Archiv jako takový se děje právě v takovém domestikovaném prostoru, v domácím vězení. Institucionalizované obydlí, kde nepřetržitě trvá, je budováno na pomezí mezi soukromým a veřejným, což nemusí nutně znamenat pomezí tajného a známého...
Jacques Derrida, Archive Fever: A Freudian Impression

Značky „JSD“ a „Jednotky Špružení Šmelcu“ spojují jejich duchovní otce a zastupující hodnostáře – Předsedu a Náměstka, čili bratry Martina a Davida Koutecké – s širší komunitou spolupracovníků („kolaborantů“), přátel, spřízněných uměleckých skupin a příznivců. Oběma „organizacím“ se na scéně českého současného umění dostalo skromného, resp. minimálního ohlasu. Snad je to proto, že se jejich aktivity nacházejí na příliš úzkém pomezí umění a způsobu života. Vzhledem k tomu, že ani v roce 2008, ani v roce 2017 nejsou o aktivitách družstva JSD k nalezení – mimo několika zběžných zmínek – informace a odkazy v literárních publikacích, periodikách, masových médiích či jiných tiskovinách, většina níže zaznamenaných poznatků byla čerpána přímo z osobní zkušenosti, případně ze složek, análů, dokumentů a archivů Družstva samotného. Odvoláváme se tudíž zejména na výsledky terénní rešerše a svědectví aktérů a účastníků.¹

Ve stanovách stojí, že JSD “bylo založeno v noci 12. ledna 2001 za účelem pěstování a všemožné podpory své Příčiny a Důvodu – Pana Miláčka – Mladýho Svatýho, Největšího Umělce a Největší Lásky a pěstování a rozvoje svatosti všeobecně”. Podle záznamu spočíval původní záměr v ustanovení programu, vyvinutého k „řádnému zabezpečení provozu JSD, (během něhož) vznikl postupně a přirozeně rozsáhlý, stále se rozšiřující byrokratický aparát s pevnou hierarchií, opírající se o množství výkonných sekcí, odborů a výborů”. Tento záměr se vtělil – mimo jiné – do podoby propojených sektorů a oddělení v patrně nejambicióznějším z dosavadních podujetí JSD – v založení a provozování fyzického „Univerzálního Psychiatrického Chrámu 316a“.

Chrám se nachází na okraji malého městyse severovýchodních Čech v původně gotické tvrzi ze 14. století, obsazené od roku 1968 sovětskou armádou a zakoupené od státní agentury Privum (privatizace státního majetku) v roce 1997. Následně byla tvrz obývána Družstvem. Labyrintní památkově chráněná stavba byla od původního uživatele (Ministerstvo obrany ČR) převzata v zdevastovaném až havarijním stavu, noví majitelé objekt zachránili před zřícením a použili následovně: přízemí a poschodí se postupně stala skladištěm a depozitářem, bobtnajícím záplavou dovážených, povětšinou nalezených nebo darovaných věcí, tedy odpadu, tzv. šmelcu („šrot, zlomkový kov k nepotřebě, piliny či špony z obrábění, roztavení“). Část šmelcu má povahu starožitnosti, část je „bezcenná“. Všechen tento nyní „kuřivodský“ inventář byl v průběhu času nastřádán, převezen a uspořádán neúnavnou špeditérskou „buňkou“ Jednotek ŠŠ (Špružení Šmelcu), působící sice také v rámci JSD, ale jako autonomní těleso.

Vybavení je postupně rozšiřováno, průběžně přemísťováno a přeskupováno podle různých pravidel se záměrem posloužit potřebám i rozmarům zhruba čtyřiceti (fiktivních i „reálných“) nájemníků. Každý chovanec UPSYCHu je chápán jako jedinečný „psychiatrický případ“ a ke každé anamnéze vznikají, či již dávno existují osobité narativy vtělené do podoby zařízení pokojů. Smyslem všeho je „nájemníkům“ zajistit „alternativní model“ terapie v „inscenovaném psychodramatu“ a užívat přidělený prostor, kde „psychické anomálie nejsou chápány jako funkční poruchy určené k vyléčení, ale naopak jako vlastnosti hodné kultivace“. Celková scénografie tvrze od přízemí po půdu je pečlivě komponována a průběžně adaptována podle momentálního stavu a nálady chovanců. Celek vzbuzuje dojem pitoreskního institutu, trochu připomínajícího atmosféru filmu „Sanatorium na věčnosti“ (Sanatorium pod klepsydrą) režiséra Wojciecha Jerzy Hase, ovšem bez herců.

O Chrám je vytrvale a urputně pečováno Družstvem (s asistencí Jednotek ŠŠ a Generálního štábu Ducha – další spřízněné „instituce“ se sídlem v Kuřivodech, podporující širší aktivity a provoz UPSYCHu). Příležitostnému návštěvníkovi chrámu se po vstupu do interiérů otvírá podoba anarchitektonické neo-merzbau asambláže, vtělení nálady Zániku domu Usherů Edgara Allana Poea, či punkového gesamtkunstwerku obsedantního sběratele. Ovšem pouze prostřednictvím osobní zkušenosti lze skutečně nahlédnout hlouběji do filosofie, eschatologie, taxonomie a poetiky JSD.²

Ve slovníku, hagiografii a hybriditě fenoménu JSD najdeme různorodé aluze na institucionální, byrokratické a ideologické systémy, včetně odkazů na křesťanství, náboženský synkretismus, kosmologii, literaturu, filosofii, alchymii, hermetismus, zbožíznalství a místopis, současné umění, architekturu, film, divadlo, hudbu, environmentální i vojenské souvislosti. Střetává se zde světské s posvátným, pop s undergroundem, alternativní subkultura s hyper-postmodernismem. Pokoušet se interpretovat a poodhalit esenci i motivaci „družstevních“ postupů a strategií s použitím běžného kritického diskurzu je problematické, jejich ústrojnost je komplexní a až neobarokně či neorokokově nepřehledná. Ačkoliv se může JSD jevit v souvislostech současného českého umění a kultury jako naprosto marginální, excentrický jev, charakter, metody a pohnutky nabízejí řadu možných i přiznaných příbuzností a filiací.³

Letmý pohled na vybrané úryvky z textů, pravidel, manifestů a podobných dokumentů nabídne menší vzorek z rozsáhlého aglomerátu materiálů, poskytující snad vhled do družstevní identity a mytologie života i díla. Co v aktivitách kolem JSD a UPSYCHu zapříčinilo, že po patnácti letech zůstávají stále na okraji zájmu kulturní i odborné veřejnosti?

Na pomezí soukromého a veřejného

Říká se, že francouzský spisovatel a filosof Maurice Blanchot se bránil fotografování v pevném přesvědčení, že jeho vlastní tvář by měla zůstat veřejnosti ukryta. Podařilo se mu neuvěřitelné a Blanchotův obličej a osobnost nemohly být dlouho spojovány s jeho dílem (viz podobná zdrženlivost k fotografování a zveřejňování soukromí u Samuela Becketta nebo Thomase Pynchona).⁴
Nástup Internetu vše změnil: po zadání Blanchotova jména nabídne z celkového počtu skoro 17 000 příbuzných obrázků asi 18 fotografií, které jasně odhalují jeho podobu. Marný pokus uchránit soukromí je počátkem 21. století a v konfrontaci s všudypřítomnou zónou „veřejného“ prostoru příkladem konfliktu posvátného a světského. Pokud písmena G O D – jakýsi globálně univerzální index lidské religiozity – vložíte do vyhledávače Google, za 0,16 sekund vypadne zhruba 6 milionů odkazů. V kyberprostoru, dnes prostupujícím a obklopujícím celou planetu, se tradiční hranice mezi světským a posvátným stejně jako mezi soukromým a veřejným rozpadají.

Jak to souvisí s JSD a UPSYCHem? Premisa je, že Družstvo je obojživelné, není to ani soukromá, ani veřejná entita. Jeho činovníci, režiséři a dramaturgové se sice vztahují k obecnějším společenským i transcendentní otázkám, ale vždy prizmatem osobních, intimních, „rodinných“ příběhů, často fiktivních a někdy faktických. Družstvo neodpovídá sociálnímu habitu současné umělecké komunity, formované zejména na principech profesionalismu, výrobního a formálního vztahu mezi umělcem/kurátorem/galeristou/sběratelem a nasměrované jednoznačně k veřejné doméně, prestiži nebo obchodu. Organismus JSD a UPSYCH utváří hlavně tkanivo přátelství. Čerpá z energie osob přímo i nepřímo zainteresovaných či obeznámených s družstevními praktikami a příběhy a bez nich ztráci svoji magickou auru. Vše slouží k „pěstování a rozvoji Svatosti všeobecně“, nikoliv k výrobě umění a prodávání artefaktů.

Jednou z hlavních kapitol družstevních programů a manifestů je hravá poetika „svatého“ či „posvátného“, která se zdá být živena kánonem náboženské, převážně katolické ceremonie a frazeologie svaté podstaty Boží, či příbuznými náboženskými rituály. Posvátné je zaměřeno na uctívání idolu (byvšího ‘guru’), Pana Miláčka, Mladého Svatého – Příčiny a Důvodu a vzniklo původně z náhodného setkání Předsedy a Náměstka se spolužákem z ateliéru Milana Knížáka na Akademii výtvarného umění v Praze. Osobní kontakt se nicméně stal katalyzátorem řetězové reakce nezřízeného fabulování složitých narativních spletenců poetických hagiografií, utváření groteskních, idolatrických rituálů. Jejich jádro tkvělo v popisu obdivu k psychosociální identitě, zvykům, tvůrčí jedinečnosti oslavovaného, od této fixace se JSD nicméně během doby téměř oprostilo. Výsledkem je jedinečný konglomerát zbudovaný z archiválií, záznamů a registrů dokumentů, které se dosud k poněkud jízlivému a blasfemickému aktu uctívání vztahují. Dramatický styl kultu svatého umělce svým způsobem odkazuje na vazby s institucionalizovanou religiozitou a parafrázuje rituály jak totalitních režimů, tak rituály umělecké komunity.

Ovšem standardní styl „duchovního umění“ běžný kolem současných křesťanských institucí je k estetice Družstva poněkud mimoběžný. Protipólem ke zbožnému unylému svatému a tajnému je v registru Družstva spíš „burleska“, provozovaná v absurdním rouhavém ritu, stylu asambláží, slavností a performancí. Nepředvídatelnost nástrojů, kulis, představení, architektonických srostlic, tiskovin, aranžmá, kostýmů atd. – vše odkazuje k manifestaci reverzní podoby svatosti, ke slavnostem a karnevalovým bachtinovským událostem, transponovaným do melancholie postapokalyptické světskosti Sudet v bývalém vojenském újezdu.

Naše úvaha nad činností Družstva si nevyhnutelně musí ke konci položit otázku: Kde leží hranice mezi nefalšovaným „autorstvím“ a hájemstvím výsměchu, ironie a divadelnosti? Sledujeme projev upřímné zbožnosti, umění a pokory vůči transcendentnu? Nebo jsme vystavováni náporu ironie, hebefrenie, kompulzivní subverzi vůči pseudorealitě, pseudoautoritám, pseudomýtům, pseudoceremoniím a pseudorituálům? Jde o formu sektářských, fetišistických praktik? Jsme snad svědky osvobodivé katarze smíchem, podobné heretickým maskám divadla Grand-Guignol, dílu Alfreda Jarryho, Jaroslava Haška, surrealistů, dadaistů a punkerského obrazoborectví?

Jsem přesvědčen, že v případě JSD může být zavádějící hledat protiklad mezi vážností a persifláží, mezi posvátným a světským. Bytostná propojenost vážného s groteskním je nedílnou součástí estetiky i poetiky JSD, generuje pocity obdivu, zázraku, překvapení jako projevy rozmarného, radostného a svobodného světa. Jde o universum budované z periodických aktů rituálního uctívání „podivného“, z kvazifetišistických ceremonií destrukce hmotného světa v podobě odevzdávání šmelce a veteše ohni, v očistné síle dekonstrukce, recyklace a opětovné kontextualizace bohaté výpravné fantasmagorie. Spleť novogotických či novobarokních montáží, asambláží, personifikovaných pomyslnými chovanci psychiatrického kabinetu kuriozit, drží pohromadě merzbau-labyrint Chrámu Psychiatrické Péče v Kuřivodech čp. 316.

Bytostnou ambivalenci Družstva k otázkám hranice vážnosti a ironie najdeme také v intertextuální rétorice jejich jazyka, ve stylu rukodělných samizdatů, zpráv a manifestů, opatřených vloženými fotografiemi, nalezenými věcmi a doprovázených umnými obřadními kostýmy. Zprávy a příběhy jsou šířeny mezi zasvěcenými během akcí, setkání či příležitostných výprav podnikaných družstevní komunitou.

Pokud by bylo nutno označit základní sémantické gesto – jakousi základní matrici Opera Omnia JSD – nabízí se metafora asambláže a brikoláže, chápané zde jako pletivo hybridních objektů, zvyků, propletených vlásečnicemi významů, pro pohled zvenčí nejasných narážek a komunitních vztahů.⁵
Jejich gesto se dá chápat jako odklon od standardních vzorců a lineárních souvislostí, které se ve své jakkoliv vytříbené, mechanizované podobě jeví jako skutečnost a které jsou manifestovány v modernistickém kánonu normality, jasnosti, pořádku a universalismu.

Na rozdíl od hlavního proudu současné české výtvarné scény je sloh Družstva založen na intuitivním i vědomém odklonu od sledování trendů, snad dokonce i na odklonu od umění samotného. Nicméně idiosynkratická vnímavost vůči nejrůznějším historickým vlivům je skoro bezbřehá. Navzdory zálibě v obskurantním světě temnoty, anomálií, rozkladu, literárnosti a různorodých ledabylých subkulturních žánrů, zdá se být Družstvo ve své nejasné podstatě radostné, tradicionalistické, snad i anti-post-modernistické. Ačkoliv to může znít nadneseně, v milieu převažujícího pozérství a snobismu výše zmíněné rysy nabízejí Družstvu čestné místo v nepočetném panteonu „nefalšovných podivínů“ a „opravdových umělců“ nejen české kultury.

Miloš Vojtěchovský, Praha 2008 a 2017

Text vznikl při příležitosti výstavy JSD ve Školské 28 kdy jsem byl v roce 2008 vyzván, abych jmenoval mladého umělce do olympiády mládeže Chalupeckého cena. Uvažoval jsem chvíli nad Davidem Helánem, nebo Petrem Válkem, ale nakonec se rozhodl pro JSD.

Jazykové korektury: Antonín Petruželka

Je pozoruhodné, že ačkoliv artefakty JSD byly vystaveny na několika výstavách a festivalech (například výstava ve Školské 28 v roce 2007, 4+4 Dny v pohybu v letech 2009 a 2012 atd.), doposud nikdo z odborné obce se nepokusil tento fenomén systematicky nebo zběžně prozkoumat, popsat a interpretovat v širších kulturních souvislostech. Absence teoretických výkladů staví autora před úkol na vlastní pěst alespoň naznačit několik „družstevnických“ projevů, zvyků a významů.

2 Na rozdíl od například spřízněné organizace BKS se JSD návštěvám a vizitacím nijak nebrání a naopak je vítá.

3 Vedle zmíněné organizace BKS (Bude konec světa) najdeme v okruhu přátel další sdružení "Bratrstvo", nebo severočeskou osobnost podzemní kultury Lubomíra „Čaroděje“ Drožďe. Přímou souvislost s nezávislým českým uměním 70. let tvoří bývalý vedoucí Ateliéru malířství IV. na AVU Zdeněk Beran, u kterého David Koutecký absolvoval. O fenoménu „tajných“ spolků a sdružení v českém současném umění na začátku 90. let publikoval text Pavel Pepperstein (viz: Prohlídka některých nových pamětihodností českého uměleckého života očima cizince in Výtvarné umění 5-91, str. 41).

4 V kontextu umění znamená bricolage (z francoužštiny “DIY – po domácku vyrobený”) zacházení s, nebo tvorba z věcí, které jsou právě po ruce, k dispozici“. A bricoleur je pak “řemeslník, který umí improvizovat a vymýšlet technické řešení v jakkýchkoliv podmínkách“. Termín se objevuje v různých kontextech včetně filosofie, kritické teorie, pedagogiky, počítačového jazyka a ekonomie. V moderním a současném umění najdeme řadu příkladů různých přístupů k brikoláži, (nebo asambláži) u dadistů, surrealistů, arte povera, hnutí Fluxus; tedy u tvůrců jako byli Marcel Duchamp, Meret Oppenheimová, Jean Tinguely, Josef Beuys, Robert Rauschenberg, Robert Smithson, Edward Kienholz, Gordon Matta Clark, William Burroughs, Nam June Paik, George Maciunas, Yoko Ono a Thomas Hirschorn; v hudbě John Cage, Pierre Schaffer, Karlheinz Stockhausen, nebo Frank Zappa; v literatuře například James Joyce, Jorge Luis Borges a Georges Perec. Podle Clauda Lévi-Strausse lze mýtické myšlení popsat jako jistý druh bricolage. Podobné koncepty nejdeme v textech Waltra Benjamina, situacionistů, strukturalistů, zejména v sémiotice a sociologii každodennosti Michela de Certeau. Příbuzné myšlenky Georgese Bataillea, Michela Leirise a Rogera Cailloise týkající se brikoláže byly později využity francouzskými postmodernisty a dekonstruktivisty, zejména v teoriích Michela Foucaulta, Jean-Françoise Lyotarda, Jacquese Derridy, Gillese Deleuze a Félixe Guttariho. Subverzivní aspekty brikoláže se objevují v textech některých současných spisovatelů a teoretiků, jako jsou W.G. Sebald, Georges Didi-Huberman, Jacques Rancière, Nick Land, Sadie Plantová, Tim Morton, vedle mnoha dalších.

⁵ “I have kept ‘living’ proof of these events. But without me, this proof can prove nothing, and I hope no one will go near it in my lifetime. Once I am dead, it will represent only the shell of an enigma, and I hope those who love me will have the courage to destroy it, without trying to learn what it means. I will give more details about this later. If these details are not there, I beg them not to plunge unexpectedly into my few secrets, or read my letters if any are found, or look at my photographs if any turn up, or above all open what is closed; I ask them to destroy everything without knowing what they are destroying.” in Maurice Blanchot’s Death Sentence (1948), https://monoskop.org/images/9/94/Blanchot_Maurice_The_Space_of_Literatur... ↩