Věž je součástí areálu někdejší firmy na koberce Ginzkey, dnes firmy Intex, od níž si ji trojice dobrovolníků, sdružených ve spolku AvantgArt, od roku 2015 pronajímá. Ve stejném roce získala věž památkovou ochranu. Za dva roky působení ve věži toho již za pomoci řady místních dobrovolníků stihli hodně. Povedlo se odvézt kontejnery odpadu, věž a okolí vyčistit a uspořádat několik akcí jako Den architektury či Dny evropského dědictví. První slavnostní otevření věže proběhlo v červnu 2016 a jeho součástí byly například přednášky historika architektury Jindřicha Vybírala o architektu Leopoldu Bauerovi a historii věže.

Věž objevila původně Jitka Jakubíčková na procházce s kočárkem. Její bratr Miroslav Prousek, další ze členů spolku, k tomu dodává: „Moje sestra je milovníkem kultury a umění. Jejím snem vždycky bylo zachránit nebo zpřístupnit nějakou takovou památku. Má hrozně ráda staré industriální budovy a veškerá historicky opuštěná a neudržovaná místa. V roce 2015 se začala psát nová historie věže ve chvíli, kdy se domluvila s vedením Intexu na tom, že by zauhlovací a vodárenskou věž začala zachraňovat.“ Práce na věži samozřejmě zdaleka nekončí. „Když se do věže podíváte dneska, poznáte, že je uklizená, ale neznamená to, že je vymalovaná nebo umytá nebo nahozená. Ten industriální look, který věž má, chceme každopádně zachovat. Nicméně práce je tam hodně, protože v posledních desítkách let byly ve věži na každoročním pořádku neodborné zásahy, takže je prošpikovaná různými trubkami, dráty a podobnými věcmi.“ Dodává Miroslav Prousek. V minulosti byla přízemí umístěná strojovna, ve střední části zásobníky na uhlí, v horní vodojem, využívala se i vyhlídková terasa.

Tři členové spolku mají vlastní zaměstnání a jejich aktivity pro věž jsou na čistě dobrovolnické bázi, takže úklidy a rekonstrukce nemohou vždy pokračovat tak intenzívně, jak by si představovali. V současnosti se pořádají jednorázové akce, jejichž frekvence by měla časem měla narůstat. V budoucnu by také rádi měli pravidelnou otevírací dobu. Co se týče programu, chtějí se mimo jiné zaměřit na obnovu tradičních řemesel. Návštěvníci věže, která v těchto letech slaví století své existence (byla postavena v průběhu let 1916-1919) jsou různorodí a aktivity kolem věže zdá se přijímají veskrze pozitivně. Vratislavice nejsou kulturně nijak zaostalé, funguje zde kulturní centrum „Desítka“, v Liberci další kulturní centrum Kultivar, ale v něčem je Zauhlovačka jedinečná: „Myslím si, že naše počínání má možnost stmelovat obyvatele Vratislavic více než jakákoliv jiná činnost, která se ve městě děje. Pohled na věc, který máme my, oživení kultury díky unikátní technické památce a s myšlenkou na obnovu tradičních řemesel severočeského regionu, nemá myslím v naší oblasti srovnání. Právě proto jsme za tu krátkou dobu, co zde působíme, dokázali přitáhnout docela široké pole zájemců.“ Pohled do budoucnosti je tedy podle slov Miroslava Prouska optimistický, členy spolku těší i podpora od města a místních drobných podnikatelů, kteří přispívají k úspěchu veřejných akcí.

Lenka Dolanová