Hesiodos ve svém Zrození bohů sic označuje Zemi za "navěky bezpečné pro všecky sídlo", leč pro úplnost se zmiňuje o tom, že ještě dříve byl Chaos - chřtán bezedného zení. Ani "široprsá Země" není totiž "navěky bezpečné pro všecky sídlo", jak nám ji předkládá překlad. Řecké HEDOS ASFALES AIEI (v.117) doslova znamená tolik co "vždy neviklavý posed". Bezpečí, které skýtá se vztahuje na nesmrtelné olympany, jak pěvec v zápětí upřesňuje. Vždyť i Země ve svých útrobách skrývá "mrákotný Tartar" a nadto Eróta, prabožstvo "lásky" ve smyslu erotické vášně - "amoku", vůči němuž je bezmocné vše, včetně bohů : ani rozumná mysl a svrchovaná vůle proti němu neobstojí. (V této části - poukazující k její vnitřní, nebezpečné stránce, je země nazývaná nikoliv jako na začátku Gaia, nýbrž chthón - srv. výrazy "chtónický" či "autochtonní".)

Nejdříve ze všeho tedy byl Chaos, ale pak Země, široprsá, to navěky bezpečné pro všecky sídlo, pro nesmrtelné, jež temeno sněžného Olympu hostí; v útrobách země širokých drah pak mrákotný Tartayr a pak Erós, jenž z věčných bohů je nejspanilejší. údy oprošťuje a veškerých bohů i lidí mysl v prsou si podmaňuje i rozšafný rozum.

Hesiodos, Theogonie 116-13

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. A země byla houští a pouští a tmou nad propastí a Boží van se vznášel nad vodami.

Řekl Bůh : Shromažďte se vody v místo jedno, a ukaž se suché. I nazval Bůh suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem.

Genesis 1.1-2,9-10

Pro všední zkušenost je země něčím pevným, stálým, spolehlivým. Toužíme "mít pevnou půdu pod nohama". Praktický člověk "stojí oběma nohama na zemi". "Vrátit se na zem" znamená zanechat vizí, tužeb, ideálů, spekulací a úvah o tom, "co by bylo či mohlo být, kdyby..." a "vrátit se k reálu", k tomu co je možné a nutné nyní a v bezprostřední budoucnosti. Označení "zemitý" vyvolá představu člověka houževnatého, odolného, praktického, věcného, vytrvalého.

Vzniká zdání, že pro archaického člověka je s archetypem země spojena stálost a neměnnost, stabilita a trvání, pevnost a tvrdost. Domníváme se, že teprve vědecký člověk učinil ze země látku, hmotu a půdu a ze Země (s velký Zet) vířící a kroužící zrnko prachu bloudící hlubinami vesmíru. Že dříve bezpečná domovina nám až dnes připadá jako křehká, vratká kosmická loďka a dříve nesmrtelné tělo Bohyně - chránící a pečující Matky-Živitelky se teprve ve světle střízlivého, kritického, objektivistického pohledem vědy ukázalo být pouhým tělesem - soustavou závislou na lidské údržbě a ochraně. Bárkou poškozenou a zatékající, tělem chorým a smrtelným, soustavou poškozenou. Naše postavení ve vesmíru ("místo člověka v kosmu", jak se vznešeně říkávalo) se tím zásadně změnilo : krátce poté, co se pozemšťan, pokorný syn Země povýšil na jejího "pána a vládce", octl se v situaci trosečníka.

Do jisté míry je tomu tak, do větší pouhé zdání. Zdání klame. Zmizí, jakmile se zbavíme dnešních naivních představ o naivitě tehdejších lidí, a zaposloucháme se ze vší vážností a důvěrou do poselství dávných svědectví, které nazýváme kosmologické a náboženské mýty. Ukáže se, že bývalá důvěra v Zemi je našim moderním, romantickým mýtem a že současnými obavami a starostmi promlouvá novými výrazy, představami, pojmy a vědomostmi tentýž odvěký archetyp, praobraz nejhlubší a nemocnější - archetyp archetypů. Setkat se s ním, či pouze jej zatušit, nestačí obrácení, rozpomenutí, rekapitulace. Zemi nelze spatřit, ba ani nahmatat. Lze ji zakusit. K tomu je třeba pohroužení, mystického zasvěcení. To, jak si ukážeme, je zásadně nedostupné logu - pojmové řeči, natož upadlé v psané slovo. Země je lůnem, z něhož logos vzchází, hlubinou, ze které pochází, propastí, z níž vystupuje, základnou po níž kráčí, úbočím, po němž stoupá k vrcholům. Logos, mysl, rozum, poznání směřují opačným směrem : nebeským, duchovním, světelným. Logos vzhlíží k nebesům : na svou základnu, na oporu, pod-statu se neohlíží : kráčeje, bez-ohledně ji pošlapává a vrhá na ni svůj stín, svědčící o hutné, tělesnosti myslícího, poznávajícího člověka - "bytosti držící logos", jež plně zaujata svou hračkou, na svou vlastní, temnou, těžkou, zemitou podstatu zapomíná, odvrací se od ní. Nechtějíc se k ní znát, nepoznává se v ní.

Hesiodos ve svém Zrození bohů sic označuje Zemi za "navěky bezpečné pro všecky sídlo", leč pro úplnost se zmiňuje o tom, že ještě dříve byl Chaos - chřtán bezedného zení. Ani "široprsá Země" není totiž "navěky bezpečné pro všecky sídlo", jak nám ji předkládá překlad. Řecké HEDOS ASFALES AIEI (v.117) doslova znamená tolik co "vždy neviklavý posed". Bezpečí, které skýtá se vztahuje na nesmrtelné olympany, jak pěvec v zápětí upřesňuje. Vždyť i Země ve svých útrobách skrývá "mrákotný Tartar" a nadto Eróta, prabožstvo "lásky" ve smyslu erotické vášně - "amoku", vůči němuž je bezmocné vše, včetně bohů : ani rozumná mysl a svrchovaná vůle proti němu neobstojí. (V této části - poukazující k její vnitřní, nebezpečné stránce, je země nazývaná nikoliv jako na začátku Gaia, nýbrž chthón - srv. výrazy "chtónický" či "autochtonní".)

Lze jen doufat, že olympský masiv je dostatečně pevně tektonicky zajištěn, aby odolal záchvěvům, jimž se Tartaros Olympanům připomíná. Obrat "jen doufat" je náležitý : seismická činnost působí totiž Diovi starosti; nepříjemně mu připomíná, že jeho světovláda je "na dluh", přesněji : založen na dávné podraze a proradnosti Dia vůči Titanům, kteří mu pomohli k moci, za což on své spojence uvrhl do Tartaru, uvěznil je tam a spoutal společně se svými nepřáteli - obludnými Storukými. Olympský pořádek světa je "na čestné slovo" - proradně porušené. (S motivem a vratkosti a prekérnosti světa zatíženého kosmickým dluhem se v zjevnější či zastřenější podobě setkáváme v každé kosmogonii hodné toho jména - mytologické, náboženské [včetně biblické], filosofické i vědecké; nejznámější tematizaci představuje Wagnerův operní cyklus Prsten Nibelungů). Mnémosyné-Paměť zplodila Diovi Múzy k tomu, aby mu svým zpěvem chválícím stávající pořádky přinášely "úlevu ve starostech a v strastech zapomenutí" (v.53-74).

Tartaros - bezedná propast v útrobách Země si s Chaosem - chřtánem prvotního zení nicoty věru nezadá - není-li s ním vůbec totožný. Jak se má Chaos k Zemi je předmětem učených sporů. Lze však tušit, že jde o dva aspekty téhož. V starších kosmogonických vrstvách řecké mytologie (např. u Ferekyda) se setkáváme se Zemí jako pestrým šatem - hávem, jímž "Zeus - blesk jasný" oděl prvotní propast. Země - ve vší své nádheře a pestrosti - připomíná závoj Májá - bohyně Přeludu, jíž na Východě připisují vše zdánlivě stálé, spolehlivé a neměnné. Vlastní podstatou mýtické skutečnosti je stav nebytí (v pozoruhodné shodě se současnými fyzikálními představami o vzniku vesmíru a povaze hmoty) ! V útrobách "Země", pod "jevovým přehozem", kosmickým uspořádáním - "kosmetickým make-upem" světa se skrývá/číhá Chaos. Není to změť či nepořádek : CHAOS doslova znamená "zení" - rozevření dokořán, "kde není nic vidět, i kdyby tam bylo něco k vidění" (slovy Z. Kratochvíla). Země skrývá/zakrývá v svém nitru bezednou, všepohlcující propast/chřtán. Zvenčí na ni ze všech stran doléhá její prvozplozenec Uranos, prabožstvo Nebe (v.126). V jeho sevření plodí Země - tu z Eróta, tu ze sebe sama z vlastního chaosu chtónické pramocnosti, božské prasíly - nadbožské, nesvětské obludy, nazývané "bohy" pouze per analogiam - v nedostatku vhodného označení : Temnotu, Noc, Mrákoty, Hlubinu Vod, Spánek a Smrt, dále rod storukých, padesátihlavých neforemných, nevzhledných [ne]stvůr (APLASTOI - v.151), nadané strašlivou silou, nejhroznější z potomků příšerného objetí Nebe se Zemí, Otci tak hnusné, že nesměly spatřit světlo světa (verše155-157).

Je nepřípadné nazývat je principy (počátky), aspekty či rozměry světa; spíše jsou to počátky jeho konců - zárodky zmaru, zániku, nevzhlednosti a nezjevnosti. Země všechny skryla ježto však nebylo (žádného) "kam", ukládala je v sobě - své bytostné skrytosti - k radosti Otce a k svému stonu (v.158) a pnutí. To v ní vzbudilo zlý, lstivý záměr : opatřila jednoho z nich - Krona/Chrona, zosobněný Čas pazourkovým srpem, jímž na matčin popud přeťal těsné spojení. Zemi, svou matku tak zbavil sevření, leč otce Urana plodnosti. "Odříznuté" Nebe od země odstoupilo - vzedmulo se a sklenulo nad Zemí. Tak vznikl Svět - prostor mezi nebem a zemí, místo společného pobývání. Řecké CHOREUÓ - "ustupuji", "činím místo", "dávám prostor" dalo zemi ještě třetí označení : CHÓRA - země ve smyslu území, krajina, zem. Jak vidno, svět povstal spolu s nesouměřitelností kulovitého Nebe - obalu sterilní, spořádané prázdnoty, a ploché Země - zábalu fertilní, chaotické nicoty. Polarita nebe a země není založena na protikladu nahoře-dole, nýbrž je dána protikladem vně-dovnitř. V nebeském pohledu se stává průzračně jasným, zřetelně přesným, stálým a prázdným - konečným, v zemské perspektivě vše pozbývá obrysy, nabývá obsah - poukaz k vnitřnímu horizontu - odkazu k nedozírnu.

Co ztrácí na přehlednosti získává na hloubce. Rozhraní obou polarit tvoří Ókeanos - kolotající proud Času, času dramatu nesrovnalosti obou mocností, dějin jejich sváru a smíru. Vše je svým vzhledem (navenek) poukazem k ideji - podobě a podobnosti, jedno každé je svou bytostí (dovnitř, jejím "skrytem" - autentickou, "autochtonní" svébytnou odlišností - osobitou zvláštností) "ve skutečnosti", "vlastně" vý-razem archetypu, projevem jeho svrchované moci povstávající ze sdíleného nitra poznávajícího a poznávaného, rodící se v události ztotožnění.

Na pozadí těchto obrazů lze archetyp Země vystihnout představou neustále, bezmezně ("limitně"), propastně ("do nekonečna") se zužující bezedný trychtýř. (Podobně dnešní kosmofyzika vystihuje černé díry : jako "vesmírný malström".) Aby Země přes propastnost své bytosti (svého bytí spočívajícím v nekonečném, bezmezném propadu) mohla přesto v nějakém sloužit "za základ" musíme si ono označení HEDOS - sídlo, sedátko, posed, představit jako okrouhlý výstupek, záchytnou "římsu" do níž je zapuštěno klenuté Nebe, jež je rovněž bohů bezpečným sídlem : v tom je Země zplodila jako "sobě totožné" (verše126-128 : ISOS HEAUTÉ), dokud ji překrývalo, dokud se v důsledku násilné kastrace nezaokrouhlilo samo v sebe. Tímto výstupkem může být výstup propasti, její ústí - samotné labiae vulvae lemující vstup do jejího propastného lůna. Spočívá-li na ní "temeno sněžného Olympu", pak jde o místo styku s nebeskou sférou, nyní jen zevně přiloženou, jak křišťálová koule kryjící ústí karafy.

O toto okrouhlé "odění Země", zdobný háv, podobný květinovému věnci, jímž byl o slavnostních hostinách zdoben (korunován) okraj měsidla (řecky KRATÉR !) se zarazí (zachytí, "zadře", pozdrží) všeobecné padání - přirozený pohyb všeho pozemského, jež samo není než neustálý pád-rozpad. Ten se nad onou římsou - okružím "ustálí". Sebemenší výběžek - odchylka od hladkého "skluzu" - může způsobit, že se vytvoří opět jakási "klenba", nikoliv však ona nutná, "zákonitá", v pravidelné okrouhlostí spočívající klenba nebeská, nýbrž klenutí vzniklé náhodně, které se přihodilo nahodilou s-hodou okolností - "koincidencí" (doslova sou-v-pádem, srv, ruské sovpadanie) - současným v-hodem, vhodnou kombinací dvou či více pádů, jejichž současná padání se vylučují. Proto si navzájem v pádu překážejí, svým tíhnutím k pádu si brání v řícení a celek před zřícením.

Fraktální struktura skalního povrchu, stavby a skladby názorně předvádí tektoniku takového "úpadkového podloží", z něhož země odvozuje svůj pevný projev; výraz "tektonika" je odvozen s pokrývání (srv. výraz "archi-tektura", poukazující k pokrytí střechou - viz "pokrývač"). Na vzorce (patterns) vnější architektury i vnitřní struktury zemských útvarů - skal, balvanů, ssutí, hor, dun, ostrovů, kráterů atd., na řezu usazenin a nerostů, lze pohlížet jako na výsledek "lomitého" hroucení a následného opření se lomů svými hranami jedny o druhé, opakujícího se ve všech měřítcích a na všech velikostních škálách. Na vnější kontuře skály či pobřeží, či vnitřní struktuře kamene lze sledovat tuto soběpodobnou (na všech úrovních reprodukovanou), rekurzivní (na sebe sama aplikovanou) "lomitost" (=fraktálnost). Postupně zvětšování i zmenšování odhalí, že to, co vytváří klenbu, je samo složeno z klenbových útvar;, "rovné" části lomených čar jsou podrobně podobně lomené atd. Jakoby se "do nekonečna" (EIS APEIRON) opakoval stejný či obdobný obraz : zahájené vnitřní borcení, hroucení do sebe sama, které tím, že k němu došlo na všech úrovních, se na čas pozdrželo. Tento čas m;že být nesmírně dlouhý - a přesto to není čas trvání, nýbrž čas zdržovaného-zadržovaného pádu - čas dočasnosti.

S ohlasem těchže představ (obrazně vyjádřených zkušeností se světem) se nesetkáváme jen v Řecké mytologii, ale i v židovské Písmu : "Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem...", praví se v něm (Ž 104,6). Počáteční biblické líčení povahy ("stvoření") světa spolehlivost Země ani nepředstírá. Zprvu byla země jedním z protichůdných směrů na počátku rozvržené ("stvořené") polarity nebe-země (Gn 1.1), jako ten její směr, označený za "houšť a spoušť" a "tmu nad propastí" (Gn 1.2; obratem "houšť a spoušť" židovští překladatelé zdařile vystihli hebrejské Tohu-va-Bohu, které učenci spojují s Tehom - hadí obludou s rozevřeným chřtánem - snad všelidským, "transkulturálním" symbolem primordiálního chaosu.[[cit]]) Takto rozvržená/navržená Země byla posléze jmenovitě ustavena (Gn 1.9-10), ne však jako něco "solidně skutečného". Narozdíl od Nebe jakožto "oblohy" - onoho obkládajícího, pevného klenutí-klenby (lat. firmamentum od firmus - pevný), je země označena jen jako "suché".

Tato "souš" není "pevninou" jako Nebe. Je pouhým "jinde" vůči "moři", jak je nazváno "shromáždění vod na místo jedno". Země je tak něčím vůči nestvořenu jen záporně vymezeným (Gn 1.10). A z takto neuchopitelného, nezajištěného, neurčeného čehosi byl vzat člověk (Gn 3.19) - Adam (="zemák") co "prach země" (Gn 2.3), zřejmě zvířený božský "dchnutím života". Proto je člověk "prach a v prach se obrátí (Gn 3.19) : jakýmsi "takměř-nic" povstavším ze "skoro-nicoty" ! Tato zvláštní povaha-přirozenost činí člověk odlišným od ostatního stvoření, které vydala země a vody. Odlišným svým intimním vztahem k nebytí k nicotě, svým věděním o nebytí jako o své stálé možnosti a neodvratném údělu, svým "bytím k smrti" ("zum-Tode-Sein") jímž lidskou existenci vystihuje Martin Heidegger. Tak jako v Řecku, ani v Bibli se nesetkáváme se Zemí jako se solidní oporou. V jednom žalmu [24.2] se dokonce praví, že Bůh ji "založil nad oceány, upevnil nad tekoucími proudy vod" - tedy, na pohybu nestvořena. Jaký to základ !

Vidíme, jak se na archetypální rovině mýtické obrazy biblické s řeckými podivuhodně shodují. Týkají se Země jako kosmologického principu, rozměru, pramocnosti, Země jako "bohyni" - Gaie, jež je Matkou bohů i lidí. Tu zná i biblické, "monoteistické" podání - jako zosobněnou Boží Moudrost, asistující Hospodinu při díle stvoření, jak sama o sobě říká (Přísl. 8.22-31):

Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy. Před věky ustanovena jsem, Když připravoval nebesa, byla jsem tu, když vyměřoval okrouhlost nad propastí;

Tehdáž byla jsem od něho pěstována, a byla jsem jeho potěšení na každý den, anobrž hrám před ním každého času; hrám i na okršlku země jeho, a rozkoše mé s syny lidskými.

A vskutku : již před desítkami tisíc let byla zpodobována soškami "Venuší" (jako je ta známá naše - věstonická). Nikdy však nebyla zobrazovaná uvnitř jeskyň na nástěnných malbách; patrně proto, že jeskyně, jež poskytly první příbytek pralidí, byly Jejími útrobami. Země je jak Matkou tak Příjemkyní všeho : z jejího lůna se vše rodí a do ní se vše navrací. Motiv Narození Páně (z Mariina klína) a motiv Snímání z kříže (do Mariina klína - Pieta) si odpovídají,. "Kolébku mou i hrob můj", nazývá básník "zemi krásnou, zemi milovanou". Jedinečně to vyjadřuje dvojí význam českého "pochovat".

Nejen jako kosmická mocnost; také jako živel je země pouze principem omezení - nikoliv vlastní mezí. Na rovině archetypů se však "oba významy" sjednocují. Přesto připomeňme, že živly nejsou žádné látky či složky, nýbrž elementární (jednoduché, tj. nesložené, a základní, tj. na jiné nepřevoditelné) způsoby jevení vznikání a pohybu. Jestliže ostatní živly plápolají, plynou a vanou, ani živel země není nehybný : jeho přirozeností je pád a rozpad (v rozvaliny či prach - srv. "práchnivění"), padání a propadání ("spad", "spád", "propast"), hroucení a řícení (zříceniny, ruiny), sesuv (suť).

Zemskost tíhne k beztvarosti : živel země jakožto elementární pohyb se projevuje ztrácením tvaru, směřováním k beztvárnosti. Teprve spolu s vodním živlem nabývá země schopnost přijímat tvar či jeho zárodky. Zvlažena, stává se úrodnou půdou - matkou-živitelkou; zvlhčena, mění se v tvárnou - hlínou-materií, soudržnou masu ("hmotu") určenou k hnětení a tvárnění, vhodnou k výrobě cihel ("tvárnic), nádob (keramiky), podob (soch) či desek (psacích tabulek). Teprve vypalováním - působením ohně a vzduchu - nabývá tvar, který země zaujala či přijala, oné stálosti, pevnosti, trvanlivosti, odolnosti - kterou připisujeme zemi samotné. To vše ztvárněné zemi vskutku náleží, jako projev její vnitřní struktury a textury, výsledku zvláštního uspořádání jejího "vhroucení" jehož následkem je právě opětovná ztráta tvárnosti, způsobená řízeným odloučením vody vlivem ohně a vzduchu. Za pevnost, tvrdost, stálost a odolnost je opět odpovědný "zákles" : "zatuhlý", zaražený pád, co stopa řízeného setkání země s jinými živly. Naproti tomu jejich neřízený a nezřízený - čistě "živelný", tj. slepý, vnějškový, neomezený vliv ostatních živlů na zemské podoby účinkují ničivě : vzduch působí větrání a práchnivění, voda měknutí a erozi, oheň obrací v popel, navrací zemi v prach.

Země skýtá podklad (půdu, substrát) a základ (bázi - "substanci") : poskytuje místo ke kladení, stavění, sezení, dává oporu (podklad, substrát) tomu, co je na ní postaveno, položeno či posazeno, uchovává a vychovává co je do ní vloženo (vklad, poklad) či vsazeno (setba, sazenice). Země poskytuje místo (umístění) a dává mu pevné postavení (situací) mezi ostatními místy : k místu se lze navracet. (Odtud země = pevnina). Jako to, co poskytuje místo, je země prostorem společného obývání. Tehdy země vystupuje jako území, vlast, krajina, domovina - již zmíněná CHÓRA (na rozdíl od GAIA či CHTHÓN).

"Chórický" projev země jakožto prostoru či místa je vždy specifický - místní, "lokální". Vyznačuje se jedinečným vztahem k nebi (místním podnebím - klimatickými poměry, od clima = sklon, svah), k času (počasím) a k hlubině (podsvětí). Zemí jakožto krajině (CHÓRA) náleží horizont - obzor, který ji dává ráz (tvářnost, vzhled) a mez ("světa kraj" - odtud krajina). To,co je před obzorem můžeme přirovnat k zornému poli svého vidění : jeho okraj nevidíme (na rozdíl od okna nebo televizní obrazovky), proto se nám dává jako celek, kterému nic neschází, ale tento celek sám poukazuje k tomu, co se nachází mimo. Obzor dává zemi stránku imanence i transcendence. Jednak určuje, vymezuje to, co je na dohled - co je přehledné, co je obzíráno, na co tudíž lze dozírat, co lze spravovat : země jako správní území, království, říše. Zároveň však obzor poukazuje k tomu, co je "za", zpřítomňuje toto "za" země (její beyond, au-dela) připomíná, že dozírnem nekončí, znamená její nekonečnost. Obzor zahrnuje postoj, perspektivu, stanovisko; obzorem je země jakožto CHÓRA spjata s tělesností - konkrétní situovaností mého nyní a zde. (Platónův Timaios používá výrazu CHÓRA pro niternost a přirozenost světa, jeho schopnost paměti a tvůrčí zkušenosti).

Symbol hávu, šatu, tváře, povrchu (srv. "tvář země", "zemský povrch") připisuje zemi další bytostný rozměr související s tělesností : skrytost a niternost. Ty náležejí výlučně zemskému živlu. Země skýtá skrýše i úkryty, umožňující záchovu a úschovu. Je lůnem početí, klíčení, zrání v skrytosti. Pouze země má vnitřek - vnitřnosti, neboť je neprůhledná a temná : nevydává světlo jako oheň, nepropouští je jako vzduch, světlo se od ní neodráží jako o vodní hladiny : zaráží se na jejím povrchu, vrhá stín. Zemi nelze vysvětlit. Země jako jeskyně, půda, statek ("grunt") poskytuje, zakládá a skládá zemská sídla, obydlí, příbytky, zatímco voda, vzduch a oheň je činí obyvatelnými a útulnými. Země jako držitel podoby je látkou nádoby, do které lze něco umístit, v níž lze podržet. Orba (a právě tak dolování a veškeré těžení) byly od nepaměti považovány za něco nepřiměřeného, neuctivého, bezbožného. Oráč zemi znásilňuje, týrá, podrobuje si ji. A ona - z bohyň nejvyšší a  nejmocnější je nucena to strpět. Proto je člověk nazýván "hrozným" (DEINOS, překládáno jako "mocný") chórem ze Sofoklovy Antigony (32-334,337-341, přel. F. Stiebitz) :

Mnoho je na světě mocného, nic však mocnější člověka. I Zemi, nejvyšší ze všech božstev, neúnavnou a nezmarnou ( :AKAMATON, AFTHITON = nezdolná, nezničitelná) rok co rok zužuje pluhem, jejž obrací sem a tam, když s plemenem koní brázdí půdu.

Nad drásáním země a zapřaháním býka hořekuje dle Ovidia Pythagoras (Metam. XV.116). Býk - a hovězí dobytek vůbec, byly v Řecku posvátnými-obětními zvířaty; k orbě, jízdě a přepravě bylo užíváno koní. Býk pak je symbolem země - ztělesněním zemského živlu; i na nebi je zemským znamením.

Tolik o Zemi jako archetypu - kosmické mocnosti, živlu a krajině : GAIA (GÉ), CHTHÓN a CHÓRA - všechny jsou ženského rodu - a všechny souvisejí se skrytostí-temnotou, tělesností-niterností, neprůhledností-nevysvětlitelností, chaosem-neuchopitelností, pádem-bezedností - temnotou. Snad právě pro toto povědomí o povaze zemského archetypu, téma země ve filosofií takřka chybí, vědou pak je země důsledně potlačována, popírána a rušena - až to vypadá, že záměrně.

Rozpačitost, vyhýbavost, přehlíživost je všem opodstatnělá. Platonův filosof kráčející k světlu, se od všeho pozemského, přízemního, tělesného, příliš-lidského "programově" odvrací. Vystupuje z podzemní jeskyně, zvedá oči k nebesům, obraceje svůj zrak zprvu k záři hvězd, postupně k jasu denní oblohy, aby se nakonec odvážil pohledět tváří v tvář k slunci - viditelnému obrazu Dobra, jež dává všemu jak bytí tak poznatelnost. Zatímco obyčejní, nefilosofičtí lidé, připoutaní k vlastní tělesnosti, vidí toliko stíny idejí, filosof, obracející se ke všemu světlému a světelnému - k samotnému zdroji světla, sám vrhá stín na vše, k čemu se obrací zády, od čeho se odvrací. Archetyp země je stínem filosofie.

Jistě ne náhodou vypráví nestarší anekdota o filosofovi - o Thaletu milétském - jak, pozoruje hvězdy, spadl do žumpy! Za to sklidil výsměch od pouhé služky. Napravil svou reputaci tím, že předpověděl na následující rok bohatou úrodu oliv, pronajal všechny místní lisy - a zbohatnul ! Hospodářství a zisk jsou sice považovány za činnosti pohříchu přízemní, nikoliv však ve smyslu "pozemské", nýbrž "nízké", "mrzké". Thaletova podnikatelská prozíravost byla ostatně rovněž astronomická, nikoliv agronomická. Thales je ovšem znám především jako geometr. Geometrie sice znamená doslova zeměměřictví, leč v západním myšlení sehrála významnou, ba výsostnou roli poté, co ji myslitelé učinili základem astronomie. A když se z ní v renesanci vypracovala (ve službách ikonografie, architektury a balistiky) základní vědou, ba univerzálním základem veškerého vědění) způsobila proměnu pozemské mechaniky v nebeskou (nikoliv opačně !).

O jiném prvomysliteli, Anaximenovi, tradice praví, že se první se odvážil nakreslit mapu (tehdy známého) světa; učinil tak sice svým umem geometrickým - avšak z perspektivy nebeské. V tom právě spočívá jeho odvaha a genialita. Činíme tak ostatně dodnes. Ze začátku studia dějin filosofie se obligátně dozvídáme, jak jeden filosof kladl počátek všeho do vodě, jiný jej spatřoval v ohni, jiný pro změnu ve vzduchu, a teprve pozdější, - údajně pokročilejší a rafinovanější myslitelé - v bezmeznu či naopak v tvaru, v číslech či geometrických obrazcích, a konečně jedni v atomech, zatímco jejich odpůrci v ideách. Ponechme stranou, nakolik jsou podobné útržkové zprávy opodstatněné historicky či oprávněné z filosofického hlediska. Pro naše téma a v perspektivě archetypů je však nanejvýš výmluvná a symbolicky klíčové že ve výčtu Počátků všeho, chybí právě země - samotný archetyp počátku, na němž se snad téměř všechny kosmologické mýty shodují.

O zemi se toho vůbec od filosofů mnoho nedozvíme - od starých a od novějších jakbysmet. Snad se o to přičinil původní rozchod pojmového myšlení s mýtem, náboženstvím a s mystérii. Snad se země vymyká pojmovému myšlení mnohem více než jiné principy a mocnosti, jsouc temná, neprůhledná, nevysvětlitelná - neproniknutelná pro světlo rozumu právě tak jako pro světlo světa. Brání se výkladu - rozložení, explikaci - a tím i vysvětlení. Je nepřístupná odstupu - který předpokládá světelná metafora, drahá filosofům i vědcům, zračící se ve výrazech "vysvětlení", "vyjasnění", "objasnění", "nazření" apod.

Povaha země se však, jak řečeno, vyznačuje právě skrytostí. Její pravda nemůže mít podobu řecké ALÉTHEIA - neskrytosti, odhalenosti na kterou vsadila západní, školská filosofická tradice, zaměřená na to, co je jasné, zřetelné - jednoduché. Viděli jsme, že je země základní, původní, prvotní. V tom smyslu je zajisté "elementární" jako ostatní živly. Jenže jinak : snad není jen prvotní základní, původní, jako ony, nýbrž prvním základem a původem. Země totiž zdaleka není "jednoduchá"; alespoň ne v obvyklém smyslu, či podle našich představ. (Kdykoliv Aristoteles dává příklad jednoduchých těl/těles - HAPLA SÓMATA - neuvádí hmotné těleso jako kámen, křídu, krystal, kus kovu či vosku, jako činíme dnes, nýbrž - překvapivě - některý z živlů : vzduch, oheň či vodu - nikdy však zemi ! Ne snad proto, že by země jakožto živel byla "složitá", "komplikovaná"; její jednoduchost je méně "příkladná", nedostatečně názorná pro Aristotelovy potřeby. Země je spíše "prostá" než jednoduchá - tak, jak bývá prostá pravda, moudrost či řešení : nevylučuje rafinovanost, vrstevnatost, hloubku, čili - jak se dnes říká - "komplexitu", tak jako bezmezně se opakující ("iterovaná") fraktálová struktura její počítačové nápodoby, spočívající v triviálním početním úkonu, leč neustále a spletitě na svůj výsledek aplikovaném. Pravdou země není neskrytost - nahota, svlečenost : zbavení hávu znamená stanout tváří v tvář nicotě, a hrozí stát se obětí jejího živelného pohybu, kterým je pád...

V tom je země podobna ženě : její pravdou je pravost, skutečnost, bezprostřednost, upřímnost, cudnost a věrnost. Země je v řečtině jediným ženským živlem : GAIA/GÉ, CHTHÓN i CHÓRA jsou ženského rodu. Ženského rodu je země snad ve všech jazycích; v nichž, tak jako v češtině sdílí ženské pohlaví s vodou.

V předmluvě ke své knize Mimo dobro a zlo upozorňuje Friedrich Nietzsche, "že pravda je žena", a táže se, zda "pak není oprávněné podezření, že všichni filosofové [...] špatně rozuměli ženám-" Pochybuje, "zda ona strašidelná vážnost, neohrabaná dotěrnost, s níž až dosud pravdu obtěžovali", byly vhodné a šikovné k tomu, naklonit si právě ženu. "Jisto je, že si ji nenaklonili", uzavírá. Totéž lze říci také o zemi. Země není složitá; složité to však s ní mají filosofové. Přitom se bez ní nemohli obejít : ze seznamu živlů ji nebylo lze škrtnout. Je to odkaz mystérií a rodící se filosofie si kladla za cíl se bez mystérií obejít, a z odvěké zkušenosti lidstva v nich obsažených vydat počet po svém - pomocí logu. Zkušenost s živly byla základem orientace ve světě : zakládala samu zkušenost vší skutečnosti. Mimo ni, alespoň se tak s počátku zdálo, by nebylo o čem filosofovat. A právě zkušenost nás přesvědčuje o vzájemné proměně živlů jednoho v druhý : koloběh, kolotání, které je základem neustálosti přírodního dění : stačí pohledět na hořící svíci, či vnímavě prožívat roční období. Také filosofové dospěli k tomu, že přírodní dění nelze založit jinak, než na pozadí vzájemné přeměny živlů jeden v druhý.

Jak ale tento "elementární bootstrap" filosoficky myslet, pojmově uchopit, rozumem pochopit- Teoretickému popisu se empirická evidence přirozené zkušenosti překvapivě vzpírá. A potíže jsou právě se zemí. Prvomyslitelé vyvozovali počet principů z logické kombinace dvou protikladů : studené/teplé, suché/vlhké. Možnosti jsou čtyři - odtud čtvero živlů, z nichž oheň je suchý a teplý, vzduch vlhký a teplý, voda vlhká a studená, a na poslední, zemi zbývá suchost a chlad. Je to poněkud "za vlasy přitažené"; navíc se lze ptát, proč právě tyto kvality, a ne třeba světlý/tmavý, tvrdý/měkký, drsný/hladký, dobrý/zlý, ošklivý/krásný apod. Navíc - kvality jsou relativní : připouštějí více či méně, což připouští neurčitost, bezmezno. Živly však se v sebe nepřecházejí plynule, nýbrž skokem : představují zcela rozdílné základní kvality. Formální kombinatorická teorie měla vysvětlit jednak nespojité proměny jednoho v jiný, dále jejich rozdíly, a konečně i jejich počet pomocí vylučujících se protikladů.

Pythagorejská kosmologie, zachovaná v Platónově Timaiovi, nahradila kvality číselnými poměry, čímž zdůvodnila jejich počet. Pro výklad jejich vzájemných přeměn si vzala na pomoc geometrii. Za tímto účelem ztotožnila živly s pravidelnými mnohostěny (od té doby označovaných jako tzv. "platónská tělesa"), kterých je rovněž omezený počet - a dá se snadno ukázat proč. Timaiův geometrický model prohlásil za strukturu (geometrickou podstatu) živlů tyto čtyři : čtyřstěn, který přiřadil k ohni, šestistěn (krychli) zemi, osmistěn vzduchu a dvanáctistěn vodě. Tím, že bezmeznosti živlů přisoudil přesné meze (hranice - PERAS), vtáhl je před horizont, do dosahu logu, učinil je pochopitelnými, uchopitelnými. Za cenu, že popřel jejich živelnost - a minul se jejich povahou. Zbývající dvanáctistěn, byl ztotožněn z tajemnou pátou bytností - "kvintesencí" - totiž aithérem, nadpozemským, nebeským či světelným principem. (Tyto obratné triky a lstivé úskoky rozumu se posléze staly součástí standardního repertoáru novověké vědecké racionality; pro spravedlnost nutno říci, že Timaiova kosmologie na nich nelpí : předkládá je vedle řady jiných, nezávislých možností pojmového uchopení světa, přírody a přirozenosti věcí.) Vzájemná proměna živlů skokem (METABOLÉ) je pak vykládána jako transformace prostorových těles přestavbou jejich stěn. U čtyřstěnu, šestistěnu a dvacetistěnu je to snadné, neboť jejich stěny jsou tvořeny rovnostrannými trojúhelníky, které lze vzájemně sestavovat a přestavovat na způsob papírové skládačky.

A zde opět se země, přiřazená krychli pro svou stabilitu, představuje problém - vlastními prostředky této teorie neřešitelný. Stěny krychle jsou, jak známo, čtvercové. Čtverec lze sice (sestrojením úhlopříček) rozdělit na trojúhelníky, rozkládat jej na ně a zase z nich skládat. Tyto trojúhelníky jsou však pravoúhlé, které nejsou převeditelné na trojúhelníky rovnostranné, z nichž se skládají ostatní tři tělesa. A tudíž ani tento důmyslný model na výklad účasti země na koloběhu živlů nestačí. Teoreticky tak není možné převést zemi na vodu, vzduch či oheň, ani z těchto odvodit zemi. Omezení, které tento racionální model přisoudil živlům naráží na své meze. A byla to země, která se doslova stala překážkou, kamenem úrazu, příčinou pádu. Rozum zůstává stát a tvrdí, že transmutace není možná, a proto že je alchymie nesmysl. (Existuje těsná souvislost mezi přeměnou živlů a transmutací kovů, kterou zde však nebudeme vysvětlovat.)

Logická nemožnost je pro objektivní racionalistickou vědu a její soustavný postup (systematickou metodu) poznání nejen důvodem, nýbrž kategorickým příkazem se dále nepokoušet. (Ukážeme si, že u hermetické nauky je tomu jinak : zde nemyslitelnost neznamená vyvrácení, nýbrž výzvu.) Z té příčiny se od myslitelů této tradice, připravující cestu novověké vědě o zemi jako takové již mnoho nedozvíme. Pro antický svět, v němž nakonec převládl epikurejský atomismus, se země rozptýlila do částeček plnoty padajících a vířících prázdnem. Středověk zase degradoval zemi na pouhou látku (HYLÉ, materia), kterou pojal jako čistou možnost (potentia pura), jako "téměř nic" (prope nihil), pouhý mezní, pomocný pojem, kterému ve skutečnosti nic neodpovídá : vždyť každá látka, jakkoliv neforemná, má nějaký tvar, který je její skutečností ! Novověk naopak povýšil zemi na hmotu, aktuální (tj. skutečnou) výplň prostorových tvarů. Učinil z ní jakousi "univerzální nádivku" struktur, jež byla důvodem jejich rozprostraněnosti a neprostupnosti : představovala jejich "materiální podstatu" (odtud "materialismus").

Hmota této novověké fyziky, kterou Petr Vopěnka výstižně označil za "geometrickou plnotu" byla prohlášena za jedinou skutečnost; stala se základem tzv. "materiální jednoty světa", v němž tvar vystupuje jen jako cosi druhotného - pouhá výslednice výplně prostoru hmotou; vlastní skutečnost mu však nenáleží. Naproti tomu prázdný prostor vystupuje jako možnost svého naplnění. Mechanistická fyzika zkoumá geometrický prostor - tento nový, dříve zcela neznámý objekt - more geometrico : ptá se, co umožňuje, co vylučuje, k čemu nutí. Představuje jakoby inverzní obraz fyziky scholastické : negativ, který vznikl průmětem (otiskem) reálného světa do geometrického prostoru. Naproti tomu látka - původně čistá možnost - se aktualizovala : změnila se v "hmotu" - definitivní (vymezenou, konečnou) skutečnost. Zbavena všech možností, je však doslova "v koncích" : ztuhla a zmrtvěla, stal se z ní pouhý odlitek skutečnosti - její posmrtná maska. Funkci možnosti převzalo prázdno geometrického prostoru - nicota. Elementární síla, nepoutaná moc živlu země - praobrazu-archetypu hmoty, byla ještě dále potlačena a popřena, než tomu bylo u látky degradované na pouhou trpnou možnosti.

A přesto : i v těchto abstraktních pojmech, ba přímo rouhavě ponižujících představách, do nichž vědecký rozum mocnou Zemi rozptýlil, se bytostné rysy její živelné povahy nadále připomínají : padání, tvárnost, pevnost, neprostupnost... Je úžasné a podivuhodné, že se právě země stala bezděčným vzorem pro moderní pojetí jsoucnosti - vlastním modelem fyzické existence, doslova jejím archetypem - prototypem, pra-vtiskem, který určil ráz (TYPOS) naším představám a pojmům, kterých používáme v našem myšlení o skutečnosti - najmě vědeckém. Ať jsme jakkoliv vědecky erudovaní a teoreticky vybaveni, posledku jsou naše úvahy o částicích, atomech, molekulách, tělesech, mechanismem a čeho ještě "zemského ražení" : země zůstává jejich nepřiznaným, zamlčeným pravzorem. Naproti tomu ostatní živly - voda, vzduch či oheň - jsou brány buď jako jejich seskupení (skupenství), tedy něco ze země složeného, nebo jako jejich druhotné projevy (účinky) - ze země pocházející, odvozené.

Současná fyzika, oproštěná ode všech představ, ba dokonce od nároků na ontologickou interpretaci svých poznatků a teorií, pokročila v "nicotnění" země ještě mnohem dále. Výzkum tzv. "struktury hmoty", (její vnitřní stavby) obrátil její novověké chápání v pravý opak. Otázka po struktuře výplně struktur, která měla být z povahy věci beztvará, jednotvárná, stejnorodá - trpná a netečná (inertní) postavila vědecké představy o světě na hlavu. Hmota se stala formou - "formou energie", tj. aktivity - svým pravým opakem ! Její prostorový průmět more geometrico tak konečně zjevil svou skutečnou, ryze geometrickou, formální povahu : skutečnost se stala - dle slov současných fyziků - "sochanou prázdnotou" (sculptured void).

Tak Země, zbavená svého hávu, odhalila své nitro : nesmírnou propast Tartaru, "tmu nad propastí", jsouc v jádře nicotou spoutané, titánské moci, jež, z tohoto jádra - jádra atomů - uvolněna, spojena s mocenstvím světla (c2˛) - svého protikladu, od něhož byla na počátku oddělena (Gn 1.4) šíří kolem sebe prvotní houšť a spoušť - řád nestvořena. Tam, v blízkosti archetypálních počátků, jež Země dosud cudně halila pláštěm jevů zůstává nejen "rozum stát" - vědecký, indiskrétní rozum, jemuž není nic svaté, ale přeptává veškeré bytí...

"Řecký zázrak" nespočívá v racionalitě, jež nebyla než jednou stránkou rozumnosti (SÓFROSYNÉ), spočívající v propojení rozumu se zbožností, EYUSEBEIA - náležitou úctou a diskrétností. "Řekové věděli o bezmeznu", říká P. Vopěnka, "měli z něj strach a dokázali se mu vyhýbat." To bylo motivem jejich zbožné lásky k moudrosti - filosofie, které tuto uctivou vyhýbavost odkázali. S ostatními živly - podobami původu - si lze do jisté míry zahrávat - zapřahovat je do práce, využívat. Ne tak se zemí - jejich prapůvodem ! A to je asi ten pravý důvod - leč potlačený, nevědomý - proč se téma země v dějinách myšlení z úvah filosofů nakonec zcela vytrácí. Pojmové myšlení se v posledku soustředí kolem ducha.

Duch se zjevuje v podobě ohňové, vzdušné i vodní, opět však nikoliv zemské. Ruku v ruce se spiritualizací skutečnosti je za čtveřici principů dosazena trojice. Židovské podání (kabala) je spojuje s písmeny, z nichž tři nazývá Matkami veškerého stvoření : Alef, Mem, Šín, odpovídající Ohni, Vodě a Dechu (Sefer Jecira I.2 a III.1 násl.) - příznačně chybí opět Země. Na tuto redukci principů navázali pozdější renesanční myslitelé : čtveřici živlů naradili trojicí účinných principů - sírou, rtutí a solí. Všechny tři jsou příznačně mužského rodu, jak odpovídá "mužskému zrození času" (masculine birth of time"), jímž vystihl svou současnost jeden z otců novověké vědy, Francis Bacon. Biskup Berkeley správně upozornil, že hmota se stala nadbytečným, neodůvodněným předpokladem, pro filosofii zcela zbytečným. Postupně celá příroda se pro ni stala toliko "odcizeným duchem" : transparentní samodanosti subjektu, jež je dosud a dočasně zastřena naší nevědomostí...

Je příznačné, že mohutný trojdílný německý slovník filosofických pojmů (Rudolf Eisler : Wörterbuch der Philosophischen Begriffe, 4.Ausg. E.S.Mittler & Sohn Berlin 1927), mezi svých dobrých dvacet tisíc hesel "zemi" - Erde vůbec nezařadil. Hledajícímu nabídne na příslušném místě pouze Erdgeist - "ducha země", se stručným vysvětlením, že jde o vyšší vědomí, vědomí lidské překračující, s odkazem na heslo Geist - duch : tomu jsou - podobně jako Nebi - ovšem věnovány celé desítky stránek.

Duch se projevuje vlivem (srv. "vylití ducha") tím že působí. Fyzika se nezabývá látkou či hmotou - natož zemí - příjemkyni všech vlivů ! Mužský ethos poznání obracel pozornost vědy především k silám, které pojmově hloupě, leč s podivuhodným instinktem, prohlašuje za "hmotné" a které uznává (v protikladu k silám "nehmotným", které považuje za "nadpřirozené", "metafyzické" či jak ještě a jejichž existenci popírá; snad proto, že je nelze převést na veličiny a umístit do geometrického prostoru !). Tímto zvláštním, kádrujícím filtrem prošly nakonec síly čtyři, prohlášené za jediné, základní, výlučné, jimiž lze vysvětlit všechno dění. Těmito "hmotnými silami" jsou silná, slabá, elektromagnetická (světelná) a gravitační. První tři se již fyzikům podařilo teoreticky sjednotit. Čtvrtý princip - gravitace - však odolává veškerému úsilí o sjednocení s třemi ostatními do síly páté, jejíž rovnice by znamenala dosažení vytoužené "teorie všeho" (TOE - Theory Of Everything), kvintesenci veškerenstva.

Nepřipomíná nám to něco- A neodkazuje právě vzdorující, neposlušná, nezkrotitelná gravitace k zemi- Není právě tíže, setrvačnost a pád bytostným rysem živlu Země- A tak se fyzika - po opuštění Země, na cestě ducha s archetypální hermetickou formulí 3+1 opět bezděčně setkává. Logika vyžaduje tuto formuli sečíst - nahradit ji počtem čtyři, jejíž položky by byly rovnocenné ("ekvivalentní"), vzájemně (po příslušné transformaci - normalizaci, korigující porušení symetrie) zaměnitelné - převeditelné jedna na druhou, každá na každou jinou. Za tímto účelem se vzdala psledních pozemských představ : nechala kuličky být, a vrhla se na struny - ba přímo superstruny ! Sáhla tak bezděčně k Orfeově harfě, aby ji pomocí nich sladila do všeobjímající průzračné, prozřetelné harmonie všehomíra.

Většina fyzikové se stále ještě - po celých desítiletích frustrací - že cíl je už už na dosah. Naše úvahy nás naopak vedou k přesvědčení, že jejich iluze jsou marné. Tak jako Země se nestane součástí Nebe ani za cenu redukce na nebeské těleso, tak není zemský živel přiřaditelný k ostatním živlům, byť byly všechny převedeny na fyzikální veličiny - síly. Promítnuta do geometrického prostoru, nešíří se gravitace po něm (po jeho plochém trojrozměrném "povrchu"), nýbrž v něm - jako jeho zakřivení. I geometrizovaná podobě síly, prozrazuje tíže svůj ráz archetypu země : působí zevnitř a skrytě. Gravitační vlny, přes veškeré úsilí nebyly dosud "pozorovány" - tj. naměřeny. Objektivní věda to ovšem vysvětluje jejich nepatrností ve smyslu kvantitativním - malostí, "slabostí". Jak zvláštní takto hodnotit Moci, která dle současných představ utvářela a utváří celek vesmíru, působí zrod , řídí jejich vývoj, zajišťuje jejich trvání a je finální příčinou jejich smrti, formuje a transformuje hvězdná seskupení a ve svých výsostných, čistých, syrových podobách - černých dírách - pohlcuje celé světy, spolu s jejich "fyzikálními zákonitostmi" a se vší geometrií, na níž ji chtěla věda převést, spoutat ji, uvěznit.

Existuje odůvodněné podezření, že v centru každé galaxie - v srdci všech vesmírných ostrovů - zeje/skrývá se taková černá díra. Nikdo však nikdy žádnou nepozoroval tento propastný chřtán nicoty - a také nezpozoruje; z principielních důvodů. Nahou "singularitu", jak se učeně niternost nazývá, zakrývá "kosmická cenzura" - jak věda označuje háv, jimž Zeus oděl propastnost bytí. (Kdo by ji spatřil - překročiv bezděčně její horizont, toho by nikdo více nespatřil; on sám by byl při za svého věčného pádu rozsápán jejími slapovými silami, tak jako Aktaion psy, když spatřil nahou Artemis/Dianu - panenskou bohyni přírody - srv. Ovidius, Proměny III.174-272). Gravitace totiž ne-patrná, ne pros svou slabost a zanedbatelnost, nýbrž jakožto zásadně nezjevná. Její nepoměr vůči ostatním silám není dán tím, že je nesrovnatelně menší, nýbrž protože že jde o poměr bytostné různosti, jež nepřipouští srovnání.

Srovnatelnost je princip racionality. Vedeni tímto principem, promítali myslitelé své pravdy navenek - k nebi. Skládali z nebeských představ božská představení - podívané (teorie). Ze svého pozemského hlediště je mohli předvádět (demonstrovat) a vyučovat-přednášet (přenášet na jiné), ukazovat, vykazovat a dokazovat. Mhli tak činit nezaujatě, z povzdáli, na distanc. Pokud se jim přihodilo, že "ve svatém nadšení", vzňaty erotickým zápalem, uchváceny svým vědění ztratily náležitý, uctivý odstup, opustily bezpečné stanoviště pozemské vzdálenosti, pak ztratily pevnou půdu pod nohama. Osud těchto vytržených, uchvácených dramaticky líčí Platónův Sókrates ve svém známém líčení z Faidra 28 247-248) :

Síla perutí svou přirozeností vznáší, o je těžké, vzhůru a dováží to tam, kde je rod bohů. [...] Tu pak nastává duši svrchovaný zápas [...] Ta duše, která nejlépe následuje boha a jemu se připodobní, pozdvihne hlavu svého vozataje do vnějšího prostoru (EIS TO EXÓ TOPON - doslova do vnějšího místa. tedy směrem vně), spolu s bohem projede ten okruh znepokojována jsouce od koní [...], jiná pak časem ji zdvihne, časem spustí dolů a pro násilné počínání koní některá jsoucna uvidí, jiná ne. Ostatní duše [...] konají spolu tu okružní cestu jsouce ponořeny dolů, šlapajíce po sobě vespolek a do sebe vrážejíce pokoušejíce se dostati jedna před druhou. Tu vzniká nesmírný hluk zápas a lopocení, přičemž se vinou špatných vozatajů mnohé zmrzačují, mnohým pak je zuráženo mnoho peří; všechny pak přes to, že vynakládají velkou námahu, odcházejí neúčastny podívané na jsoucno a po odchodu se nasycují pouhým míněním [...] a tak se zatíží, zatížena pak pozbude k perutí a padne k zemi.

Po staletí čteno a ctěno co vzletná výzva k filosofickému životu, sžíravá ironie s níž je líčena marnost a komičnost tohoto počítání a trapná vratkost postavení oněch ubohých dušiček byla, zdá se přehlédnuta. Zaslepené láskou k poznání, spolehly se na řízení rozumu; opustivše svou přirozenou lásku, jíž byly zavázány přirozeností své pozemské, tělesné smrtelné existence, chtěly být jako bohové, vědouce dobré a zlé - tak jako bibličtí prarodiče. Pokusivše se získat podíl na božském údělu nesmrtelných, ztrácejí doslova půdu pod nohama, a tak tíže pozemské žárlivosti nad nimi vykoná pomstu. Duše fascinované intelektuálním věděním zapomněly, že jsou tvarem pozemského těla přimknutého k zemi. Zemi nelze ani opustit, jak nás k tomu vybízí filosofie, ani ji s Nebem ztotožnit, jak se o to pokusila věda. Země zůstává jeho partnerským, leč protilehlým pólem "propasti světla" (Lichtabgrund - F.N.), temným prazákladem téže základní kosmické polarity.

Obě základní orientace lze od sebe oddělit nebo vzájemně sloučit stejně málo jako severní a jižní pól magnetu. Nelze je změřit jediným pohledem, neboť ukazují opačným směrem. Jedním je vzhled, druhým vhled : projev a pohroužení. Iracionální sounáležitost Nebe a Země, jejich nesrovnatelnost a nesouměřitelnost symbolizuje "kvadratura kruhu", kterou vyjadřuje číslo - svým nekonečným, neopakovatelným rozvojem. Co nelze srovnat a změřit, lze přesto smířit, spojit partnerským posvátným sňatkem (hieros gamos), tělesně sjednotit. Zbavit se výlučné fascinace prototypy - idejemi a pokorně, kajícně se obrátit k archetypům : k hlubokým základům naší archaické zkušenosti. Představuje-li nebe "stůl fenomenality" - transcendentální pole vědomí - místo zjevnosti prototypů (idejí), obnáší země hlubinu nevědomí - skrytost archetypů : je jejich lůnem, matkou a chůvou. Ideje jsou z řádu podob, archetypy pak z řádu pohnutek. Jak filosofie, tak věda musejí být nahrazeny novým věděním - obrozeným návratem k počátkům, které odmítly a opustily - k mystériím. Návratem ztracených dcer. Zemi nepochopí, kdo pro sebe neobjeví, - ve své vlastní hloubce - tajemství, hlubinu, niternost. Tehdy je rozpozná pod povrchem dosavadního vědění. V skrývačce obrazu světa a v tajence lidského poznání.

Dosud cize - básnicky, metaforicky, mysticky zní současnému akademickému intelektuálovi výzva Nietzschova Zarathustry :

"Zapřísahám Vás, bratři moji, neschovávejte hlavu do písku nebeských pravd ! Zůstaňte věrni zemi !"

Nesrozumitelné je jim dosud jeho podobenství o ohnivém psu, jenž "mluví skutečně ze srdce země, jehož dech vydechuje zlato a zlatý déšť, smích se z něho třepotá, jako pestrý oblak; zlato však a smích - to béře ze srdce země; neboť srdce země je ze zlata".

Toliko v nitru, v hlubinách dochází k proměnám. Tradiční filosofové se však dali opačnou cestou : vzhůru z podzemních sídel Platónovy jeskyně, vyšli z Ráje srdce : chtěli vidět neproměnné, vskutku jsoucí, vědět dobré a zlé. "Tradiční filosofové" - nejsou to snad ti, kdo chtěli moudrost tradovat - předávat ji, přednášet, vkládat do učebnic jako hotové, zpředmětněné vědění - o školní předměty-

"Srdce země je ze zlata..." Sňatek obou perspektiv není zcela nový. Východisko dávných mystérií nebylo ve filosofii zapomenuto. Ujala se ho její druhá větev, odlišná od scholastické, racionalistické, objektivní, teoretické, atematické - totiž filosofie hermetická - hermeneutická, pragmatická, mystická. Ta, pro níž logická nemožnost nepředstavovala zákaz, nýbrž výzvu (challenge). Hermetismus podržel v paměti, že smyslem zasvěcení nebyl ani náhled - ať už zrakový či intelektuální, ani náslech - sdělení - byť i "tajné". Zasvěcení přinášela konkrétní, tělesná, hmotná-hmatatelná zkušenost. Ta se činila potmě či za polosvitu/přísvitu. (Slovo MYSTERION bývá proto odvozováno od MYEIN - hmouřit, mžourat). Proto byla mystéria tajná : jakožto nesdělitelná, zakusitelná pouze na vlastní kůži a nebezpečí, pronikající do morku kostí. Říkáme jim za-svěcení - proniknutí za svět, k samé jeho povaze, dávající zažít jeho počátek - initium, odtud "iniciace". Tím je již zmíněný HIEROS GAMOS : posvátné zásnuby Nebes a Země. Propojení obou perspektiv se děje v hlubinách Nitra.

Niternost náleží Zemi : Jedno z tajemných jmen tohoto archetypu zní VITRIOL : Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem : "Navštiv Vnitřnosti Země Uspořádávaje (napravuje) Objevíš Skrytý Kámen." Ti, kteří zůstali věrni zemi, byli alchymisté. Filosofie je - ze své školské perspektivy - do své tradice nezařazuje. Pro středověk však právě oni byli "filosofy" : philosophus znamenal alchymistu. (Výsostný titul Philosophus s velkým písmenem, náležel ovšem Aristotelovi.) Ostatní myslitelé byli pro středověk teology či logiky ( "dialektiky").

Hermetičtí filosofové, milovníci moudrosti, pro něž pravda je pravostí a nikoliv zjevností, hledali Kámen mudrců (Lapis philosophorum) - činidlo proměny, kámen nárožní, vazebný - ten, kteří učenci a vědci - stavitelé vzdušných zámků, světelných teorií a racionálních konstrukcí zavrhli (srv. Žalm 118.22).

Není jistě náhodou že právě kámen je obvyklou podobou země; kov je pak jejím květem či plodem. Kámen nelze vyrobit (jakkoliv se v novověku anachronicky tvrdí, že alchymisté se pokoušeli o jeho "výrobu" !) Kámen lze nalézt návštěvou nitra země a jeho nápravou : nalezený konkrétně pochopit-uchopit. Alchymisté - praktičtí filosofové - tak zůstali věrni mýtu - žité zkušenosti. Kámen jim nebyl předmětem (MATHEMA) vědění nýbrž vlastní záležitostí (PRAGMA), věcí vnitřního poznání - sebepoznání. A cestou k němu nebyl postup (METHODOS), nýbrž umění (ars) spojené s imaginací, inspirací, štěstím, přízní a milostí.

Cesta to přesto je - cesta mystická. Míří však dovnitř, do nitra. Není to cesta náhledu, nýbrž vhledu. Proměnu musí učinit adept v sobě, v útrobách "země" - ve své vlastní tělesnosti. Kámen mudrců - činidlo proměny a zkušební ("prubířský") kámen pravosti nalezne adept Umění ve svém vlastním srdci. Ono je pravým kamenem našeho těla - tělesné/zemité povahy/podstaty nás jako pozemšťanů. Toto srdce je - dle Zarathustrových slov - ze zlata. Říká se "zlaté", či "ryzí srdce". Není příbytkem vážnosti, úpornosti, pachtění, přísnosti. učenosti. Jeho pravda je prožívána jako bujarost, radost, hravost, veselost - a projevuje se smíchem ! Je-li toto vlastní podstatou země, pak vskutku zasluhuje věrnost. "Nevycházej ven", nabádá svatý Augustin : "vždyť pravda přebývá v nitru člověka !".

Toto tajemství nitra nalezlo svůj názorný model : je jím rozuzlení timaiovské neřešitelnosti. Nepodává řešení geometrické, nýbrž mystické. Timaiovu geometrickou teorii živlů možno chápat ne jako výklad, nýbrž jako symbol - tak jako mnoho jiných Platónových nauk. Krychle představuje dokonalého, spravedlivého, pravdivého, pravého ("pravoúhlý") člověka : vzdělaného adepta. Není to onen křehký vozataj, vznášející se s prekérním spřežením k nebesům, ani dychtivě se pachtící okřídlená duše - účastnice olympské turistiky. Adept je fládrově zemitý : stabilní, šestiboký, kubický. Krychle symbolizuje zemi. Jeho tělesný tvar - duše co forma corporis - je vzdělaná, tj. souměrná, opracovaná, zušlechtěná, zkázněná a ztvárněná : lapis nobilis - na rozdíl od lapis brutus, - hrubého, neotesaného kvádru. Jestliže tomuto prototypu vnějškové dokonalosti usekáme vrcholy - v podobě ohnivých čtyřstěnů ("polotovar" tohoto postupu představuje záhadný mnohostěn na Dürerově rytině Melencolia I), pak z nitra výsledného útvaru lze "vyklopit" části, které se samovolně složí v čtyřbokou pyramidu o čtvercové základně, o stěnách tvořených rovnostrannými trojúhelníky : těleso symbolizující vzepětím k vrcholovému bodu duchovní vztah k nebi, při zachování zemské stability. [[Pozn. Lze dodat nárysy]] Proměna krychle v jehlan zobrazuje proces adeptova zasvěcení : transformace tělesného člověka v člověka duchovního.

Tolik se lze dočíst v příručkách zednářské symboliky, která v této podobě Timaiovu elementární nauku přejala. O čem se v nich už nehovoří, je skutečnost, že tato pyramida představuje polovinu osmistěnu. Adept a jeho ženská pomocnice - duchovní sestra (soror mystica) - dokončí svou proměnu vzájemným propojením (vzpomeňme na Rebis - "dvojvěc", tajemný symbol Androgyna). Takto lze tedy dospět od krychle k osmistěnuűjinému z platónských těles, odpovídajícímu duchu. Cesta Velké Dílo Transmutace, překlenující propast mezi zemí a ostatními živly prochází srdcem - a je to cesta lásky. Geometrická sestrojování ani zednářská (stavitelská) budování s nitrem, vztahem, partnerstvím nepočítají : nenáležejí do repertoáru vnějškových postupů. Zde však nejde o přestavbu těles, nýbrž o přeměnu těla. Jde o přerod nadmíru nebezpečný - závratně riskantní : "člověk je hlubinou a srdce jeho propastí" říká žalmista [Ž 64.7]. Při překlopení, vyklopení, převrácení lze vypadnout, propadnout - propadnout u zkoušky, ztratit se v bezmeznu. Proto potřebuje adept svou druhou polovici - ženský protipól svého stvoření (Gn 1.27), aby mohl do protějšku svého zemského původu vzatého z jeho hrudi co "kost z jeho kostí a tělo z jeho těla" (srv. Gn 2.23; skály jsou tradičně považovány za "kosti Země"), doslova "vylít své srdce". To, co se ukázalo nemožné pro mysli a světě (přestavbou, transformací more geometrico), dokáže duše a srdce (přerodem, transmutací more mystico) a co rozumu uniká, obsáhne a podrží láska.

Tak jako Zarathustrovo "zapřísahám Vás, bratři moji, zůstaňte věrni zemi" zní i závěrečné poselství Castanedova indiánského učitele - Juana Matese : Don Juan si před nás dřepl a něžně pohladil zem. "Tohle je zalíbení dvou bojovníků, tahle země, tenhle svět. Bojovník nemůže mít větší lásku. [...] Jedině tehdy, když miluješ zemi nesmírně a vášnivě, se můžeš oprostit od smutku. [...] Bojovník má pořád radost, protože jeho láska je nezměnitelná a země, jeho milovaná, ho objímá a dává mu nepředstavitelné dary. Smutek je jen pro toho, kdo nenávidí právě to, co dává bytostem jejich přístřeší. [...] Tahle milá bytost, která žije až do posledního kousíčku a která rozumí každému citu, mě konejšila, zbavila mě bolesti a nakonec, až když jsem plně pochopil svou lásku k ní, mě naučila svobodě."
Carlos Castaneda : Příběhy síly III.14, pp.251-252 VOLVOX GLOBATOR Praha 1996, z angl. orig. Tales of Power Penguin Books Ltd Middlesex c1974 přel. Lily Sekytová-Císařovská, ISBN 80-7207-031-2 253p

K myslitelům a vědcům tento hlas proroků a šamanů dosud nedoléhá. Pro filosofy je tato podoba lásky k moudrosti stále příliš cizí, vzdálená, hluboká - zasutá. Uposlechnou výzev hlubinně ekologické naléhavosti ? Od dob, kdy jsme Ji, svou matku, začali drásat rádlem taženým jejími nejvlastnějšími syny, jsme nezcelitelně rozervali její háv a k nepoznání zpustošili její tvář. Neklidně, netrpělivě se otřásá - ona Nezdolná, Nezničitelná - Nesmrtelná, která posledního, mžourajícího člověka, který selhal ve svém poslání "svorníku veškerenstva" snadno setřese jako obtížný hmyz, upíjející její krve ne již po barelech ale milionech barelů, ničí její tvory, otravuje ji, zraňuje a dusí... Nestojíme ji možná za to, aby nás pohltila ve svém bezedném chřtánu. Nezbývá, než se probrat z tisíciletého spánku zapomnění a pokorně se dovolat jejího mateřského odpuštění, v důvěře v její ujištění, že i nadále jsou "její rozkoše se syny lidskými". Je pro to nejvyšší čas. Pokud ještě vůbec nějaký zbývá...