Blockchain se rozrůstá mezi různorodými vrstvami komplexních adaptivních systémů, organických i neorganických. Tyto systémy zahrnují vše – od života na bázi uhlíku až po křemičité neurální sítě, které zprostředkovávají a umožňují vzájemné interakce různých aktérů, procesů, a bytostí, a které jsou navíc distribuované v prostoru, propojené v sítích, a rozmělňují rozdíl mezi lidmi, ne-lidmi, věcmi, materiály a toky energií.

Termíny „distribuované“ a „síťové“ se nedávno dostaly do popředí zájmu v kontextu posthumanistického smýšlení, které klade důraz na distribuci různých forem působení [agency], spíše než na pevně ohraničené kategorie čistě lidského světa. Koho a co můžeme považovat za aktéry, či komu přiřknout status osoby? Tato otázka sama o sobě ukazuje, že „Příroda“ sama může nabývat status právní osoby, což je něco, čehož jsme za poslední desetiletí byli mnohokrát svědky. Například kolumbijský vrchní soud uznal práva řeky Amazonky, stát Ohio uznal práva jezeru Erie, a podobně Nový Zéland rozhodl ve prospěch řeky Whanganui – všechny tyto příklady ustálily precedens, který umožňuje Přírodu lépe uchopit skrze právní mechanismy. Jasné historické podobnosti můžeme najít v názorech Christophera Stonea, který v roce 1972 prohlásil, že stromy by měly mít možnost hájit své zájmy soudní cestou.¹ Tyto debaty se pokouší řešit a posunout pojem toho, co znamená být „aktérem“, a stejně tak problematizují dichotomii mezi právy lidí (persona) a ne-lidí (res).

Pozice toho, kdo, nebo co, dosud zastupovalo a hájilo zájmy přírody se v dějinách vždy měnila – ať už to byla Pačamama v Andách, či doktrína toho, že každá komunita má právo hájit své zájmy, či přesvědčení, že existuje rozdíl mezi nositelem práv „přírody“, „osobami, komunitami, lidmi, národy“ či „fyzickými a právními osobami“. Je také důležité sledovat vývoj právního a akademického chápání ochrany přírody, a způsobů, jakými se měnily v čase – od výhradního zaměření na lidské zájmy a možnosti exploatace přírody, po ochranu přírody pro příští lidská pokolení, až po víru v její vlastní, samojedinou hodnotu, která se nijak neodvíjí od jejího vztahu k člověku.² Poslední bod se právě týká poznání toho, nakolik jsme všichni závislí na stromech, řekách, horách a celé škále krajinných prvků, které poskytují základní infrastrukturu pro různé organismy, lidi nevyjímaje.

Debaty se převážně točí kolem otázky, zda Příroda může disponovat vlastním záměrem, a v tomto ohledu být definována jako „právnická osoba“. Zde nacházíme, že rozdíl mezi člověkem a jeho životním prostředím se problematizuje, stejně jako rozdíl mezi světem umělým a přírodním. To lze vidět například v roli prostředí, která jsou v podstatě prostředí kyborgská, kde koncepce změny, adaptace, zpětné vazby, a chápání hybridních infrastruktur na mnoha úrovních i v čase propojuje lidské systémy s těmi nelidskými, a živé bytosti s neživými. Jak píše Kees Lokman „přírodní a umělé, reálné a imaginární, kyborg ukazuje prostředí architektonické metody designu, která postihuje lidi, ne-lidi i technologie (včetně infrastruktur), a chápe jejich neustálou a vzájemnou propojenost.“³ Propojení člověka a stroje ve vztahu k opracovávání našeho životního prostředí nám připomíná vzájemnost této sítě bytostí, organických i neorganických, které utváří samotnou podstatu jakékoliv infrastruktury. Avšak tento přístup se nepokouší o pouhou aktualizaci paradigmatu sloužícímu další automatizaci, či vybavení infrastruktury sensory schopnými real-time snímání, a umocňování tak standardu Klíčových ukazatelů výkonnosti (KPI), což je postup, který je často zmiňován jako zásadní pro úspěch dekarbonizace našich měst i venkova.

Spíše se role automatizace našich prostředí a snahy o další integraci umělé inteligence jeví jako zásadní součást řešení klimatické změny, a posouvá dále současné chápání za dosavadní horizont Chytrých měst spočívající ve vybavení sensory a chytrými zařízeními. Expanze našeho chápání ohledně možností umělé inteligence se stalo hybnou silou pro komunitu, která se zrodila okolo krypto měn, a také pomohlo propojit nápady, pokoušející se koncipovat jiné formy symbiózy mezi strojem a přírodou. Nakolik se lidé zapojují do finálních rozhodnutí se tak stává zásadní otázkou, zvláště ve světle potřeby plnit klimatická předsevzetí, pro která jsou kvalitní monitoring a vymahatelnost nezbytné.

Autonomní příroda

V jeho knize Deodand řeší Karl Schroeder vztah mezi umělou inteligencí a ekosystémy, a to hlavně způsob, jakým může „umělá inteligence“ napodobovat a myslet podobně jako ekosystémy ve snaze chránit své vlastní zájmy.⁴ Deodandy v tomto smyslu artikulují a emulují procesy, které jsou samočinné, a skrze svou schopnost koordinace a poskytování svých zdrojových rezerv, najímání ochrany, a financování vědců za účelem spravování stavu svých různých ekosystémů pro udržení životních procesů a cyklů jsou schopny alokovat a nacházet způsoby obrany před exploatací svých zdrojů. Navíc by se potřeba najímat programátory a inženýry stala zásadní pro snahu optimalizovat jejich rozhodovací algoritmy, stejně jako pro aktualizaci jejich senzorických vrstev a zřízení zpětné vazby. Podobné názory staví na díle Bradleyho Cantrella a Erla C. Ellise a jejich koncepci „Generátoru Divokosti“ (Wildness Creator), který se pokouší dále rozvíjet mimolidské vlivy.⁵

Takový Generátor divokosti lze považovat za nelidského, inteligentního aktéra, který je od samého počátku navržen lidmi, avšak skrze svou interakci postupně adaptuje své algoritmické a senzorické možnosti, které se tím stávají zásadní pro jeho další učení, a pro určení jeho strategického chování, které by v dané lokalitě napomáhalo udržovat zdravé životní prostředí. Navíc by napomáhal místní floře i fauně bez nutnosti lidského vstupu, a proaktivně by eliminoval antropogenické negativní vlivy působící na prostředí, ať už jde o toxiny, odpad či hluk.

Vize Schroedera a Cantrella et al. měly zásadní vliv na německý projekt terra0 – jde o prototyp, který staví na síti Ethereum, a který se pokouší poskytnout automatizovaný a odolný ekosystém, propojující blockchain a řízení přírodních zdrojů. První příklad jejich rámce řízení přírodních zdrojů je projekt řešící pozici lesa jako možného „právního aktéra“, který by se postupem času naučil vytvářet licenční smlouvy pro těžbu sebe sama. Například podle výšky specifického objemu stromů by byla na blockchainu vytvořena chytrá smlouva (smart contract), která by umožnila následnou těžbu. Proces obstarání tohoto statusu nezávislého aktéra pro les by předpokládal schopnost vyprodukovat dostatek dřeva pro splacení investice svých akcionářů. Jakmile by však měl dostatek vlastních zdrojů, sám sebe by skoupil, a stal by se tak vlastníkem sama sebe. Les by byl obehnán celou škálou senzorů, dronů, LIDAR systémů a satelitních snímků, které by umožňovaly jeho vývoj v komplexní adaptivní systém za pomoci zpětné vazby a schopnosti reagovat na okolní prostředí. Postupem času by existovala možnost, že tento prototyp vytvoří vlastní evoluční algoritmy, které by vylepšili schopnost nacházet vhodnou strategii přežití pro celou jeho síť.⁶

Příroda 2.0

Tendence dále propojovat organickou a neorganickou asambláž přírodních systémů s chytrými smlouvami umožněnými blockchainem je často nazývána Příroda 2.0 (Nature 2.0). Ralf Merkle je toho názoru, že Bitcoin je příkladem živé formy, čímž mu přiznává pozici syntetického života – Bitcoin udržuje lidi naživu, je schopen se velmi rychle šířit za použití internetu, open source technologií a kódu, a také udržuje organický život mimo hájemství antropocentrického chápání světa. Jakým způsobem se tato „údržba“ bude do budoucna vyvíjet záleží na arzenálu senzorických a rozpoznávacích technologií, které zahrnují vše od satelitních snímků, dálkového snímání, a veřejných databází GIS po dronové nástroje, které tvoří nedílnou součást našeho světa, a mohou se stát zásadními pro udržování zdraví našich ekosystémů. Ty mají schopnost dále prohloubit naše chápání a detekční možnosti změn teploty, vlhkosti vzduchu, světelné úrovně, bakteriálních podmínek, kvality půdy a živin, což jsou všechno jasné indikátory zdraví a slouží jako zásadní technologie pro chápání životaschopnosti ekosystémů. A právě zde nacházíme spojnici mezi technologickými protokoly a ekologií – vývoj protokolů vytváří podmínky pro zásadní schopnost verifikace, sledování a motivaci plnění zásadních ekologických výsledků a předsevzetí.

I jiné projekty se však pokouší o podobné oživení ekosystémů, nebo o zlepšení situace v krajině. Jedním z těch, kteří se o to pokouší za pomoci blockchainu je i RegenNetwork. Tento blockchainový startup se zaměřuje na ekologickou údržbu tím, že vytváří smlouvy, které sledují, validují a vytváří podmínky pro vzorce chování napomáhající ekologickému ozdravení. Podobně jako terra0, i tento projekt využívá open-source technologické nástroje, stejně jako ekologické a zemědělské aplikace v rámci blockchainu, jako například senzory, Internet věcí (IoT), strojové učení a finanční technologie, které napomáhají monitorování jeho ekologických výsledků. Dejme tomu, že farmář či farmářka budou tvrdit, že na daném pozemku vysadili X stromů – role algoritmů spočívá v tom, že za pomoci satelitních snímků mohou verifikovat jejich nárok na odměnu. Dále se RegenNetwork zaměřuje na vytváření sady tzv. „Ecological State Protocols“ (Protokoly Ekologického Stavu), které mají napomoci řešit konkrétní ekologické problémy, například s ukládáním uhlíku, zdraví pastvin a způsobů pastvy dobytka, či redukci emisí metanu. Pracovní skupiny vědců, ekologů, farmářů a členů komunity se aktivně podílí na řešení každého konkrétního protokolu, jeho sledování a sbírání dat, a vyvíjení postupů směrem ke zdárnému plnění klimatických předsevzetí.

Momentálně se RegenNetwork podílí na pilotním projektu v amazonském deštném pralese, kde mají pracovat s domorodými komunitami pro vytvoření finančních prostředků za účelem navýšení přímých investic do těchto komunit, čímž chce napomoci sázení místních druhů stromů v poničených a vyčleněných lokalitách. Jakmile proběhne fáze verifikace, že tyto jisté aktivity opravdu proběhly, chytrá smlouva Ledger Smart Contract z dílny RegenNetwork začne přímo vyplácet těmto komunitám finance.

Rostoucí všudypřítomnost umělé inteligence hraje také zásadní roli ve tvorbě Přírody 2.0, kde se svět na blockchainu i mimo něj propojuje skrze algoritmické boty, digitální aktéry a senzory rozprostřené v prostoru a propojené s digitálními peněženkami (wallets). Tyto nástroje je možno vytvořit takovým způsobem, aby financovaly a podporovaly obecné blaho a sdílené statky. To například také radí Distributed Ocean Protocol, který vykresluje svět, ve kterém zisk plynoucí z infrastruktur může podporovat obecné blaho a kultivovat občinu. S příchodem vlny automatizace, která mnohdy vytěsňuje celé sektory povolání, se dále možné řešení Nepodmíněného základního příjmu, kterým by se mohlo dotovat velká část populace, stává velmi důležitá.⁷

Od DAO k Naturechain

Možnost propojení umělé inteligence a digitálních peněženek právě na pozadí pokračující automatizace, a to zvláště v sektorech základních služeb a energií, i například v oblasti autonomních automobilů dále rozvádí Trenth McConaghy. Jeho vize transformuje asambláž objektů tvořící naše infrastrukturální sítě do formy tzv. DAO (Decentralized Autonomous Organization, neboli Decentralizovaných autonomních organizací).⁸ Jde o organizace, které lze vytvořit na blockchainu, a které je možno konstruovat na základě transparentní distribuce rozhodovacích práv mezi jednotlivými členy – ti pak řeší jak a kde spojit svá jmění, hlasují o navržených investicích, a ideálně vytváří nové formy společenské organizace, které nespadají pod kontrolu vládních či bankovních institucí. Vize toho, že by se přírodní zdroje mohly stát samy o sobě DAO, se v kontextu technologií blockchainu, chytrých smluv a umělé inteligence jeví jako možné, stejně jako možnost vytvoření „inteligentního systému pro řízení zdrojů“, ať už jde o lesy, stromy, zvířata, či jejich infrastrukturální součásti.

Koncept Přírody 2.0 tímto prohlubuje post-automatizovaný svět, ve kterém stále další vlny automatizace a jejich všudypřítomnost v procesech kódování, snímání, počítání, v akčních členech, výpočetně řízených či strojových nástrojů, designu softwaru, mikroelektronice, internetových platformách, 3D skenerech či tiskárnách a videu, sledují a nabízí nové možnosti pro projekty řešící obecné blaho a kultivaci sdílené občiny.

Zaprvé, ačkoliv jsou tyto projekty stále ve svých ranných fázích, i tak ukazují nakolik je potřeba řešit kdo, a za jakým účelem, tyto technologie používá. Zadruhé je problém ve značném celosvětovém nedostatku výpočetních zařízení, stejně jako v energetických nárocích kryptoměn, a také v neinformovanosti lidí ohledně fungování těchto systémů, což všechno vytváří velké překážky. I přesto však vývoj na poli kryptoměn a jejich ekosystémů ukazuje způsoby, jakými zaujmout možné zájemce, a důležitým způsobem omezit přebujelý vliv jistých jedinců. Například Rhea Myers přichází s názorem, že blockchain, a zvláště DAO, jsou schopné podpořit činnost dělnických či správních rad, které řeší a prezentují environmentální, sociální, i ekonomické problémy spojené s limity exploatace a distribuce zdrojů.⁹ A nakonec, když vezmeme v potaz, že planeta se velmi pravděpodobně řítí do katastrofy, je vytváření a demokratizace strategií pro tvorbu nových spojenectví napříč ekosystémy a různorodými organickými i neorganickými inteligencemi stále zásadnější.

Dustin Breitling je doktorandem na Masarykově univerzitě v Brně. Žije v Praze a je jedním ze zakládajících členů Diffractions Collective. Překlad: Vít Bohal