Agosto: Proč má domek dva názvy, vila Fiala a Krčkovna?

Pavla Vánová Černochová: Vila Fiala je její oficiální název, ale až do roku 2016, byla nazývána Krčkovna, a to i v oficiálních materiálech města, zároveň to byl lidový, spíše hanlivý název. Poslední pan Krček žil totiž nekonformním životem a konaly se tam večírky. V r. 2004 neudržovaný objekt město koupilo od správce konkursní podstaty a chátrající dům od té doby doby obývali narkomani a bezdomovci. Jak se říkalo, “chodili tam divní lidi”.

---

Detektivní příběh

Jak to celé začalo?

V září 2016 jsem viděla na městské vývěsce, že je Krčkovna na prodej. V té době jsem se připravovala na výběrové řízení do místního kulturního střediska a měla nastudované strategické materiály města. Hned mě zaujalo, že je Krčkovna i s pozemkem na prodej za 3 mil. Přišlo mi to zvláštní, protože ze strategických dokumentů vyšlo, že v místě má být městský lesopark a rozhledna. Říkala jsem si, proč se zbavujeme půl hektaru a sympatického domu, když potřebujeme například malou školku. Tak jsem šla za starostkou…

V té době jste již věděla, že se jedná o cennou stavbu architekta Fialy?

Nevěděla. Všeobecně se o tom nevědělo. Postupně mi došlo, že můj táta se s posledním Krčkem znal, oba dělali do včel, začalo mi to do sebe zapadat i v osobní rovině. Nakonec klíčící domněnku potvrdil místní historik a bývalý učitel na gymnáziu pan Mgr. Jiří Sekera. V okresním archivu ve Strakonicích jsem našla plány, pak jsem jela do Prahy do Archivu Pražského hradu. V té době obhájil disertaci Petr Měchura na téma památková péče a úpravy Pražského hradu za TGM, jeho práce je téměř celá o Fialovi. Tak se to rozjelo. Bádání mě moc bavilo. 

Kdy nastala první konfrontace s městem?

Velmi záhy. Napsali jsme žádost na město, aby nebyl dům prodáván, že je to významná památka i v celostátních souvislostech. Obeslali jsme všech 15 zastupitelů. To byl začátek naší „nekomunikace“. Paní starostky se to nějak dotklo. Následně jsme uspořádali veřejnou procházku k vile s přednáškou. Žádosti o pronájem vily jsme už poslali čtyři, tři odmítli, čtvrtá bude prý „orgány města“ projednána teď v lednu 2019. Celkově mám pocit, že z nás udělali naivní pitomce, kteří ničemu nerozumí. Rozhodla jsem se obrátit na NPÚ, ve vile jsme se sešli a žasli jsme. Krásná stavba, v intaktním stavu, zachovalé kompletní malby v interiéru, atd. To bylo v prosinci 2016, měla jsem radost, že jsem objevila památku. 

Jak se k faktu objevu nové památky stavěla radnice a zastupitelé?

Na radnici moc rádi nebyli, nabourali jsme pravděpodobně předem domluvený prodej pozemku vlivnému rodákovi, který chtěl vilu Fiala zbourat a na místě postavit dřevostavbu. Atraktivita pozemku je v krásném výhledu na Blatnou. Jakmile se rozjel proces prohlášení kulturní památkou, město záměr prodeje zrušilo. Nepovolili nám ani žádost o přístup do objektu z důvodu zaměření pro stavebně historický průzkum – SHP. Později jsme požádali o povolení veřejné akce v rámci Ukliďme Česko, do týdne tam byl plot a zamítavé stanovisko. … Letos v červnu jsme zorganizovali recesistický piknik před vilou a zažili jsme úsměvnou a zbytečnou perlustraci ze strany městské policie.

Proces zpamátnění vily byl úspěšný?

Stále není rozhodnuto. V březnu 2018 ministerstvo kultury vydalo kladné stanovisko, v komisi zasedal mimo jiné Benjamin Fragner. Město se vyjadřovalo odmítavě v rámci řízení i následně rozkladem. Před volbami v září, ministr Staněk vyhověl rozkladu, zrušil rozhodnutí a vrátil vše zpět na začátek k dopracování dokumentace. Pokud nezasáhne nějaká politická moc, měla by být vila Fiala nemovitou kulturní památkou vyhlášena. Domek stojí a je suchý…

Pokud bude uznán, co to bude pro vilu znamenat?

Město bude mít ze zákona povinnost se o ni starat, může ji znovu chtít prodat. My jako občané můžeme akorát protestovat, budeme žádat, že se o Krčkovnu starat chceme, budeme dokazovat, že jsme schopni shánět peníze, grantovat a naplnit ji akcemi pro veřejnost. Takový koncept ale naráží na odpor a nepochopení zastupitelů. 

Jedná se ze strany radních o nevědomost, nezkušenost?

Nevím. Nechtějí, nebo nemají zkušenost. V roce 2017 jsme udělali přednášku o tom, co jsou památky a jak se o ně dá pečovat. Pozvala jsem Romana Černíka z Plzně, z Moving station, který zachránil a dosáhl obnovy nádražní budovy a její přetvoření na fungující kulturní centrum. A Janu Gajovou, která stojí za úspěšným projektem Tančírna v Račím údolí v Rychlebských horách. To je podobná historie, dřevěná stavba ze stejné doby. Všechny radní jsme zvali, ale nikdo nepřišel. 

Jak budete chtít naložit s finanční podporou Agosto Foundation?

Grant Perpedes od Agosta je pro nás velká vzpruha. Chceme díky ní rozjet lepší komunikaci směrem k široké veřejnosti, vymyslet jednoduchou kampaň. Mnoho lidí nemá o vile Fiala dost informací na to, aby si udělali vlastní názor. Někteří se nás bojí. Drby jedou jako na běžícím páse. Co tam ta Pavla vlastně chce dělat? Vůbec nerozumí našim motivacím. Je to možná otázka volby správného jazyka. Někteří lidé jsou citliví na slova jako veřejný zájem, občanská společnost, neziskovka, atd. Bohužel. Navíc zastupitelé uvažují o správě majetku úplně jinak. Nevěří nebo nemají zkušenost, že spolupráce neziskovky s obcí může fungovat. Umí si možná představit, že až to bude nevyhnutelné, tak budou muset z obecního rozpočtu nalít spoustu milionů, ale že by to dělala neziskovka, to ne. Právě proto děláme pořady o těchto tématech, snad někdy přijdou i zastupitelé nebo úředníci. Jako jedinou cestu pro provoz vidí, že vilku dají do správy Centru kultury a vzdělávání, ale jeho pracovníci jasně deklarovali, že o ní nestojí, mají dost jiné práce.

---

Neměřitelné benefity

Kladete si někdy otázku proč to celé děláte?

Odborně mě to zajímá a baví mě to. Díky Fiale jsem se setkala s úžasnými odborníky a lidmi. Pan doktor Měchura, Klára Salzmann, krajinná architektka, pedagožka ČVUT, nebo pan docent Jaromír Beneš, paleobotanik z Jihočeské univerzity. Navázali jsme kontakty s podobnými projekty, pomáhají mi moji kolegové z oddělení vzdělávání Národní galerie Praha, kde jsem pracovala, a navázali jsme i tady v Blatné nová přátelství s místními. Všichni nám ohromně fandí a uznávají naší snahu. Kulturní práce je zkrátka můj obor, dělám to již dvacet let. Baví mě pracovat pro moje město, organizovat přednášky, akce pro veřejnost. Jde to i bez oficiální podpory, ale stojí to spoustu energie. V podstatě to táhneme ve dvou, já a můj muž. A je to náročné. Zas tolik věcí, které mají skutečný smysl, člověk v životě ale nedělá…

Co jste díky boji za záchranu dřevěného domečku o naší společnosti zjistila?

Hm… Vlastně si doma často opakujeme, že systém státu není vůbec špatně nastavený. Existuje spousta prostředků jak se občan může ozvat, když má energii ohlídat věci veřejné, v případě nevůle nebo neznalosti. Jenom zákon „stošestka“, za kterou nás mají fakt rádi”. (Smích.) Díky němuž jsme zajistili zveřejňování z jednání rady na webu města. 

Na jaký typ veřejných akcí se soustředíte?

Děláme akce bez podpory města asi 1x za měsíc. Například přijel na přednášku o Jože Plečnikovi Olin Bystřický z NG. V roce 2017 jsme uspořádali procházku po městě s divadelními zastaveními Blatná roku 1906, která vedla z centra města na Vinici k vile Fiala, v prosinci jsme podnikli exkurzi do Prahy na výstavu Obnova Pražského hradu 1919-1938, která byla z velké části o Karlu Fialovi. Nebo např. loni jsme zahájili provoz netradiční galerie ve veřejném prostoru – na vlakovém nádraží, jmenuje se Galerie Sedmá kolej. Od února 2019 opět budou každý měsíc přednášky, pozvali jsme městského architekta pana Šimona Vojtíka, pana docenta Jaromíra Beneše a dr. Žlebčíka z Průhonic, který v dubnu pohovoří o blatenských růžích. 

Jak by podle Vás optimálně měla vypadat budoucnost vily Fiala?

Dům by měl být pod památkovou ochranou a mělo by o něj být pečováno jako o památku. Je historicky cenný, má památkovou i urbanistickou hodnotu. Patří do areálu lesoparku. Vždyť právě proto před 113 lety vznikl, aby se sem na procházku chodilo. A je úžasné, že se v tak dobrém stavu dochoval dodnes. Přinejmenším v době turistické sezóny by tu měl fungovat provoz pro turisty – občerstvení, malá kavárna, prostor pro odpočinek a hraní dětí, veliká zahrada by měla být takovým pozvolným přechodem mezi lesem na jedné straně a lidskými sídly na druhé. Z terasy je krásný výhled na celé město. Zároveň je zde prostor pro pořádání jednoduchého komunitního, kulturního programu, který bude připomínat jak autora domku, Karla Fialu, stavitele Pražského hradu a blatenského rodáka, tak Jana Böhma, blatenského růžaře, který se proslavil po celém světě. A jak jinak připomínat šlechtitele růží než jeho růžemi? Blatná, která byla kdysi nazývána “Městem růží”, nemá rozárium. Hlavní inspirací nám je kromě Tančírny v Račím údolí také areál Žďár v Chudenicích, kde úspěšně funguje na kopci rozhledna, výletní hospoda a arboretum. Když to jde v Chudenicích, proč vy to nemohlo jít v Blatné?

Popište jak vypadal provoz před 1. světovou válkou.

Tehdy, v roce 1906, stála vila Fiala za městem, asi 20 minut chůze mezi poli a rybníky, na částečně zalesněném kopečku Vinice, na kterém také rostly ovocné sady. Další domy tímto směrem od centra města byly postaveny až později. Chodívalo se sem na nedělní procházky, lidé popíjeli kávu, čaj, a kochali se výhledem na město, jak můžeme vidět i na jedné staré pohlednici z roku 1910. Blatná má bohatou kuželkářskou tradici. I v hostinci U Fialů ve městě byl kuželník, a ten byl postaven také vedle vilky na Vinici. Hrály se tu tedy kuželky a o nedělích prý i živá hudba. 

Jak dlouho bylo buffé v provozu?

Koncesi získal hostinský Teodor Fiala v roce 1905, o rok později byl domek postaven. V obecní kronice je zmínka, že se tu v červnu 1914 konal ohňostroj, takže přinejmenším do první světové války byla restaurace v provozu. Při sčítání lidu v roce 1921 už sloužil k bydlení. Ale i dnešní pamětníci, kteří tuto dobu pamatovat nemohou, vzpomínají, že tam za majiteli chodívali a setkávali se tam, takže se zřejmě ta pohostinnost nesla dál, i když už restaurace nefungovala. 

---

Růžové impérium

Rozvíjí město Blatná nějak odkaz slavného růžaře Jana Böhma?

Bohužel vůbec a to je Jan Böhm jednou z nejvýznamnějších blatenských osobností 20. století. Jeho památku v Blatné dnes připomíná vila, která nese jeho jméno, a název ulice. To je ale všechno. „Město růží“, jak se Blatné za první republiky říkalo, ale nemá vlastní růžovou zahradu, rozárium. A to je škoda. V lokalitě, jako je Vinice, by to bylo ideální – je tu lesopark, historická budova vila Fiala a k ní náležející zahrada na jižním svahu, ve které jsou dokonce zachovány terasové úpravy. Konzultovali jsme tuto myšlenku s několika specialisty, zahradníky, historiky krajiny, všichni byli tou myšlenkou, že by tu bylo rozárium, nadšeni. Blatná a Jan Böhm si to zaslouží.

Říkala jste, že o Janu Böhmovi by se dala napsat skvělá práce, jeho příběh není dosud odborně zpracován, …

To je fakt. Jan Böhm přišel do Blatné v roce 1919 a začal tu pěstovat růže. Ostatním zahradníkům to připadalo směšné, pokoušet se o růže v této syrové, kamenité krajině, ale Böhm šel za svým snem a dokázal to. Používal jako podnože divoce rostoucí šípky a za deset let vybudoval významnou firmu. Růže nejen pěstoval, ale i sám šlechtil, dával také prostor menším šlechtitelům, jejichž růže nabízel ve svých katalozích. Ve třicátých letech byl jednou z největších růžařských firem na světě. Dodával sazenice i řezané růže do státních úřadů a velvyslanectví v Praze, ale také do Ameriky, Afriky i po Evropě. Blatné se tehdy začalo říkat “Město růží” a říká se, že když vanul vítr od západu, kde byly několikahektarové růžové plantáže, voněly růže po celém městě. Ročně vypěstoval i milion sazenic. Od roku 1924 pořádal v Blatné výstavy růží, v roce 1935 se jí zúčastnil i tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš. Výstavy navštěvovaly tisíce lidí. Měl vizi vybudování rozária v Blatné, kde by celoročně kvetly růže, ale tu překazila válka.

Čím vám osobně imponuje tento blatenský “Baťa v růžích”?

Kromě toho, že byl velmi schopným podnikatelem, pečoval také o osvětu v oboru pěstování růží, publikoval v odborných časopisech a vydával i populárně naučné brožury pro drobné pěstitele. Věděl, že svému skvělému produktu musí zajistit i skvělou propagaci. Názvy svých růží se hlásil k českému národu, pojmenovával růže po významných žijících a historických osobnostech – Jan Hus, Masaryk, Štefánik, Zlatá Praha, Matka Vlast, Temno… Růže věnoval i členům své rodiny – růže se jmenují například Máňa Böhmová, Choť pěstitele… Podařil se mu i mistrovský kousek – spolupráce s filmem, dnes bychom ji nazvali “product placement”.

Co přesně se Böhmovi podařilo?

V roce 1934 byl natočen romantický film ze zahradnického prostředí Na růžích ustláno. Režíroval ho Miroslav Cikán, hráli v něm Jindřich Plachta, Antonie Nedošínská a Lída Baarová. Většina filmu se natáčela v ateliérech, ale některé venkovní záběry jsou z Blatné, včetně autentických záběrů z Böhmovy balírny růží a z plantáže. Jméno Lída Baarová nese pochopitelně také jedna z Böhmových růží.

A jaký byl osud jeho růžařství po válce?

Válka sice překazila růst firmy a sny o rozáriu, ale po válce se Jan Böhm pokoušel pokračovat ve své práci. Bohužel, v roce 1950 byl jeho podnik zestátněn a převeden pod Komunální služby, v sedmdesátých letech patřily růžové školky pod Okresní podnik služeb Strakonice. Už nedosahoval takového věhlasu jako za první republiky, ale tradice přetrvávala. Plantáže se přesunuly do jiné části Blatné. Dokonce v osmdesátých letech ožila myšlenka na budování rozária, tentokrát v areálu zámeckého parku. Jeho realizaci zabránily společenské změny na přelomu 80. a 90. let, po nichž se blatenský zámek navrátil do soukromých rukou. Po sametové revoluci zaniklo i růžařství. K odkazu Jana Böhma se nicméně právem hlásí vynikající růžař pan Miloslav Šíp z nedalekých Skaličan. Třeba to vyjde a do třetice v Blatné rozárium konečně vznikne – u vily Fiala na Vinici. 

Jan Bartoš