Kurátorka: Clio E. Bugel

 

Podle zákona nesmí být ve většině států nikdo souzen v nepřítomnosti. Také se říká, že mlčení znamená souhlas. To znamená, že soud nesmí probíhat v nepřítomnosti obžalovaného, protože by se nemohl hájit. Ve skutečnosti ovšem všechno, co si myslíme o lidech, aniž bychom jim dali možnost se k tomu vyjádřit, je subjektivní a do určité míry povrchní. Posuzujeme lidi na základě toho, co vidíme. Podle toho co vyvozujeme z toho, co vidíme, a toho, co víme, nebo jsme se dozvěděli za jiných okolností a na základě předchozí zkušenosti. Zkušenosti, která je třeba podobná, ale nevyhnutelně odlišná. Chceme-li opravdu jiného člověka poznat, musíme s ním rozmlouvat a přiblížit se k němu. A k tomu je třeba se vzdát čisté subjektivity, zbavit se na chvíli našich jistot, úsudků a předsudků. Výstava In the Absence je právě o takových míněních, stereotypech a osobních rozporech, které mají rezonanci i ve společenské sféře.

Patricia Bentancur tématizuje ve své práci obavy, které jsou zdánlivě velice osobní, dokonce banální. Její přístup není ani zatěžkaný, ani nezávazný a formálně se může její práce vlastně zdát příliš úhledná a estetizující. Fotografie i videa jsou formálně bezchybná - ručně tkaná hedvábná plátna jsou pojednaná zlatem na bavlněném papíru. Také objekty zhotovené z lidských vlasů a bronzových a zlatých vláken působí přitažlivě, a vzhledem ke své zjevné a obsesivní spojitosti s estetickým velmi precizně. Proto výstava V nepřítomnosti vyžaduje od diváka dostatek času a trpělivosti. Objekty a obrazy aspirují na vizuální vnější dokonalost, ale opakuje se zde řada motivů banalit, situací a každodenních jevů, které v okamžiku, kdy jsou vytrženy ze zažitého kontextu, ztrácejí nádech triviálnosti a nesou intenzivní symbolický náboj a silnou společnou souvstažnost.

Výstava V nepřítomnosti také používá stereotypy lásky, zejména milostných potřeb žen viděných z perspektivy maximálně sexistického a zakořeněného výlučného postavení. Perspektivy, kterou jsou nahlíženy jako křehké, rozporuplné a nevypočitatelné bytosti. Dobrým příkladem v tomto ohledu je seznam v díle „Věci, které musíš udělat, abych byla šťastná“. Autorka zde nabízí vyčerpávající výčet absurdních, dětinských a neurotických nároků, které ženy mohou vznášet vůči mužům a jejichž platnost je narušena pomocí vžitého byrokratického způsobu: velkými písmeny je přes celý drobně tištěný text napsáno „MILUJ MĚ“.

Na videu “bez názvu”, vidíme dvě dívky, vlastně pouze jejich stíny, jak hrají tleskanou a zpívají přitom andělskými hlasy a tisíci způsoby o lásce a nenávisti, způsobené láskou a nenávistí. Video působí ve stejném kódu: dívky říkají, že milují způsob, jakým nenávidí a nenávidí způsob, jakým milují, a jiné variace na stejnou frázi, pronášené s dětinským, poloneutrálním tónem, kterými děti zpívají písničky v jazyku, který neznají. Tak jako ve hře bez významu nebo jakoby se bezděčně učily „být ženou“ takovým způsobem, že opakují a přijímají stereotyp hysterické ženy, která neví, co chce, a žije silnými emocemi lásky i nenávisti zároveň.

Konverzace zachycuje hru oblíbenou mezi chlapci a děvčaty někdy před třiceti lety, v době kdy dráty měly ještě pro komunikaci na dálku zásadní význam.

Člověka může znovu napadnout nesmyslný seznam těch nejvíce překonaných – a přesto stále živých – forem, které patriarchát považuje za charakteristické femininní rysy: pověrčivost, zvědavost nebo míchání se do cizích záležitostí. Zajímavé je, že v patriarchální verzi takové „nedostatky“, jako je fetišismus a špehování, zasahování do soukromí a jiné zlozvyky nejsou považovány za maskulinní.

Výstava V nepřítomnosti není stále dokončena. Soubor prací na této výstavě se postupem času zmnohonásobil, přetvořil a přeformuloval, ale zůstává variacemi na stejné téma. V každé nové fázi, na každém novém místě získává výstava V nepřítomnosti nové významové kontexty. A přestože Bentancur nekoncipuje svoji práci jako genderově pojatou výstavu – ve skutečnosti takovou nálepku odmítá – významná část zdůrazňuje femininní stereotypy. Těmi v nepřítomnosti nastiňuje také komplementární a maskulinní stereotypy, logicky potřebné ke konstrukci struktury stereotypu. Ale jakékoliv upřednostňování estetiky obrazu a banality objektů výstava ve skutečnosti s taktem a subtilně popírá.

Clio E.Bugel


Patricia Bentancur (žije a pracuje v Montevideu v Uruguayi) je umělkyně a kurátorka, studovala Fakultu architektury v Montevideu, Vysokou školou architektury v Madridu a New York University. V rámci výzkumného Fulbrightova akademického programu se specializovala na architekturu a současné umění a prováděla výzkum v Guggenheim Museum, Media Arts Center a New Museum of Contemporary Art v New Yorku. Jako umělkyně působila v Atlantic Center for the Arts / ACA-USA. Často vystavuje, mimo jiné na Southern Latitude - Film Makers Cooperative, New York, byla vybrána k účasti na FIVAFestival Internacional de video ArteArgentina a Festival Internacional de Cine eXperimental-DOBRA (Rio de Janeiro) v Brazílii; the Jordan National Gallery (Amman); the Cervantes Institute (Berlín); Matadero (Madrid); Rostrum (Malmö); the Museum of Modern Art (Bogota); Dello Scompiglio (Lucca); MUVIM/the Image Museum (Valencia); Tegen2 (Stockholm); the Arts Centre (Seville); the Contemporary Culture Centre, CCCB, the Museum of Contemporary Art, MACBA a Caixa Forum (Barcelona), a the Wilfredo Lam Centre (Cuba). Byla pozvána do biennale: Mercosur; New Media (Chile); Havana (Cuba); Ibero-American (Mexico); Belfort (France); JAFRE (Spain); Electronic Arts (France), a the New Media Biennial (Peru).

Výstava Patricie Bentancur v Čechách je podpořena Ministerstvem kultury Uruguaye (Fondos Concursables, MEC).

Pobyt umělkyně v Čechách je podpořen nadací Agosto Foundation.

Termín rezidence

12.11. 20152.12. 2015