Josef Daněk (1961) patří ke generaci autorů ovlivněných postmodernou a zároveň vyrůstajících v silně konceptuálně orientovaném kulturním prostředí Brna přelomu 80. a 90. let. Jedním z výrazných, typických znaků jeho tvorby je její různorodost: vyjadřuje se kresbou, malbou, objektem, performancí, literárním či scénickým textem nebo výpravou. Racionalizované využívání eklektických forem mu slouží k vyjádření postoje i provokaci.

Na počátku se věnoval neoexpresivní kresbě s neokonceptuálním obsahovým rámcem. Právě obsahová, postmoderně pojatá práce, sledující ústřední obsahovou linii s obecně přítomnou tematizací paradoxu, se stala spojujícím tmelem jeho heterogenní práce. První ucelený soubor kreseb, nazvaný Významová anatomie, pochází z poloviny osmdesátých let. Zachycuje proces myšlení o lidském těle a mentalitě. Součástí těchto kreseb jsou texty, které posloužily jako výchozí materiál pro Daňkovy četné, především vernisážové performance.

Během druhé poloviny osmdesátých let se projevil jeho performativní přístup k tvorbě v práci na objektech z tavených umělých hmot, v plastelínové malbě, již pojímal jako jako model malby a výpravných performancí, jež často vznikaly ve spolupráci s výtvarníkem a sociologem B. Rozbořilem.
V devadesátých letech připravil řadu monografických výstav komentujících nostalgii po návratu k přirozené zobrazivé formě. Jedná se především o projekt Nekonečná kresba (Moravská galerie 1995) nebo autorovu průběžnou práci na objektech, vytvářených destrukcí předmětů z plastických hmot, zejména hraček. V této době také inicioval, a spolu s T. Petiškovou připravil, řadu uměleckých symposií, například Malba plastelínou nebo Výstava pro zvířata, produkovaných ve spolupráci s Galerií Sýpka.
Daňkovy rozsáhlé scénické performance se v tomto období konaly v otevřeném přírodním nebo městském prostoru, ale také v sálech HaDivadla nebo Divadla Husa na provázku v Brně. Důležitým partnerem a také iniciátorem těchto teatralizovaných performancí se stal performer a hudební skladatel Zdeňek Plachý.