Začalo to žlutou zdí

Rozhovor s Kateřinou Skalíkovou
ze spolku Za Opavu

Sekce

Grant Program

Klasifikace

ProjectInterview

Projekt

Za Opavu

Spolek Za Opavu se profiluje jako všestranný organizátor místního kulturního a společenského života na Opavsku. Jeho primárním cílem je ochrana kulturního dědictví, životního prostředí a zdravých životních podmínek ve městě Opavě a jeho okolí. Členové spolku aktivně vystupují jako kulturně politická opozice vedení města, komentují například koncepci kultury v Opavě nebo její územní plán.

 

AF: Co bylo impulzem k založení spolku Za Opavu?

KS: Jako spousta jiných neziskovek vznikl i náš spolek na základě nespokojenosti nebo konfliktu.

U nás konkrétně s městem, které nespolupracovalo s veřejností, neprojednávalo velké projekty a záměry, které se týkaly všech občanů Opavy.

Kdy jste se poprvé sešli?

Potkali jsme se poprvé koncem roku 2006. Zaměření spolku bylo přirozeně dáno profesemi členů. Byli jsme původně společenstvím historiků, restaurátorů, stavařů a památkářů. Zaměřili jsme se tedy na kulturní dědictví. Postupně se k nám přidávali specialisté na ekologii a náš záběr se rozšířil i na environmentální témata. Třetí pilíř naší činnosti – komunita, vznikal tak nějak cestou. Obraceli jsme se k místním lidem a vtahovali je přímo do dění. Veřejné debaty jsme organizovali tak dlouho, až nás lidé i město začali brát vážně.

Vybudila vás k činnosti konkrétní kauza?

Ano. Město začalo přetvářet historické jádro, jednalo se o kauzu opavského náměstí Osvoboditelů, které začalo obestavovat zdí, jež měla být připomínkou bývalých městských hradeb. Zeď však vznikala v místech, kde původní hradby nikdy nestály, a navíc ze žlutých cihel. Jednalo se o poměrně velký a dost kontroverzní zásah do městské památkové zóny.

Takže novodobé hradby ze žlutých cihel?

Ano, přesně tak. Obrovský a nesmyslný projekt, zeď měla být zároveň protihluková. Snažili jsme se to vyvrátit. Vyvolali jsme veřejnou diskuzi, lidé začali mezi sebou debatovat a vznikla první petice. Na protestech jsme naše aktivity ale stavět nechtěli a zaměřili jsme se na obnovu drobných sakrálních památek, které byly v havarijním stavu. V roce 2007 jsme dostali první dotaci z Nadace Via na opravu kapličky v Brumovicích. Konkrétní výsledek byl brzy vidět, a to se nám zalíbilo. Každou opravenou památkou se naše komunita rozšiřovala a my jsme se mezi sebou navzájem poznávali a stmelovali.

A jak to dopadlo se žlutou zdí?

Bohužel stojí. Vstoupili jsme do jednání pozdě a ani petice už výstavbě nezabránila. Důležité ale bylo, že lidé měli, díky naší petiční akci, možnost se poprvé vyjádřit k záměru, který byl veřejný a který se jich týkal. A také díky tomu vzniklo naše sdružení.

Srovnáš-li atmosféru ve městě, schopnost lidí ozvat se, nebo vnímat své okolí v širším měřítku, v době založení spolku a teď, vidíš nějaký posun?

Do další kauzy jsme již vstoupili zkušenější a stali jsme se přímo účastníky řízení dalších sporných projektů. Například jsme zabránili výstavbě velkého obchodního centra Plaza přímo v centru města. Tenkrát hrozila podobná situace jako v Liberci, kdy developeři úplně zdemolovali historickou část města. Nechtěli jsme něco podobného v Opavě. Po mnoha jednáních, řízeních EIA a odvoláních jsme uspěli, Plaza se v Opavě nakonec nepostavila.

Postupně se lidé začali více zajímat o veřejný prostor a chtěli se účastnit na rozhodovacích procesech. Pochopili, že dění ve městě mohou sami ovlivnit, že se k němu mohou svobodně vyjádřit. Město pak veřejnost, včetně opavských spolků, muselo začít brát jako partnery. Spolupráce je přece vždycky efektivnější.

Velmi dobře jste si vedli v kauze Slezanka. O co přesně šlo?

Před pěti lety jsme iniciovali petici proti výstavbě obchodního centra přímo u Horního náměstí v Opavě. Souviselo to se stávajícím obchodním domem Slezanka, který byl na náměstí postaven v 70. letech minulého století. Za Slezankou je malý park a je pravda, že volný prostor, který vznikl demolicí ve válce poničených domů, skrývá jistý potenciál k transformaci. Developer přišel se záměrem, že Slezanku zbourá a vystaví velký multifunkční objekt. Příliš se však již nezabýval otázkami zásobování nebo parkování. V té době měla Opava dost velký problém s přemírou supermarketů a řešila vylidňování centra města.

Co jste podnikli?

Vstoupili jsme do jednání s městem a vyprovokovali veřejné diskuse. Vytiskli jsme Slezankoviny, ve kterých dostaly prostor všechny strany – developer, město, historici, architekti, urbanisté, památkáři. Šlo nám primárně o to, aby si lidé mohli udělat vlastní názor a pak, pokud budou chtít, se k němu vyjádřit. Na základě toho město zvolilo jinou strategii, začalo se diskutovat a komunitně plánovat. Prostor byl s pomocí odborníků detailně řešen architektonicky i urbanisticky, na pracovních skupinách vznikaly například pocitové mapy města, poprvé se někdo zabýval prostorem na základě kulturně – sociálních dopadů. Z veřejných projednání vyplynulo, že lidé chtějí na místě ponechat část parku, chtějí vystavět byty a v přízemí domů pak malé obchůdky, nejlépe se službami, které v centru chybí. Změnu přístupu vedení města i samotný výsledek akce považujeme za skvělý.

A jak se vám na šedesát tisíc výtisků sháněly finance?

Grantem nás podpořila Nadace Via a také jsme spolupracovali s advokátní kanceláří Frank Bold, která nám poskytla své služby zdarma a výrazně nám pomohla s textem petice.

Docela hodně energie investujete do vzdělávání, pro jakou cílovou skupinu?

Pochopili jsme, že pokud chceme efektivně předávat kulturní hodnoty, musíme začínat již s dětmi v útlém věku. Vznikla tak unikátní Památkovaná – program výchovy vztahu ke kulturnímu dědictví, který jsme začali přenášet do škol. Já sama jsem realizovala několik projektových dnů na různá témata, bezpočet exkurzí a několik ročních programů, a to nejen na základních školách, ale také v jedné mateřské škole. Dokonce i děti ve věku 4 let jsou schopné pochopit, co je to kultura, liší se jen vzdělávací přístupy a metody.

Každoročně udílíte cenu za architekturu Josefa Maria Olbricha. Jak hodnotíš její význam?

Cenu opavského rodáka a architekta Josefa Maria Olbricha udělujeme již od roku 2007. Jedná se ocenění za kvalitní architektonickou realizaci, novostavbu nebo rekonstrukci na území Opavska. Součástí konceptu je také cyklus přednášek, Dny evropského dědictví a kulturní večer Opavské noční kupé. Cílem je podpora diskuse o problematice životního prostředí. Těší nás, že v průběhu let získal projekt udílení ceny JMO prestiž v rámci odborné a laické veřejnosti na území celé ČR. Ukázalo se, že koncept ceny postavené na nezávislé nekomerční a přitom odborné bázi je v rámci veřejného prostoru zcela ojedinělý, a proto i velmi ceněný.

Zmíněné Opavské noční kupé je vaší verzí Pecha Kucha Night, v čem se liší a proč jste formát změnili?

Projekt Pecha Kucha je postaven na setkávání lidí, kteří se věnují hlavně architektuře a během 6 minut a 40 sekund mají předvést 20 obrázků. Náš výběr jsme rozšířili na všechny zajímavé osobnosti regionu a prezentovat mohou libovolnou formou. V průběhu 7. ročníků jsme tak zažili například básnické čtení, divadelní vystoupení, umělecké performance nebo meditace. Časový limit ale zůstal. Účinkující, kterých je vždy okolo desíti, navíc spojuje zvolené téma, které každý z nich pojme naprosto originálně. Večery bývají velmi silným zážitkem.

To vše není práce pro pár nadšenců, jak velký je váš tým?

Tým se mění podle zaměření projektů. Jádro tvoří pět lidí, kteří táhnou zbytek. K nim se přidávají další členové podle zájmu a potřeby, plus dobrovolníci. Třeba roznos Slezankonovin, kterých jsme vytiskli šedesát tisíc výtisků, byl z velké části pokryt neznámými lidmi. Přišli si pro dva balíky, dali si je na kolo a rozváželi do schránek.

Jak často se schází vaše jádro?

Výbor spolku se schází jednou do měsíce. Jinak máme asi dvacet pět členů stabilně, někteří odchází, jiní přichází, ale aktivní jádro stále tvoří pět až osm lidí. Ostatní se přidávají při různých projektech nebo si vzali konkrétní úkol v rámci kontinuální činnosti. Například spravují Facebook nebo webové stránky, fotí na akcích, komunikují s médii a podobně.

Usilujete o profesionalizaci spolku?

Za dobu naší činnosti nemáme žádného zaměstnance. Od začátku jsme všechno dělali zcela dobrovolnicky. Pokud jsou nějaké odměny a honoráře, pak v rámci získaných grantů a dotací. Odměny ale nejsou prioritní a myslím, že je to proto, že nás to prostě baví a vidíme v naší činnosti smysl. Bez grantů a dotací, například na honoráře expertů, nájem prostor a další služby a materiál, by se však aktivity realizovaly těžko. V posledních letech nás pravidelně podporuje samotné město Opava, ministerstvo kultury i školství a Nadace české architektury.

V čem vidíš hlavní smysl existence spolku Za Opavu? :)

Neziskovky, včetně té naší, jsou schopny poskytovat potřebné služby, které nikdo jiný neumí. V tom vidím v rámci současného systému jejich nezastupitelnost. Na komunitní práci a komunikaci s lidmi nemají úředníci moc čas – je to zdlouhavé. Jako první v regionu jsme začali dělat vzdělávací programy a příměstské tábory pro předškolní děti, stejně jako edukační programy zaměřené na kulturní otázky. Vybíráme si problémy, které se dlouhodobě neřeší nebo je společnost považuje za obtížně řešitelné. Například před plánovanou obnovou památky si jako první otevíráme Seznam nejohroženějších památek České republiky. Pokud vnímáme klesající zájem lidí o veřejný prostor, pomáháme jim do něho vstoupit, třeba hravou formou …

Kde se podle tebe bere síla, která členy dlouhodobě udržuje v aktivitě?

Sílu si předáváme navzájem. Skvělé je, když někoho napadne nějaká myšlenka, ostatní si myslí, že je blázen, pak nad tím ale začnou víc přemýšlet a společně ji začneme rozvíjet a hníst až do konečné realizace. Tento formativní proces od myšlenky, ke společné realizaci se nedá za nic vyměnit. Je nabíjející. A když vidíš, že lidé, kterým to předáváš, z toho mají radost nebo nějaký užitek, tak je to o to silnější.

Celých třináct let existence spolku jsi jeho předsedkyní. Jak se za ta léta proměnil Tvůj vztah k němu?

Prožila jsem několik fází. Od prvotního nadšení a poznání, že je nás málo a projektů v našich hlavách hodně, přes negativní pocity, že někteří členové by mohli být aktivnější, až po stav smíření, že přeci musí stačit to, co děláme, když vlastníme jen náš volný čas a každý dělá, co může a dělá to nejlíp. Zvykla jsem si nepoužívat slovo „nejde“ a opakovaně otevírat zavřené nebo dokonce zamčené dveře. Práce pro spolek je každodenní osobnostní rozvoj, stejně jako s dětmi doma.

A co jsi se naučila za tu dobu?

Neustále se učím umění domluvit se. Zní to banálně, ale aby spolek mohl přinášet věci ven, musíme se nejdřív domluvit spolu. Ve výboru je nás pět, vždycky se dá hlasovat, ale pro mě je vždy přijatelnější konsensus než kompromis. Zásadní je pak poznání, že i málo lidí může změnit velké věci. Nebo fakt, jak je nezávislost spolku důležitá. Zásadní je ovšem i to, že i sebelepší projekt, který pokládáme za skvělý, nemusí být pro místní lidi přijatelný.

Narážíš na situace, když se nesetká původní záměr s pochopením?

Ano. Na těch prvních opravách kapliček se nám stalo, že do sousední vesnice přišel náš opavský spolek, opravil kapličku, ale lidem bylo jedno, jestli byla nebo nebyla v havarijním stavu a jestli je teď opravená, nebo není. Brali nás jako vetřelce a kaplička chátrala. Naučili jsme se, že pokud nezískáme pro věc místní, kteří tam bydlí, tak opravu nepřijmou. A paradoxně pro mě jeden z nejdůležitějších aspektů, který jsem pochopila, že často to nejlepší je nedělat nic. Netlačit řeku, která teče, ale nechat ji plynout. Nevím, jestli je to srozumitelné, ale když něco chceme hodně, je výsledek často negativní. Někdy je lepší chtít jen trochu, nebo dát něčemu delší čas, anebo přistoupit odjinud.

Mluvíš o účelném nakládání s energií?

Nejlepší je, když vstupujeme do procesu a situace je již nějak načatá a připravená ke změně a stačí jen doťuknout, než hurá s plnou vervou měnit systém nebo strukturu, která drží zuby nehty. To je opravdu plýtvání energií. V počátcích fungování spolku spíše převládalo přesvědčení, že vše uděláme nejlíp my. V posledních letech se více zaměřujeme na udržitelnější přístup. Pomáhat lidem, aby to dokázali udělat sami.

Můžeš zmínit další spolky, které znáš ze svého okolí a které stojí za pozornost?

Určitě spolek Bludný kámen, se kterým často spolupracujeme na kulturních akcích, dále Vodárenská věž Opava nebo na Jesenicku působící Hnutí Brontosaurus. Tyto organizace mají výrazné lídry a na organizaci je to znát. Dále si vážím aktivit Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu a Muzea Hlučínska.

Jak naložíte s grantem od Agosto?

Díky tomuto grantu se s velkou radostí pustíme do transformace našich vzdělávacích programů. Již pracujeme na vytvoření nového systému, oslovení škol a věříme, že se nám v průběhu roku podaří i programy pilotně vyzkoušet.

Kde vidíš váš spolek za 5 let?

To je těžká otázka, která se týká všech členů spolku. Zatím to vypadá tak, že budeme rádi dál pokračovat v úspěšných projektech. Prioritou zůstává spolupráce a komunita. Dál budeme přijímat nové výzvy, pokud budou navíc provokovat, tím lépe. 


Kateřina Skalíková vede spolek Za Opavu od roku 2007, kde má na starosti především edukační programy, ale participuje i na dalších projektech. Je zaměstnána v Místní akční skupině Opavsko, a to ve vzdělávacím projektu Místních akčních plánů (MAP) pro region Opavska a Vítkovska. Zároveň je regionální koordinátorkou organizace Post Bellum v programu Příběhy našich sousedů.

Související články

Za Opavu

For Opava
Opava

Sekce

Klasifikace

Projekt