasy, Oblouky v sýpce, (čb. fotografie, vosková emulze, 1994)

kurátor: Miloš Vojtěchovský / Scaba Kiss
připraveno s podporou Centra pro Metamedia Plasy, Pro Helvetia ost west a Českého centra v Bratislavě

Vím skoro jistě, že jsem k výstavě v roce 1998 poskytl nějaký kurátorský text, kde jsem vysvětloval, proč výstava dostala název Zívání. Text je nejspíš dočista ztracen. Téměř mám na jazyku slova a představy, které jsem se snažil vyhmátnout. Jen si nejsem jistý, co jsem naznačoval, co jsem o zívání fabuloval. Dneska to zní provokativně, akt zívání je většinou spojen v obecné mluvě nejen s únavou, ale i s nudou.

Stavba a dějiny synagogy v Šamoríně určitě nevyvolávají představu nudy, snad únavy. Myslím, že jsem odkazoval na to, že zívání – nejen u člověka, ale vůbec u primátů, ale i u psů, vlků, koček, nebo papoušků je nakažlivé. Je to patrně projev a spouštěč skupinové, smečkové synchronizace. Když se psí smečka, nebo tlupa cromagnonců ukládala nejspíš u ohně ke spánku, bylo možná důležité, aby usínali společně. Zívání nám v hlavě podle neurologů aktivuje emoční oblasti jako jsou amygdala, locus coeruleus (centrum pro příjemné pocity a bdělost), nucleus paraventicularis, což je kousek mezimozku, odkud je vylučován oxytocin – „hormon lásky a důvěry“ vylučovaný při fyzické stimulaci.

Z místní židovské komunity čítající koncem 30. let asi 350 lidí se po 2. světové válce vrátilo do Šamorína a Mliečna 35 lidí. Ti ostatní byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech. Dnes v Šamorině Židé snad nežijí skoro žádní a synagoga se stala - stejně jako hřbitovy v Mliečně a na okraji městského hřbitova - vlastně připomínkou odvanuté minulosti. Architektura jako panychida, stavba jako symbol odvanutí, jako výčitka těm, u nichž zakrněl oxytocín - hormon lásky a důvěry.

V paměti mi uvízly mlžné obrazy, jak to asi v synagoze v roce 1998 vypadalo. Nevím, co se událo na vernisáři, co dělali Michal Murín a Peter Kalmus. Pomohlo několik dochovaných fotografií: ale nakolik jsou obrazy věrohodné? Vybavuji si i zvuk,  jak jsem se v Praze marně pokoušel nahrát křídla poletujících holubů v severní cihelné bráně výšehradského opevnění. Měl jsem kazetový nahrávač, ale neměl směrový mikrofon a s nahrávkami nebyl spokojený. Nakonec jsem poprosil Jaroslava Kořána, jestli něco z holubí oblasti nemá ve své sbírce. Neměl. Nahráli jsme holubí křídla, jako se to dělá v rozhlasovém studiu: máchal jsem několika peroutkami kolem mikrofonu. Podle recenze Jo Williams, která se zachovala, byl zvuk křídel přerušován zvukem výtahu, vzdálených hlasů, letadla a výstřelu.

Dnes mi představa poletujících neviditelných holubů (andělů) v bývalé synagoze na jihu Slovenska přijde možná až moc filmová. Nepřipomíná to příliš nějakou černobílou poetickou scénu z Tarkovského, nebo Passoliniho? Nicméně ta představa byla přece jen osobní a zrodila se ze skutečného zážitku, vzpomínky. Kolikrát po vstupu do prázdných, opuštěných budov, někdy i kostelů při toulkách po bývalých Sudetech jsem zvedal oči k propadlým stropům, odkud znělo tleskání křídel hejna vyplašených holubů?

Snažil jsem se zvukem navodit podobný pocit u těch, kdo vejdou do synagogy: aby se podívali nahoru, ke stropu, jako se člověk občas podívá k nebesům. Zvuk vycházel z reproduktorů, které byly patrně umístěny někde nahoře v empoře. Jestli si vzpomínám smyčka měla asi 17 minut. Pomalý a zlověstný pohyb lopatek ventilátoru mohl být také trochu slyšitelný. Snad jsem uvažoval i o tom, jak v kostele docílit několika silnými ventilátory průvan, nebo alespoń pocit vanoucího větru.

Miloš Vojtěchovský, 2019