Klasifikace

Interview

Projekt

Zvěřinec

Říkají si Zvěřinec, spolčení rodáků Zlínského kraje. Na scénu vstoupili teprve nedávno, působí přesto zkušeně a přesvědčivě.

 

Rozhovor o touze přenášet alternativní kulturu z center do okrajů, o mladistvém elánu a nástrahách, které takové počínání provází, se odehrával sice ne zcela v houští, ale v lesíku za vesnicí Lukov, při akci Slavnost v houští, kterou Zvěřinec připravil na sobotu 8. června 2019. Využíváme podvečerní proluky mezi autorským čtením a divadlem a usedáme k připravenému ohništi s pěticí členů, které tvoří jádro Zvěřince. Jmenovitě scénografové Jan Tomšů a Vendula Bělochová, produkční Jakub Janča a Magdalena Petráková a Lenka Trantírková – animátorka.

Jaké byly okolnosti vzniku vašeho společného snažení, motivace založení spolku a jak jste přišli k názvu Zvěřinec?

Honza: S Kubou jsme se potkávali v Praze a řešili, co budeme dělat mimo práci a studium. Vymysleli jsme závod DIY minikár v Lukově, vesnici u Zlína, odkud pocházím. Naše první akce Lukovská Jizva se odehrála v říjnu 2017.

Vendy: Po Lukovské Jizvě jsme se rozhodli, že chceme vytvořit celoroční program a na Zlínsku soustavněji působit. Bydlíme a pracujeme v Praze, ale všichni tři se časem chceme přestěhovat zpátky na Moravu. Jsme rodáci. Zároveň všichni pracujeme v kultuře a říkali jsme si, co tady budeme dělat, když nás to sem táhne, ale zatím tady naše spřízněná kultura moc nekvete. Nezbývá, než si ji dělat sami.

Honza: Vracím se do zdejší krajiny rád, ale kulturní deficit je znatelný. Na Zlínsko přestaly jezdit kapely a divadla, protože tu nejsou kluby a vhodné prostory. Divadlo Drak pravidelně zavítá do Kroměříže a do Prostějova, ale již nezajede do 30 km vzdáleného Zlína. A to je krajské město! Měl by tady být prostor pro současné výtvarné umění, divadlo, i současné kapely…

Kuba: Název jsme vymýšleli dlouho. Zvěřinec nám evokoval divokost, zároveň určitou roztomilou tvář, která může zaujmout děti. Má to být různorodá tlupa lidí, která se může dále rozrůstat. Tato pětice dnes tvoří jádro. Na každé akci se ale podílí několik našich kamarádů.

Jak funguje organizování „na dálku“?

Kuba: Máme zkušenosti z jiných měst nebo ze zahraničí. V oblasti kultury se pohybujeme dlouho. Ten náš první závod mě ale překvapil. Síla zapojení a pozitivní reakce místních. Sami dělali plakáty, pomáhali. To byl pro mě impulz.

Magda: Organizuji festival v Luhačovicích, produkčně pracuji v Olomouci, ale na Zlínsku jsem cítila dluh ke svému regionu. Zvěřinec přišel jako přirozený sled událostí. Chci napomáhat kultuře a umění dostat se mimo velká města. Je to mnohem autentičtější a obohacující zároveň. Působím v Olomouci, kde není již čím překvapit, natož pak v Praze. Tady je ale pole neorané. Je úžasné být u toho, když se lidé poprvé dostanou do kontaktu s alternativní hudbou, ze které třeba před tím měli strach, nebo na představení studentů DAMU, když nikdy neměli příležitost. Je to zároveň velmi citlivý moment. Je snadné je odradit hned na začátku. Hodně to dramaturgicky promýšlíme. Je to pro nás výzva.

Vendy: Snažíme se zapojovat místní lidi, tak aby akce pokládali za vlastní. Nechceme být partička lidí, které přijede a něco uspořádá. Nevím, zda by přišli, kdyby nás neznali. Včera nám tady pomohli upravovat a čistit houští, zapojili se do soutěže pomazánek.

Jak se přemostí prvotní nedůvěra?

Honza: Můžeme přivést něco, co považujeme za geniální, ale zároveň si tím můžeme jednoduše zavřít dveře, protože to místní diváci nemusí přijmout. Hledáme průniky našich zájmů, snažíme se události zasadit do místního kontextu, který může být odlišný od toho, kde pozvané projekty vznikaly. Snažíme se působit mezigeneračně. Děláme program pro děti i dospělé, na každou akci oslovujeme i domov seniorů. Prakticky to vypadá tak, že na Lukovské Jizvě se potkávají výtvarníci, herci a hudebníci s místními kutily a vzájemně spolupracují na přípravě programu události i stavbě minikár. Fakt dost řešíme, jak nasazovat a mixovat věci.

K čemu jste dospěli? Jak vypadá zvěřincový koktejl?

Magda: Neustále to testujeme. Loni touto dobou proběhla stejná akce u rybníku Bezedníku. Pozvali jsme hudebníky širokého spektra, od dechovky po noise a proložili to komentovanou prohlídkou po okolí rybníka či dětským divadlem. Byl to miš maš, kde každý, včetně nás, objevil něco nového.

Honza: Opatrné Mixování toho, co se nám líbí a místních umělců, kteří ale odpovídají našim parametrům kvality. Autorské čtení lokálních tvůrců Ireny Knedlové a Václava Zimmermanna, které před chvílí skončilo, je skvělým příkladem naší dramaturgie.

Vendy: Ano, dva místní literáti, pan Zimmermann z Provodova a paní Knedlová z Podkopné Lhoty, jsou skvělí. Je to úroveň, za kterou si stojíme. Můžeme je přivést kamkoliv. Máme ale tu výhodu, že jsou odsud.

Kuba. Druhá naše linie se odehrává ve Zlíně. Tam si dovolíme více, diváci jsou již zkušenější, ale na nás číhají jiná úskalí. Byrokratické zábrany. Například schvalování záměru uspořádat akci v parku a jít průvodem na jiné místo je dost vyčerpávající.

Jaká je prozatímní spolupráce s radnicí města Zlín?

Kuba: Zatím dobrá. Podporují nás finančně i mediálně, na to že působíme jenom rok.

Vidíte nějaká slabá místa na úrovni samosprávy? Proč je Zlínsko bílým místem na mapě?

Honza: Instituce, které alternativní kulturu provozovaly, nebyly podporovány. Z části politikou města, z části ale i jejich vlastním rozhodnutím, nechtěly granty a neudržely se. Nebo přišla rána zvenčí, jako v případě legendárního klubu Golem, kam jezdily všechny kapely. Koupil jej senátor Ivo Valenta, majitel Sinotu, zakladatel Parlamentních listů, a v roce 2014 ho zavřel.

Kuba: A slýcháváme to i od samotných divadel a kapel, že když jedou z Hradiště do Ostravy, tak se ve Zlíně nezastaví, protože je nikdo nezve a ani nemají kam.

Magda: Mění se to. Ještě Zvěřinec neměl ani rok a již jsme byli přizvaní ke tvorbě koncepce kultury ve městě Zlíně. Město také dalo pět miliónů na participativní rozpočet, ve kterém volně soutěžily navržené projekty. I ten náš, na vznik Pavilonu umění. Dostali jsme se do úzkého výběru, i když nás nevybrali, tak jsme se aspoň zviditelnili. Teď nás oslovili, ať to znovu pošleme.

Vendy: Spousty věcí se mění na místní úrovni a máme pocit, že toho můžeme být součástí. Teď je ten čas, prostor a šance.

Magda: Nemáme srovnání, jak to bylo před tím, ale vím, jak je to v Olomouci. Pomalu do struktur vplouváme a cítím, že je to ve Zlíně lepší. Jsou tady pověřené osoby pro styk s veřejností. Například koordinátorka participativního rozpočtu Kamila Gamelová je mladá holka, se kterou se dá normálně bavit. Nebo Jana Kubáčová ze Živého Zlína. Momentálně máme dobré partnery.

Usilujete o vlastní prostor ve Zlíně?

Honza: Ano, to je náš nejbližší cíl. Přes léto chceme dát dohromady koncepci a soustředěně hledat. Měl by to být nezávislý multifunkční prostor pro alternativní divadlo, hudbu, sdílená řemeslná dílna a prostor pro umělecké residence.

Vendy: My s Honzou jsme povoláním divadelníci. A vidíme, že na Zlínsku vhodný prostor pro alternativní na divadlo není už vůbec. Začínáme spolupracovat s Novou sítí a máme plán uvádět ve Zlíně festival Malou Inventuru v regionech.

Magda: Z Krajské galerie nás oslovili s nabídkou, abychom jim pomohli zaplnit prostor kavárny, se kterým si neví rady.

Co v současnosti nejvíc potřebujete?

Vendy: Potřebujeme soustředění. (Smích.)

Honza: Potřebujeme si ujasnit priority a více si rozdělit funkce. Intuitivně to máme nahozené, ale potřebujeme více struktury. A vyčištění myšlenek. Vše máme v hlavě, ale trochu nevíme, co s tím.

Kuba: Dostat se více do povědomí místních.

Magda: Finance. Mohli bychom nakoupit šapitó. A vratné kelímky. Techniku. Věci, které bychom mohli dále půjčovat za výhodných podmínek dalším spřízněným pořadatelům. A my bychom pokaždé nemuseli shánět všechno od znovu.

Vendy: Peníze na umělce. Abychom jim mohli zaplatit.

Na jaké úrovni je váš fundraising?

Vendy: No. Byla jsem na semináři. (Smích.)


Honza: Zatím je to dost divoké a nahodilé.


Magda: Město Zlín nás zatím na každou akci podpořilo. Jsou to samozřejmě nízko rozpočtové náklady. Dává nám 70 %, zbytek musíme sehnat jinde. 



Vendy: Na kraji je to horší, vládne tam mnohem větší administrativa.


Honza: V lokáních akcích, jako je Lukov nebo za týden Provodov, panuje velká podpora ze strany obcí. Jak finanční, tak věcná. Hodně věcí nám zapůjčí. V Lukově je osvícený starosta, který nás podporuje kudy může. Třeba nám pomohl vyběhat a zrychlit povolení od Českých lesů, na které probíhá tato Slavnost v houští.

Které spolky se vám líbí? Čerpáte odněkud inspiraci?

Vendy: Sdružení Roztoč v Roztokách u Prahy, odkud máme kamarády z DAMU. Postupně jsme začali objevovat, co už mají za sebou. Sdružení funguje dvacet let, založili to jejich rodiče. Dokázali vybudovat velmi dobrou sít mezi místními. Celá obec se zapojuje. Mají nádherné kroužky pro děti. Díky tomu se vyvinulo ve městečku velmi příznivé klima, stěhují se tam zajímaví lidi, neustále se něco děje. Navštěvovali jsme je tam s Honzou a učarovalo nás to. Něco takového bychom chtěli tady, ale oni na tom pracovali dvacet let.

Magda: Z každého něco. Moc se mi líbí přístup Jitky Jakubíčkové ze Zauhlovačky. Nebo v Komařicích Rezidence v lese Markéty Málkové. Nebo Alta v Praze – to je předobraz toho, jak má vypadat prostor, aby se tam člověk cítil vítaný. Je to mozaika podnětů.

A tady na Zlínsku s někým spolupracujete?

Honza: Primárně jsme navázali kontakty se Zlínským Hukotem. Pro mě byli iniciační partou lidí, která když jsem to potřeboval jako teeneager, oni sem dávkovali současnou kulturu. Dělali zajímavé věci, například video mapingy, které jsou dosud nejlepší, které jsem kdy viděl. Hodně tlačili současné umění, a to se jim velmi dařilo. Jejich zájem ale nebyl vytvářet komunitu. Doteď z nich čerpám. Jedou pořád.

Zlínsko tedy není bílé místo?

Kuba: Jedou si svoji linku a také omezili svoji produkci. Jsou o generaci starší, mají rodiny, ale nás podporují. Přijeli i sem.

Honza: Pak se začali ozývat další spolky, o kterých jsme nevěděli. Třeba Ničení Ticha. Nezávislé rádio Svit Zlín. Horem Dolem v Provodově. Luhovaný Vincent. A velké festivaly jako Olomoucký AFO a PAF jsou akce, ze kterých jsme vyšli. Dodnes na nich spolupracujeme.

Kuba: Stejně jako Litr Olomouc nebo Divadelní Flora. Už na těchto jmenovaných festivalech jsme se naučili zásadní věc. Když není nějaká akce, kterou bys chtěl, tak si ji udělej. To je důvod, proč jsme udělali první Lukovskou jizvu a proč jsme začali se Zvěřincem. Protože jsme to chtěli dělat, baví nás to a děláme si to sami. Mám vnitřní uspokojení z toho, že jsme schopní za setinový rozpočet komerčních akcí udělat radost tři sta lidem.

Honza: Mám to dost podobně. Moc mě to baví. Zbožňuji tahat kabely lesem zadarmo a jezdit dodávkou v noci a nespat. To je můj životní styl. Naplňuje mě to. Je to pro mě adrenalin, který se dá stále posouvat dál… Uděláme si akci v lese, kde není nic.

Zároveń je to ale investice do budoucnosti, kdy si tvoříme kolem sebe společenství lidí, které nás zajímá. Když tady budu žít, tak nebudu muset chodit jen do hospody. Při těchto akcích se potkají lidé, kteří se běžně nesetkávají. Lidi, kteří mají zájem, ale nejsou vidět.

Vendy: V tomhle místě chci žít a chci, aby se tu žilo dobře. Mám ráda příležitosti, kdy se lidi přirozeně potkávají s dalšími lidmi podobně naladěni. Něco takového tady vzniká. Další důvod je, že žijeme divadlem a kulturou, rádi ji produkujeme a rádi ji roznášíme dál. Věřím, že tenhle stát hodně potřebuje dostat otevřené lidi i kulturu i do regionů, nemůžeme zůstávat jenom v Praze. Snažíme se pro to vytvářet příležitosti. Oba s Honzou studujeme na DAMU Alternativní a loutkové divadlo, jsme scénografové a vidíme, jak je na Moravě síť příležitostí velmi řídká oproti Čechám.

Magda: Mimo to ukazujeme, že se kulturní akce dají dělat jednoduše a že to jde kdekoliv. Viz tahle akce. Posunujeme hranici možného. V lese, bez elektriky. A taky mě to baví dělat tady s děckama…

Léňa: Hodně jsem tady u toho povídání přemýšlela. Léčím si ve Zvěřinci frustraci z práce ze státní příspěvkovky. Líbí se mi na tom jeho kulturně komunitní ráz. Učím se, jak se dá šířit kultura méně strojeně. A je to zároveň příjemná cesta, jak pracovat s veřejností a budovat vztahy mezi lidmi. Přijela sem dnes nějaká babička až ze Zlína na autorské čtení, našla to tu, ale hned se zase otočila nazpět, protože by nestihla poslední autobus.

Vendy: Měli jsme jí nabídnout odvoz.

Jak se organizujete. Jak rozhodujete?

(Smích všech.)

Kuba: Pořád na to přicházíme. Každý z nás dělá, Zvěřinec děláme po práci. Pomáhá nám soustředění. Uskutečnilo se zatím jedno. Na 24 hodin jsme se zavřeli ve Všenorech do domečku. A teď v létě bude další.

Vendy: Sice bydlíme každý jinde, ale nedělá nám problém sednout do vlaku a někde se sejít. Potkáváme se i na festivalech, na kterých pracujeme a tam řešíme detaily nadcházejících akcí.

Jsme jako:
tlupa, co vznikla spontánně a je otevřená novým jedincům

– smečka, co umí a chce spolupracovat

stádo, co ví, kam jde a co chce; zná své poslání

šik, co se umí orientovat v terénu

houf, co je zkoordinovaný a spoustu toho umí

roj, co vnímá svět kolem sebe a rád se inspiruje

hejno, co drží spolu a kde jsou si všichni rovni

Jan Bartoš

 (2019)  (2019)  (2019)  (2019)  (2019)  (2019)  (2019)  (2019)