Primárně je pořizuje v okolí domovských Židlochovic a v rámci Jihomoravského kraje s ambicí zachytit zvukovou identitu těchto míst a její proměny. Vedle hudební perspektivy se tak zajímá také o přírodovědnou či environmentální rovinu poznání místa, když například slábnoucí žabí chór signalizuje a ilustruje destruktivní vysychání nebo sílící intenzita zpěvu ptáka reakci na vysokou úroveň hluku antropogenního původu. Tyto nahrávky pak umělec umisťuje například na web Soundscape, který je zamýšlen jako širší platforma pro tato zkoumání, nebo je využívá při vzdělávacích přednáškách, besedách a drobných ochranářských akcích. Tyto zájmy se promítají také do jeho činnosti židlochovického místostarosty, v níž zdůrazňuje ekologické a environmentální akcenty, například zadržování vody v krajině v podobě mokřadů a vodních ploch.

---

Kdy ses začal zabývat terénními nahrávkám?

Na přelomu století, když jsem byl po škole a vracel se z civilky, byla velmi zajímavá doba, protože se začaly prodávat minidisky nebo první rekordéry, které byly finančně dosažitelné. Tehdy ještě žili romští muzikanti, kteří si například pamatovali druhou světovou válku a já jsem měl jako etnomuzikolog společně s romistkou Evou Davidovou možnost jezdit po romských osadách a relativně dobře a autenticky nahrávat romský folklór přímo v terénu. Od té doby jsem cítil, jak je mi terén blízký a jak zvláště u romských muzikantů je důležitá autenticita jejich prostředí. Měl jsem proto potřebu se v terénu pohybovat a nahrávat. Po roce 2008 jsem začal zaznamenávat přírodní zvuky a prostředí, spíše však do šuplíku. Teprve přibližně od roku 2015 pravidelně nahrávám a komparuji různé zvuky, prostředí a tak.

Je tvé nahrávání přírody ovlivněno tvým hudebním vzděláním a praxí?

Myslím, že to souvisí. Když jsem v přírodě, naslouchám jí jako hudební struktuře. Někdy mě to tak vtáhne, že ji vnímám jako hudebně motivickou věc. Můj někdejší pan profesor Jiří Fukač v knize Mýtus a skutečnost hudby píše, že počátky hudby jsou spojeny s vnímáním znějících krajin. Jejich obyvatelé, tíhnoucí k nápodobě, tyto struktury transformovali a stylizovali a takto pravděpodobně vznikla hudba. K materii znějícího prostředí můžeš ovšem přistupovat z mnoha úhlů a toto je jen jedna z možností.

Ornitolog se může soustředit na hlas jednoho ptáka, jiní natáčí celé zvukové prostředí a interpretují to například z environmentálních hledisek. U tebe do toho vstupuje popsaná hudební perspektiva a vnímáš svou práci i jako určité komponování. Dříve ses soustředil jen na přírodní zvuky, dnes ale vnímáš prostředí šířeji… Může přiblížit vývoj svého uvažování o terénních nahrávkách prostředí?

Když jsem začínal chodit pravidelně do přírody a věnoval se bedlivému naslouchání, zjistil jsem, že mě víc baví poslouchat než nahrávat. S Peterem Cusackem jsme mluvili o tom, že nejlepší nahrávky jsou ty, které nebyly natočeny. A tehdy jsem antropofonii cítil vyloženě rušivě. Ono to souvisí i s léčivými účinky prostředí, například probouzejícího se lesa. V tom daném velmi silném a magickém okamžiku slyšíš zvuky a cítíš vůně.... A podle mě je to něco, co máme archetypálně v sobě. Zvuky motorů jsou tady z hlediska historie strašně krátce ve srovnání se znějícími strukturami, které tvoří příroda. Jsem hluboce přesvědčený, že biofonie a geofonie jsou něčím, co je součástí naší identity a bytosti. A to je důvod, proč jsem antropofonní vjemy viděl rušivě. V postprodukci jsem je nepotlačoval, ale přímo vystřihoval a vytvářel sám pro sebe zvukový svět, jaký tu dříve byl, svět bez letadel, motorů, hlukového znečištění člověkem. Cítil jsem se v tom světě dobře a přišlo mi fascinující studovat, jak zněl svět, tento nekonečný jukebox – planeta - před zásahem člověka. Zároveň můžeš i vědecky sledovat fungování struktur přírody. Když nahrávku převedeš do spektrogramu, který graficky znázorňuje zvuk, vidíš, jak jsou jednotlivé zvuky krásně rozvrstveny. V určitém spektru se nachází strakapoud, kousek nad ním kos a ještě vyšší frekvence obsazuje budníček menší. Je to jako partitura, řád, v němž se vzájemně jednotlivé druhy ptactva doplňují, a nelezou si příliš výrazně do svých frekvenčních pásem. To mi přijde velice zajímavé.

Ale jak jsem se v prostředí pohyboval více a pozorně naslouchal, tak mě začalo fascinovat i to, jak se tato relativně nedotčená struktura proměňuje zásahem antropofonních intervencí. Ty třeba rozhodí chorus skokanů zelených nebo pták v reakci na ně zesílí a začne zpívat trochu výš. To jsou takové mikroprojevy změn struktury a je ohromně dobrodružné je sledovat a studovat. To už ale zase mluvím o jiných přístupech – celé je to velmi interdisciplinární. Například ornitologa může zajímat, když sýkorka ve městě začne zpívat o půl tónu výš, protože musí překřičet provoz, aby se rozmnožila. Anebo se na to můžeš dívat muzikantsky, bioakusticky, ekoakusticky…

Pohled na vnímání lidského zvuku v souvislosti s biofoniií jsem změnil díky jednomu zážitku, a to, když jsem nahrával kuňku v jednom zdejším mokřadu. Vzápětí přiletělo letadlo vytvářející dronový, mírně po čtvrttónech, půltónech měnící se spodní nízkofrekvenční tón. Kdybych tuto událost převedl do partitury, tak zvuk letadla by mohlo hrát violoncello, volání kuňky by mohly imitovat flétny s fagotem a nahoře by zněly pikoly, které by zastoupily hlas budníčka menšího. Když do spektrogramu převedeš orchestr, tak vidíš, jak je to podobné rozložení u hudebních nástrojů a jak je podobná organizace spektra. Ukazuje to, jak přenášíme tyto struktury - znějící prostředí - do našeho uměleckého vyjadřování.

Jak se vyvíjel tvůj vztah ke krajině a přírodě?

Ten byl daný tím, že jsem vyrůstal na Rusavě v Hostýnských vrších, kde do dneška natáčím. Rád jezdím tam, kde to znám. Už jako dítě mě strašně fascinoval zpěv kosa, ty melodie a skřípavě tóny, vždycky jsem těšil na jaro až ho uslyším, a ten poslech mi dělal fyzicky dobře. Například jsme chodili na tenis alejí, kde zpíval jeden kos a ten jeho motiv, který mám dodneška v paměti, mě dokáže zcela přenést do dětství.

Inspirovala tě oblast hudby nebo akustické ekologie?

Určitě. V oblasti hudby Leoš Janáček a Olivier Messiaen. Hlavně Janáček, který „samploval“, pomocí tužky a notového papíru, když zaznamenával v Brně na Zelném trhu výkřiky lidí. Pak také první nahrávání folklóru a lidové muziky v jejím prostředí. To pro mě byla veliká inspirace. A co se týče přímo terénního natáčení… V roce 2000 jsem připravoval CD Giľa Ďíla Giľora, na němž jsou nejstarší nahrávky olašských Romů, které byly v 50. letech natočeny významnou romistkou a kamarádkou Evou Davidovou. Ta originály uložila do Phonogrammarchivu ve Vídni. Zde jsem se seznámil s Christiane Fennesz Juhasz, s níž jsme procházeli audio sbírku Evy Davidové. U této příležitosti jsem se potkal také s manželem Christiane, Christianem Fenneszem. Ten svou hudbu vydával u labelu Touch, který obrátil moji pozornost k Chrisi Watsonovi nebo Janě Winderen, která se zabývá akustickou ekologií a nahrává, co se děje pod hladinou moří. To pro mě byly první dvě naprosto stěžejní osobnosti, které se zabývají tím, co se dnes snažím dělat i já. Seznámení s nimi se stalo jakýmsi bodem zlomu a zpočátku i zdrojem frustrace, když jsem viděl ceny zařízení, které používají. Četl jsem jejich weby a rozhovory, každé zamyšlení pro mě bylo velmi důležité.

Hraje u tebe nějakou roli technologický experiment?

Nejsem tak šikovný na technologické záležitosti jako třeba Michal Kindernay nebo Jonáš Gruska a zabralo by mi to moc času. Já ho chci raději věnovat práci v terénu. Na technologie a záznamové zařízení, které potřebuji pro svou práci, si raději našetřím, i když to trvá někdy pěkně dlouho.

Jakými způsoby své nahrávky prezentuješ? V jihlavské OGV máš v současnosti výstavu…

V Jihlavě je nyní čtyřkanálová, prostorová zvuková instalace, která se jmenuje Příběh Plačkova lesa. Do něj chodím pravidelně sedm let nahrávat a chci přenést emocionální stránku, kouzlo toho místa, jeho zvukovou identitu. Myslím, že prostorová instalace je ideální, protože i naše vnímání je prostorové. Jak tu sedíme, tak mě posloucháš, ale vnímáš i to, že ti někdo prošel za zády a zavrzaly parkety a že za oknem vede paní učitelka třídu a slyšíš tlumené dětské hlasy, i když to třeba do určité míry celé filtruješ. A podobně se snažím přiblížit i Plačkův les. Třeba tak, že v nahrávce zní obrovsky silný chorus žab, do něhož postupně proniká zvuk přijíždějícího vlaku, který se po chvíli zase vytrácí. Po hranici tohoto lužního lesa vede železniční trať na Břeclav. V instalaci se vše odehrává tak, jak to zní ve skutečnosti. Jedna paní, která byla na výstavě, mi říkala, že měla pocit, že stojí uvnitř zvukové sochy a to je pro mě největší úspěch – když instalace navodí schopnost fyzického zážitku, ze zvuku se stává jakási fyzická materie. Strašně důležité je, abys to prožil.

Další velkou instalaci teď chystám pro galerii Médium v Bratislavě. Bude to opět čtyřkanál. Od loňského prosince jezdím nahrávat do slovenského Záhoří a jsou tam krásná místa, jak z hlediska čisté biofonie, tak jejího dialogu s antropofonií.

Dále jsi hovořil o besedách, vydáváš nahrávky…

To se jedná o různé druhy komunikace s posluchačem. Když dělám nahrávku na internet nebo natáčím album pro label Skupina, tak je to něco jiného, než když připravuji zvukovou instalaci. A něco jiného je beseda s dětmi nebo dospělými, tam pouštím kratší zvukové ukázky, a důležitý je slovní komentář doprovázený fotkou místa a podobně. Necítím se úplně silný v kramflecích, co se týče určování ptactva, proto pracuji s místními ornitology.

Besedy jsem během pandemie nedělal. Předtím jsem s přednáškami vystupoval na různých festivalech. Například v bratislavském LOMu Jonáše Grusky, nebo jsme pořádali několik setkání se Skupinou, tedy, s Janem Solčánim a Filipem Johánkem. Občas mě také zve Filip Johánek do svých seminářů na katedře Interaktivních médií na FSS v Brně.

Říkáš, že tvé nahrávky jsou důležité pro tebe, co však mají dávat dalším posluchačům?

Začnu od dětí, s nimiž jsem měl besedy. Zajímavé a fascinující věci nejen ve vizuální, ale také sonické říši začínají za prahem našich domovů. Není vždy potřeba jezdit někam do Afriky, děti mohou zjistit, že stačí vyjít na zahradu nebo na zdejší kopec Výhon a člověk tam může prožít strašně moc zajímavých věcí. Stačí otevřít oči a uši. A když jsem s dětmi mluvil o ekologických problémech, tak jsem si všiml, že zvuk na mladou generaci působí obrovsky emocionálně. Pokud je nahrávka doprovozena slovním komentářem, velice napomáhá tomu, aby si i dítě uvědomilo souvislosti. Myslím si, že je strašně důležité předávat tyto věci tak, aby se propojila racionální rovina s emocionální. A to samé platí i u dospělých. Když jedu na nějakou debatu a pouštím nahrávky, tak skrze ně mohou informace o biodiverzitě, o tom, co se s planetou děje, lidem proniknout až k srdci.

Na přednáškách mám například ukázku z mokřadu v Knížecím lese, chóry skokana ostronosého, který potřebuje pro svůj život vodu a další podmínky, aby se rozmnožil. A ukazuji, jaká síla a bohatost jeho vokalizace byla, když bylo v mokřadu dostatek vody a naopak, potom co spodní voda začala výrazně klesat. Jak byl najednou chorus skokana slabý.

Pohybuješ se mezi různými obory, zařazuješ se někam?

Jsem úplně nadšený z lidí, kteří se pohybují ve výtvarném prostředí, kolem galerií. Pro mě je největší odměna, když má někdo o témata, o kterých se spolu tady bavíme, zájem. A zdá se mi, že lidé z oblasti výtvarných a interaktivních umění jsou velice otevření. Cítím, jak jsou osvobození od hudebních schémat, klišé a nějakých apriori žánrových škatulí. Jejich pohled je pro mě extrémně inspirativní, je to pro mě obrovský osobní objev. Cítím se tu jako ryba ve vodě.

Vytvořil jsi portál Soundscape. Co to je, jak funguje a jaké má cíle?

Říkal jsem si, že bych chtěl zkoumat, jak zní určité geograficky ohraničené místo. Rozhodl jsem se vzít si relativně zvládnutelnou plochu Jihomoravského kraje, který je samozřejmě také velký, kdybych ho chtěl pojmout naprosto dokonale. Je ale zajímavý tím, že je zde začátek Vysočiny, jsou zde Bílé Karpaty, je tu nejníže položené místo, a to v oblasti soutoku Moravy a Dyje. A chtěl jsem, aby měl člověk, když si klikne myší, porovnání, jak ta místa zní. Zvukové krajiny takových míst ovlivňuje spousta faktorů. Portál je zaměřen na faunu, ale v budoucnu bych jej rád rozšířil na oblasti, které právě souvisí s antropofonií. Je to postavené tak, že komukoliv, kdo mi pošle nahrávku, ji tam rád dám. Zatím mám jen dva přispěvatele. Nejedná se teda zatím o větší síť spolupracovníků, ale na webu mám nabídku pro další, aby se do projektu zapojili, a já jim mohu jim poskytnout technický support.

V této oblasti je spousta výzev. Třeba Filip Johánek více dělá znějící město, což mi přijde také fascinující. Nebo Miloš Vojtěchovský vede naprosto unikátní projekt znějící Prahy. V poslední době tam umístil krásné nahrávky. Chtěl bych se také zaměřit na zvukovou dokumentaci našich parků. Tento týden jsem dostal pěkný dopis od jedné paní z Kanady, která natáčí po celém světě města a ptala se, jestli také natáčím na Šumavě, že ji zná a že je jí fascinovaná.

Je zvuk jižní Moravy něčím specifický?

Každé místo zní jinak, a i to jedno odlišně v různém čase. Ale když se mě ptáš, čím je typická jižní Morava, tak tím, že jsou tu nízko položená prosluněná místa, často se rozlévající řeky, zatím vysoká hladina spodní vody. To generuje skladbu obojživelníků nebo výběr ptáků, kteří sem přilétají. Historicky mezi zajímavé lokality v Židlochovicích patří na Výhoně hnízdiště vlhy pestré. Židlochováci vzpomínají, jak se vždy těšili, až přiletí vlha, která má specifický druh štěbetání. Byla a je to jakási zvuková značka tohoto místa. Mnou již zmíněný Soutok má také svou významnou specifičnost, a to i pod vodou. Podvodní zvuky jsou další velké téma. Před čtrnácti dny jsem zde natáčel a podařilo se mi zachytit zvukový svět pod hladinou rozlité Kyjovky. To jsou nádherné zvukové struktury, kterým můžu naslouchat třeba čtyři hodiny v kuse, a nemusím to vlastně ani nahrávat. Jedná se o neuvěřitelný relax. V tomto případě jsem record zmáčknul a udělal myslím první podvodní nahrávku, která byla pořízena na tomto území. Měl jsem štěstí, že tam byla v tu chvíli vysoká aktivita vodního hmyzu. Zajímavý je také hmyz, který je zvukově aktivní v noci - typické jsou zde obrovské chóry cvrčivce révového. Ten se dnes, jak se otepluje, dostává i více severněji, zaslechl jsem ho třeba v Praze na Žižkově. Objevování těchto skrytých světů, jemných organismů, které nám také něco sdělují, je velice přitažlivé.

Zmiňoval jsi Skupinu. Co to je a co dělá?

Skupinu založili Ján Solčáni s Filipem Johánkem, pak jsme se někde potkali a oni mě přizvali, abych se stal členem, což mě potěšilo. Skupina pořádala několik setkání a pořadů v klubu Praha v Brně, kde se střetli lidé, kteří jsou nadšení do terénního nahrávání. Byla to komunita asi padesáti osob, z nichž někteří o tom přemýšlejí, jiní nahrávají. V rámci Skupiny se vydalo několik desek, z toho dvě moje. Loni v srpnu Ján vydal portugalské trio Sublumia, které se také zabývá zvukovými texturami vody. Filip Johánek dělá zajímavé zvukové projekty se svými studenty. V současné době plánujeme společný večer Skupiny. Chceme také udělat happening v divadle Husa na provázku, čemuž dosud bránil Covid. Skupina je teď ve stejné situaci jako celá kultura.

Cílem Skupiny je upozornit na téma akustiky, práci s terénními nahrávkami, rozvíjet pozornost ke zvukovým krajinám, představovat práce v této oblasti, a to nejen vlastních členů. Podle mě to je taková platforma pro setkávání, tak trochu umělecká aktivita, ne aktivistická ale aktivní v rámci upozorňování na tyto fenomény.

Máš také kontakty s evropskou sítí CENSE (Cross Europian Network for Sonic Ecologies)…

Ta vznikla na konferenci v Budapešti v roce 2018. Volal mi Miloš Vojtěchovský, abych tam také jel a měl příspěvek. Pořádal ji Csaba Hajnóczy. Cílem konference bylo založit síť, která shromažďuje lidi, kteří se zabývají podobnými tématy napříč Evropou a vytvořit spojnici na mezinárodní organizaci, která je v Kanadě. Tato skupina se pak prezentuje především prostřednictvím aktivit členů, kteří tíhnou každý k něčemu trochu jinému. Někteří spíše píší, další se pohybují v oblasti sound artu, jiní se věnují podobným věcem jako já. Mě to přijde dobré v tom, že se tvoří společné aktivity, projekty, lidé jsou vzájemně v kontaktu a vzájemně se obohacují. Poslední akcí byla účast na globálním projektu Reveil anglického kolektivu SoundCamp, který osmým rokem pořádá celosvětové poslouchání svítání. Začíná se v Londýně, a jak se postupně probouzí planeta, tak se vysílá z jednotlivých zvukových stanů, což přebírají britská a světová rádia. Každý jsme vysílali z místa, které jsme předem určili. Teď na to navázala další aktivita. Jedna z rumunských členek CENSE, zvuková umělkyně a kamarádka, Anamaria Pravicencu dala nahrávky všech členů dohromady a seřadila je do alba. Vyjde z toho asi dvouhodinové vysílání, o které má zájem Framework, což je pro mě jedno z nejdůležitějších světových rádií věnující se terénním nahrávkám.

V rámce streamingu mám ještě jednu aktivitu. Není to spojeno s CENSE, ale s radiem aporee, platformou zaštiťovanou Udo Nollem. Loni jsem byl pozván na festival Ponava Café v Brně Tomášem Vtípilem, kde jsem nahrával chorus svítání. Fascinovalo mě, jak zní Lužánecký park a jeho okolí. Je krásné pozorovat, jak se Lužánky probouzí, jak zní park uprostřed města, kde začínají jezdit tramvaje… Noll, který je mozek přes terénní nahrávaní a internetové aplikace, sestavil zařízení a já jsem ho instaloval na Ponavu, a jeho mikrofony snímají zvuk prostředí. Někdy od března to běží nepřetržitě. Ten stream si občas pouštím ráno a je krásné, jak to tam zní. Poslouchat to můžeš přes aplikaci Locus Sonus. Je tam mapa a díky tomu vidíš další místa, odkud se právě vysílá.

Působíš v Židlochovicích jako místostarosta. Promítá se tvůrčí zkušenost nějak do tvé práce?

Určitě promítá. Jsem rád, že jsme se starostou Janem Vitulou podobně naladěni, co se týče životního prostředí, zeleně nebo práce s vodou v krajině. Teď tu běháme kolem nákupů, směn a pronájmů pozemků, abychom mohli rozšířit vodní plochy, které se nachází na okraji města. Byla tam mrtvá půda, pesticidy, chemie, polétavý prach a všechno možné. Dnes je tam krásný mokřad. Další věc, kterou chceme udělat, je slepé rameno u Svratky. Řeka se tam bude rozlévat, což může přilákat ptáky, zvýší se biodiverzita a celkově se celý prostor zkvalitní. Židlochovice jsou jedno z nejslunečnějších měst v ČR a hlavně, třeba v lokalitě Líchy, zde byl problém s polétavým prachem. Uvědomuju si, že v takových případech neměníme ta místa jen vizuálně, ale vytváříme také nové sonické krajiny, do nichž mohou lidé chodit relaxovat. Obecně je také problém s hlukovým znečištěním. Tím, že se zabývám akustickou ekologií, tak mohu občas některé z poznatků využít v rámci jednání zastupitelstva. Mám štěstí, že máme zastupitele, kteří dokáží o všech těchto věcech vést konstruktivní dialog. Toho si vážím.

Co se děje v Židlochovicích na poli kultury?

Židlochovice tak jako jiné obce během pandemie kulturní akce nepořádaly, protože nemohly. Snažíme se ale kulturu rozvíjet v kontextu místní historie. Dlouhodobě se zde pořádají zámecké slavnosti, nebo meruňkobraní. Židlochovice jsou krajem meruněk a chceme je také takto propagovat. Pak jsou tu samozřejmě akce nejrůznějšího ražení, jako v jiných městech. Snažíme se lidem představovat i alternativnější kulturu. Vystupovala tu třeba Lenka Dusilová, několikrát Eva Turnová, nebo při připomínce listopadové revoluce Vláďa Merta.

Drobní pěstitelé mohou prodávat na farmářských trzích, které organizujeme pravidelně. Dáváme prostor i nejrůznějším menším akcím, které mají spíš komunitní charakter. Poslouchání probouzející se přírody s komentářem ornitologa nebo příprava hnízdišť pro vlhu pestrou. Takové malé, rodinné a komunitní akce mají pro město vekou cenu. Důležitou roli zde hrají spolky, které pořádají vlastní akce, které se snažíme maximálně podporovat.

Může kultura hrát významnou úlohu v komunitním životě nebo při řešení sociálních a ekologických problémů?

Určitě. Právě jsem o tom mluvil. Tady se všichni známe a je otázka, zda to využiješ jako výhodu. Například moje manželka tady založila mateřské centrum Robátko a kolem něj se nabalila obrovská komunita lidí. Ty učíš angličtinu a jsi doma na mateřské, tak můžeš učit další děti v centru. Ty se zabýváš třeba logopedií a tak dál… Tak se vytvoří přirozená struktura vazeb, kdy se ti lidí vzájemně inspirují a vzájemně si pomáhají. Moje žena například před deseti lety vymyslela sázení a adopci stromů v areálu zahrady Robertovy vily, kamarád a ornitolog Pavel Forejtek udělal několik krásných přednášek o ptácích u našich zahrádkářů. Naší prací ale také i radostnou povinností je vytvářet podmínky pro taková setkání, kde se lidé mohou setkávat, inspirovat se a mít pak z toho všeho radost.

---

Toto je první ze série sebraných rozhovorů projektu Kartografie (Eko)systemů: RurArtMap a Mapa Perpedian: Black Edition, ve které vám představíme umělce, kulturní manažery a iniciativy z různých regionů. Projekt navazuje na Mapu Perpedian, která pravidelně zaznamenává profily menších kulturních iniciativ v regionech České republiky. Projekt Kartografie (Eko)systemů: RurArtMap a Perpedian Mapa: Black Edition je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.*