Dlouho tu byly jenom rostliny. Rostliny nejsou v podstatě útočné, i když během svého původního vzestupu zničily většinu tehdejšího života tím, že vydechovaly množství jedovatého kyslíku. Rostliny potřebují k životu jen sluneční svit a trochu minerálů.

Když se začala vyvíjet říše zvířat, byl základem její definice pohyb a požírání jiných živočichů. Bez toho, že by byl pojídán jiný život, by zvířata zahynula. Proto vyvíjela stále větší a větší dokonalost v napadání a pojídání; napřed se vytvořila ústa, pak koncentrované svazky nervů, které pomáhají nasměrovat ústa, pak čichový smysl, pomáhající rozlišit cíl pro ústa, pak sluch a zrak, a nakonec kontinuální dokonalost nervových svazků tvořících mozek. Náš mozek je v blízkosti úst, neboť jeho prvotní účel má sloužit těmto zbraním ničení. Když jsem byl malý, naříkal jsem pro každé zvíře, které nám zkřížilo cestu a bylo zabito a snědeno. Rostliny jsme často vytrhávali ze země, abychom se dostali ke kořenům a listům. A povšiml jsem si tehdy, že jsme nebyli jediní; všechna ostatní zvířata se chovala se stejnou žravou krutostí.

Museli jsme se hrbit strachem. Každé zvíře, neschopné strachu, by neobstálo v boji. Musíš zabíjet a bát se smrti.

Savci vynalezli emoce jako strategii pro přežití. Dá se říci, že emoce jsou druhotnou definicí života savce.

Ale nedá se říct, že prvotním citem je strach. Láska a strach musí být pospolu. Protože každé zvíře, dokonce tvůj přítel, má ústa vyzbrojena nějakým druhem chrupu, ke kterému není radno se přiblížit. Ne-savci vyřešili problém reprodukce, rozmnožování tím, čemu říkáme „rituální instinkt“ – vzorce chování, které automaticky spouští nějakou odezvu. Ale savci překonali instinkt rozmnožování pomocí emocionální (samozřejmě je to také fyzické – všechno je také fyzické) touhou pářit se, vytvořit pár.Vynalezli jsme emoce lásky a slasti pomoci vědomého zapření strachu.

Navíc matky savců mohou milovat a bát se o svá mláďata. To jim umožňuje rodit méně, čímž může být jednotlivec lépe ochráněn. Tyto dva způsoby lásky mohou lehce překročit k fenoménu důležitějšímu, než je samo přežití.

Nedávno jsem viděl na dálnici do Mexico City toulavého psa, který riskoval život, protože se pokoušel zachránit jiného psa, přejetého autem. Svatý pes – posvátný pes – ale vlastně nic obzvláštního.

U lidí je každý jedinec schopen toho, čemu říkáme mateřská láska, a jsme dokonce s to přesunout tuto lásku i na jiné bytosti. Jsme schopni se navzájem milovat a navíc milovat kočku i myš.

Také rozlišujeme. Liška v kleci cítí smutek a bolest po nebezpečné svobodě ztraceného domova, ale já mohu postrádat každý jednotlivý javor, nebo černý kaštan, nebo malé průsvitné mloky mého ztraceného domova; protože si pamatuji všudypřítomnou smrt a utrpení.

Žijeme pod takovým krásným zakletím, které je tím více kletbou, čím je zde více krásy.

Je tady snad něco jiného, než tato tělesnost? Žádní „transcendence“, žádné „nebe“, jen naše vědomí nepřijatelné situace i lásky nás všech.

Text je z knihy “A Cetrain Lack of Coherence, Writings on Art and Cultural Politics”, Kala Press, London 1993, editor Jean Fisher. Převedl Miloš Vojtěchovský, Převzato do katalogu se souhlasem autora.