Po válce studovala Jitka Válová na VŠUP u Josefa Kaplického, Květa Válová navštěvovala soukromou školu. Po roce obě přestoupily do ateliéru Emila Filly. Na svého profesora nedaly dopustit, oceňovaly jeho vlídný přístup a snahu něco je naučit.

Sešlo se u něj na čtyřicet adeptů malířství, to byl značný počet, ale po otevření vysokých škol byly přeplněné všechny obory a posluchárny. Mezi jejich spolužáky patřili Libor Fára, Vladimír Jarcovják či Karel Vaca. Po odchodu Františka Tichého k nim přešel Zbyněk Sekal a Stanislav Podhrázský.

Poválečné Kladno

Zdálo by se, že mladým malířkám z průmyslového Kladna, kterým se ocelárny a valcíři dostali pod kůži v době, kdy pracovaly za války jako totálně nasazené, bude doba nakloněna, ale nebylo tomu tak. Na jejich plátnech dělníci nebyli portrétováni s širokým úsměvem, zajímaly se o život obyčejných lidí, věděly, jaká dřina je čeká ve fabrikách, a „ideovost“ jim byla ukradená. Komunisté to nesli s nelibostí. Spisovatelka Marie Majerová o sestrách Válových prohlásila, že jsou vřed na rudém Kladně.

Trasa

Pro výstavy i z tvůrčích důvodů vznikaly výtvarné skupiny. V roce 1954 se sestry Válovy staly členkami nově založené umělecké skupiny Trasa, u jejíhož zrodu stál jejich spolužák Čestmír Kafka. Jednalo se zprvu o absolventy Fillova ateliéru, ale pak k nim přibyli posluchači z jiných ateliérů včetně budoucích sochařů – Olbram Zoubek, Zdeněk Šimek, Vladimír Preclík. Prvním teoretikem skupiny byl Arsén Pohribný, později ho vystřídali Eva Petrová a Luděk Novák. Spolužáci a kamarádi se snažili držet pohromadě a vzdorovat totalizujícím tlakům a tendencím v umění. Vystavovali tam, kde to moc neprovokovalo, většinou v závodních klubech. První společné výstavy se Jitka a Květa Válovy dočkaly v roce 1958 v kladenském Domě osvěty.

Objevení sester Válových

Žily a malovaly na Kladně, v určité izolaci, stranou dění. Jezdila za nimi Ester Krumbachová, s níž si dobře rozuměly už od padesátých let. Z výtvarníků se u nich zastavoval Jiří Sopko, jehož maminka byla učitelkou a pocházela z Kladna. Nikdy jsme nebyly u něj v ateliéru, řekla Jitka o Jiřím Kolářovi, přestože tam chodil kdekdo, znali jsme se, když jsme se viděli v Praze, tak se k nám hlásil. Mezníkem byl až třiaosmdesátý rok, kdy jim na doporučení Ester Krumbachové, Jana a Jiří Ševčíkovi uspořádali velkou výstavu v Chebu. S kurátorskou pečlivostí pátrali po jejich zapomenutých obrazech, vše zdokumentovali a připravili. Šedesátileté malířky byly „objeveny“. Překvapení návštěvníci zjišťovali, že sestry vytvořily originální, pozoruhodné dílo. Putovali za nimi do dalších regionálních galerií.

Ocenění

V roce 2000 se konala ve Veletržním paláci rozsáhlá retrospektiva sester Válových, kterou připravila Marie Klimešová. Pozdní sláva přiváděla Jitku do rozpaků. Vždy to však brala jako ocenění i pro Květu. V roce 2002 obě sestry obdržely cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury. Galerie Pecka jim vydala výpravnou monografii.

V roce 2007 dostala Jitka medaili ministra kultury Artis Bohemiae Amicis a opravdu ji potěšila gratulace k jejím 85. narozeninám od Václava Havla. Na vernisáže a výstavy chodila Jitka, která od roku 1998 žila bez své setry Květy, do poslední chvíle. Sledovala aktuální umění, fandila mladým výtvarníkům, vystavovala v galerii Mayrau, v pražské galerii UM, společně s Dagmar Šubrtovou sestavily knihu jejích a Květiných kreseb s názvem Velký svět v malých linkách. Dva roky před svou smrtí obdržela čestný doktorát Vysoké školy uměleckoprůmyslové, začala opět po dlouhé pauze tvořit, ale již nemalovala na plátno, ale kreslila náměty z okna obývacího pokoje a květiny ve váze, které jí návštěvy nosily. V březnu 2011 ve věku 88 let zemřela.

Z úvodu knihy Velký svět v malých linkách, 2010: ... „Mé návštěvy v posledních letech u Jitky jsou čím dál častější. Dlouhé hodiny si vyprávíme, co jsme viděly, co nás baví, často vzpomínáme. Občas přinesu Jitce ukázat své nové kresby, někdy jí přinesu fotku z místa, kde jsem byla. Hodně často na ni v některých místech myslím, pak fotím tak, aby jí to bylo milé a inspirativní. Někdy mne odbude a řekne: Víš, já bych tam potřebovala být a prožít si to jako ty. A někdy v jejích očích vidím zažehnutí pro to, co se jí vynoří v paměti. A pak začne kreslit.“...

ed. Dagmar Šubrtová